Čím víc hudby člověku projde ušima, tím jasněji nakonec zjišťuje, že je čas uchýlit se ke klasice. I proto nám dělá nevýslovnou radost německý label Denovali records, který se věnuje zejména hudbě experimentální, elektronické, ambientu, jazzu, moderní klasice a nápaditému propojování zmíněných žánrů. Olomoucká zastávka dvou dítek tohoto labelu, pianisty Carlose Cipy a pianistky a houslistky Poppy Ackroyd, nám v diářích zářila už dlouho.
Bez dlouhých proslovů večer otevřel Carlos Cipa. Mnichovský klavírista je autorem dvou alb, The Monarch and the Viceroy je debutem z roku 2012, na nějž pak Cipa navázal deskou All Your Life You Walk (2014) a EP Relive (2013), na kterém se podílela také skladatelka Sophia Jani. Carlosova minimalistická tvorba má v sobě to kouzlo, že si stačí pustit desky párkrát a už se vám vryjí do paměti. Tak nějak potají, že si toho ani nevšimnete. O to větší překvapení pak může nastat na koncertě.
Prvními tóny vás Carlos vtáhne do krajiny, kde jste ještě nikdy nebyli, a přesto se vám zdá důvěrně známá. Hledáte k tomu klíč, přemítáte, možná to byl sen, možná nějaká dávná vzpomínka. Řešení to nemá, ale teď na tom nezáleží. Tón za tónem postupně rozbíjejí ticho, povlávájí s ním jako s poloprůhledným závěsem u balkonových dveří. Slunce se dere do pokoje, světlo a stín kreslí na podlaze všechna vaše tajná přání.
Carlos Cipa, Olomouc - Jazz Tibet Club, 21.10.15foto: Marcel SkýbaAle nezůstane jen u idyly, Carlos ji prokládá dramatičtějšími pasážemi, opírá se o klaviaturu, zrychluje, zintenzivňuje, závěsy se trhají, světlo se ztrácí, představy se mění. Znějí skladby z novější i starší desky, patrná je inspirace u velikánů vážné hudby i současníků moderních klasiků. Neustálý balanc mezi klidem a napětím nenechává mysl odpočinout. Hudba naplňuje klub jako voda akvárium až po okraj. Není nic důležitějšího než Carlos a piano. S posledním akordem se snese na zem pár zrnek prachu. Pár vteřin, ještě než zazní potlesk, se kolem rozléhá to nejopravdovější ticho.
Poppy Ackroyd dokázala svou tvorbu pozornému oku charakterizovat ještě předtím, než se vůbec dotkla piana. Velmi chytře si totiž vymyslela oděv. Představte si rovné, pod kolena dlouhé černé šaty s krátkým rukávem. Vezměte nůžky a zhruba od poloviny dolů ty šaty rozstřihněte na několik pruhů. K tomu úzké tmavé kalhoty a tenisky. Od pasu nahoru svůdnost, uhlazenost, elegance, od pasu dolů trend, rozvernost, ležérnost. Čili – moderní klasika a k tomu samply a smyčky.
Členka britských Hidden Orchestra, která teď skládá a vystupuje také sama, svůj koncert ponořila do větší tmy. Své hudební fantazie si nechala doprovázet neveselou černobílou projekcí s vintage nádechem. Mohutná hejna vran kroužících nad polem, víření mořských vln. A k tomu z počítačů šumění vody a křik racků a hvizd vichru. Jazz Tibet Club rázem přestal být uzavřenou místností. Jako by stačilo udělat krok a pak už se jen rozběhnout po pláži.
Poppy Acroyd, Olomouc - Jazz Tibet Club, 21.10.15foto: Marcel SkýbaRozběhnout se a běžet někam pryč, kam se člověku zachce. A přitom sám sebe shora pozorovat, sledovat všechny ty nové cesty, bude to jako ve filmu. Protože tohle je soundtrack k druhému, lepšímu životu. Poppy k němu bude hrát něco ze svých dvou alb Escapement (2012) a Feathers (2014). Důvěrný rozhovor s klavírem občas střídá za housle, přičemž vše, co je potřeba, si nahrává do smyček. Jako by všechno řídila jen ladným mávnutím ruky. Pohádkové melodie okořeněné tu a tam nějakým jazzovým zhoupnutím jsou lehounké a křehké, ale pevně drží pohromadě a vpíjejí se obecenstvu pod kůži. A pak poslední nádech, výdech. Přídