Přežít Banát

Banát, jak zmiňuje jeden z pořadatelů i v našem nedávném rozhovoru, je údajně nejnáročnějším českým festivalem. Bohužel k tomu jedním dechem nedodává, že by mohl být o mnoho schůdnější, kdyby se doopravdy zajistila maximální hygiena a předešlo se tak častým přenosům střevní virózy a dalším nevolnostem. Působí to jako laxnost v organizaci, pokud vydrží tři dny viset cedulka označující vodu pitnou u vody užitkové, tím spíš, jde-li o kohoutky přímo v ústředí festivalu, hospodě U Medvěda. Postižené pak těžko uklidní perfektně čisté kadibudky – ovšem bez papíru. Noční můrou zůstává dlouhá cesta domů v ustavičných křečích. Tak trochu punk je super – dokud nezasahuje do zdraví zúčastněných. Je škoda, že i po deseti úspěšných ročnících je třeba apelovat na pořadatele, aby po této stránce akci dotáhli k dokonalosti. Mělo by jít o prioritu.

Proto nemůžu komentovat podle všeho skvělý po-covidový comeback WWW, folklórní vystoupení místní komunity nebo svůj první koncert Party vynikajících lidí. Vypíchnu alespoň pár momentů z těch chvil festivalu, které jsem nestrávila sháněním léků na zažívání.

Šestnáctihodinová cesta osmnácti-vozovým vlakem do Oršavy a poté autobusy do české vesničky Eibentál je pro mnohé zdrojem určité nejistoty. V kontrastu s očekáváním ale nejde zdaleka o takovou hrůzu. Ve vlaku samozřejmě vládlo veselí a nabídka domácích pálenek byla široká, spolucestující ale byli vesměs přející a ohleduplní. Kdo chtěl v pozdější hodiny už spát, většinou našel způsob. Na místě téměř okamžitě začal program, část lidí se proto cestou do kempu – vzdáleného asi pět kilometrů od centra vesnice, rozhodla pro osvěžení v hospodě U Medvěda, a to jak pivem, tak koncertem Lucie Redlové. V duchu písničkářství, folku, harmonik, dechů a tance se nesla velká část programu – Helemese, Žamboši, Cirkus Problem a nakonec i Vasilův Rubáš. Kdo je nezná, tomu jednotliví hudebníci dost možná občas splynou, tahle část dramaturgie ale celkem efektivně dotváří atmosféru rumunské vesnice. Předpokládám taky, že obecenstvo sem v první řadě nejezdí za novými hudebními objevy.

To však neznamená, že na festivalu progresivnější žánry úplně chyběly. Především díky producentovi a kytaristovi kultovních OTK Ondřeji Ježkovi, který se na akci dramaturgicky podílí, dorazily i kapely, která dokážou lépe ilustrovat současnou českou alternativní scénu. Kdo už nechtěl tančit na balkánské rytmy nebo hospodskou harmoniku, čekalo ho post-apo elektro se ska-punkovými kořeny Cybergrounds, experiment v rukách Jonáše Svobody z projektu Čau Česko Best Before End, kde se posluchači kromě hudby dočkali asi nejzábavnější festivalové impro-perfomance – hledání Baracka Obamy. Do Jonášova hledání v batohu, nervózního přecházení po pódiu a nadzdvihování všemožné techniky se hudebně zapojili i zbývající členové kapely, bývalého amerického prezidenta ovšem nikdo z nich nakonec nenašel.

Trojice vystoupila dohromady i jako Čau Česko, balancující na hranách breakbeatu, a od té doby, co do čela postavili steel-kytaru, také country. Brněnští post-punkoví sinks překvapili jak akustickým vystoupením s flétnou a cajonem, tak v obvyklé hlasité sestavě na hlavní stage, kde rozvibrovali kopce ještě daleko za Eibentálem. Po trochu afektovaném vystoupení na Pop Messe konečně upřímný, naštvaný přednes Antonína Miky vyvolával husí kůži. Za zmínku stojí rovněž emotivní vystoupení Nylon Jail, krásně dojemné skladby Báry Zmekové nebo stále živí, aktuální a neúnavní OTK. Největším překvapením pro mě byla docela nová kapela Synové smrti s frontmanem Romanem Vičíkem, původně právě z Nylon Jail. Řinčivými kytarami a plíživým přednesem navazují na zvuk temného amerického country, kterému skrze české texty vnukli tvář bližší lokálnímu publiku. Bohužel zatím nemají nahrávku, snad o nich ale brzy uslyšíme víc.

Banát přinesl nesourodý program, diváky i ty nejrozporuplnější pocity. Svezl spolu opět na pár set metrů tisíc navzájem si cizích lidí a přiměl je vytvořit si mezi sebou intenzivní rodinnou atmosféru. V něčem to rozhodně funguje a po společné cestě vlakem bez telefonního signálu je hrozně jednoduché ponořit se do pohodlného festivalového oparu a nechat se unášet. Ovšem neschopnost pořadatelů nepokusit se ani po deseti letech neotrávit větší počet návštěvníků je velkou trhlinou v jinak zajímavém konceptu, a hlavně ranou do tváře obdivuhodnému projektu, který se zároveň snaží o zachování genia loci českých vesnic.

Festival Banát 2021, Eibentál, Banát (RO), 17.–23. 8. 21