Poppy Ackroyd: V období Pírek se mi odehrálo hodně šílených věcí

Koncert mnichovského pianisty Carlose Cipy a britské skladatelky Poppy Ackroyd v olomouckém Jazz Tibetu Clubu byl ideálně načasován na podzimní dny. Po vystoupení jsme si povídali v kavárně. Poppy v černých šatech a s drdolem ve vlasech jedla malinový cheesecake a občas se kouzelně usmála. Carlos si v tichosti krájel jeho oblíbené mango. Většině návštěvníků klubu v hlavě ještě doznívaly podmanivé klavírní melodie. Mimo připravených otázek členka téměř nezařaditelných Hidden Orchestra prozradila, že nejlepší měsíc pro navštívení Edinburghu je květen.

Jaké byly tvé první hudební krůčky? Na který nástroj jsi začala hrát jako první? Na klavír nebo na housle?

První byly housle, ale už dřív jsem hrála na zobcovou flétnu. Bylo mi sedm let. Prošla jsem si klasickým hudebním vzděláním na hudebních školách.

A kdy jsi začala experimentovat s loopováním, samplováním a field recordings?

Když jsem studovala piano, specializovala jsem se na klavírní hudbu 20. století. Tehdy mi to vnuklo spoustu nápadů, jak bych mohla pracovat s mnoha rozličnými zvuky. Začala jsem více poslouchat elektronickou hudbu, hlavně glitch. Objevovala jsem zvuky a způsoby, jak k nim přistupovat a vytvářet je. Už si ani přesně nepamatuji, kdy jsem začala s loopováním, ale zřejmě to bylo tehdy, když jsem pracovala na jednom hudebním projektu s tanečníky. Tehdy jsem začala experimentovat, a vznikla tak například skladba Grounds z mého prvního alba. A field recordings jsem používala do skladeb, které mají nějaký hlubší narativ – proto jsem do nich zakomponovala například zvuky kapek deště, šumění vln či racků. Měla jsem pro to mnoho důvodů.

Tyto motivy jsou k vidění i ve videoprojekcích, které ti vytvořil známý vizuální umělec Lumen. Jak tahle spolupráce vznikla?

Přes Hidden Orchestra. Je to muzikant z Bristolu a dříve pracoval jako promotér. Podporoval nás a hodně toho pro nás udělal. Už se známe asi tři roky. Líbí se mi, že vytvořil projekci, která je abstraktní, a přitom si ji každý může interpretovat po svém.

Na konci videa tančí dva tanečníci. Jde o ten projekt, který si zmiňovala?

Ano, jsou to mí výborní kamarádi. Celý záznam s nimi má asi patnáct minut, takže na koncertě lidé vidí jen sestříhanou část.

Tvé poslední album Feathers (Pírka) mi přijde velmi smutné. Jaký je za ním příběh?

Důvodem, proč se album i jedna skladba jmenuje Feathers, je, že se v mém životě v té době odehrála spousta šílených věcí. Mnoho mých blízkých bylo vážně nemocných a v mém okolí převládalo hodně smutku. I ve mně samotné. Proto jsem hodně přemýšlela o naději. Název je konkrétně inspirován citátem „Naděje je věc s peřím, která se usadí v duši“ od Emily Dickinsonové, což je pro mě symbol nového začátku. Když jsem psala skladby na album, tak jsem navíc sama zažila jednu velmi nepříjemnou událost. Měli jsme s Hidden Orchestra dopravní nehodu. Nikdo se vážně nezranil, nedejbože zabil, ale dost podstatně mi to ovlivnilo život. Proto je z desky oproti těm předchozím možná cítit větší smutek. Ačkoliv jsem se tam tu naději snažila dostat. Byla to velmi intenzivní část mého života. Když jsem dokončila album, rozhodla jsem se odstěhovat ze Skotska.

Momentálně se mi tam líbí, protože je to velmi klidné místo, a přesto se tam děje hodně akcí. Žije v něm řada kreativních lidí. A navíc je to kousek od Londýna, kde je pro mě skoro nemožné žít tak, jak bych chtěla. Nejde o peníze, Brighton je také finančně náročný. Jde spíš o to, že pracuji doma, máme s partnerem nahrávací studio, a to vyžaduje dost prostoru. V Londýně se někdy vyskytuji až tři dny v týdnu, ale vždy se pak ráda vracím na pobřeží do svého domu u pláže. To je pro mě ta správná esence života. Hodně tam svítí slunce, na rozdíl od Edinburghu, kam sluneční paprsky skoro nedopadnou. Abych ale Edinburghu nekřivdila, tak třeba v květnu je tam fajn. Hlavně tam ale nejezdi v turistické sezoně.

Je to inspirující místo? V Brightonu žije třeba i Nick Cave a ten jeho kouzlo a tamní změny počasí popisuje v dokumentu 20 000 dní na Zemi. Navíc v tvé tvorbě i v projekcích hodně pracuješ se zvuky mořských vln či racků.  

Ano, velmi. Většinu zvuků jsem nahrávala právě na brightonské pláži, když jsem album dokončovala. Ten dokument jsem bohužel ještě neviděla, ale slibuji, že se na něj co nejdřív kouknu. Můžu nicméně potvrdit, že tamější počasí je velmi dramatické. Bývá tam velmi silný vítr a velké bouřky. Člověk cítí sílu a moc přírody. Moc se mi líbí, že moře každý den vypadá úplně jinak. Neustále se proměňuje. Jednou je až šedé, někdy jasně modré.

Prozraď, co je či bylo tvou největší inspirací? 

Je to zvláštní, člověk se na to může dívat z více pohledů. Inspirací bylo a je mnoho. Dost se to ve mně změnilo, když jsem začala poslouchat elektronickou hudbu. Hodně mi dal například Aphex Twin nebo bubeník Thomas Stronen, kterého jsem viděla na pár koncertech a byla jsem z něj absolutně nadšená. Ovlivnili mě i skladatelé jako Lachenmann, Kurtag, Janáček, Takemitsu. U nich mě zaujalo, jak pracují s melodiemi. Taky mám velmi ráda romantické věci od Debussyho či Chopina.

Setkáváš se na scéně s umělci jako Oláfur Arnalds či Nils Frahm? Přece jenom tvoříte podobnou hudbu. A jak ses seznámila s Carlosem Cipou?

Nils Frahm masteroval mé první album Escapement, takže jsme spolu strávili dost času ve studiu. Jeho nahrávky se mi velmi líbí. S Carlosem se známe už tři roky. Poprvé jsme se viděli na festivalu Denovali v německém Essenu. O dva měsíce později jsme spolu vyrazili na první společné turné. Doprovázel náš ještě britský hudebník John Lemke, s kterým jsem se znala z dřívějška. Je hezké, když umělci, kteří tvoří podobnou hudbu, spolu vyrazí na šňůru.

Poppy Ackroyd, Olomouc – Jazz Tibet Club, 21. 10. 15foto: Marcel Skýba

Až ti skončí sólové turné, máte naplánované koncerty s Hidden Orchestra. Jak se ti mezi tím daří „přepínat“? Hrát sólo a s kapelou je úplně něco jiného.

S Hidden Orchestra si to užívám, je to pro mě odpočinkové hraní. Sice také dost pomáhám s organizováním, ale na druhou stranu jsem na pódiu s kapelou, můžu tancovat a pořádně si to užít. Navíc s kluky se známe už patnáct let a Joe Acheson je můj partner, takže můžu říct, že jsou skoro jako má rodina.

V Olomouci jsi byla už čtyřikrát, dvakrát s Hidden Orchestra a dvakrát sólově. Měli jste vůbec čas navštívit město?

Popravdě tu znám jen klub a hotel, kde spíme. Jinak jsem město viděla pouze z auta, když jsme jím projížděli. Přijde mi škoda, že nemáme víc času. Ale možná když mi řekneš, co tu stojí za vidění... (smích)

Na koncertě jsi řekla, že Jazz Tibet Club je okouzlující místo a že tu moc ráda hraješ.

Ano, skvěle se tu o nás starají. Až když jsem tu byla poprvé, zjistila jsem, jak skvělí muzikanti tu hráli. Není to velký klub, ale ani příliš malinký. A chodí sem velmi pozorní lidé. Cítím se tu skoro jako doma. Jak bych tu potkávala samé dobré kamarády.

I při sólovém hraní vypadáš neuvěřitelně klidná. Býváš stále tak uvolněná?

Před turné jsem změnila nějaké technické věci a nastavení, abych měla víc možností, jak pracovat s efekty. Na začátku jsem byla hodně nervózní. Občas něco nefungovalo tak, jak jsem chtěla. A vůbec jsem nemohla přijít na to, proč. A pak se to po třech týdnech usadilo. Teď už můžu být v pohodě a hraní si užívat. Navíc mám tu výhodu, že když se zblázní technika, můžu ji vypnout a hrát jen na piano.

Byla jsem unešená z mnoha, ale jen čtyři jsem použila k nahrávání. Nejvíce se mi líbilo velmi staré cembalo (klávesový nástroj, u nějž vzniká zvuk trsáním hrotu o struny, pozn. aut.). Mělo krásný hebký zvuk. Bylo rovněž důvodem, proč jsem album nazvala Feathers (Pírka), protože člověk, který tyto nástroje staví či opravuje, využívá i vraní brky. Konkrétně ta, která jsou zobrazena na přebalu desky. Byl tam také roztomilý malý clavichord ze 17. století. A využila jsem i jedno z nejstarších anglických pian na světě, které mělo velmi perkusivní zvuk. Zní jinak, než současná piana, i pocit z hraní na něj je jiný. Hodně jde slyšet v písni Salt.

Nahrávalo se v muzeu, nebo ti nějaké nástroje zapůjčili do studia?

Nechali mi v muzeu tolik času, kolik jsem potřebovala. Nástroje se nahrávaly pomocí malých mikrofonů. Musela jsem být velmi opatrná, ale byl to krásný pocit, si je osahat.

Jaké jsou tvé plány v následujících měsících?

Do Vánoc jsem na turné a potom bych ráda začala nahrávat skladby na nové album. Bude úplně jiné než to poslední. Chystám se využít další nástroje, které jsem ještě nikdy nepoužívala, a také budu spolupracovat s více muzikanty. Moc se na to těším!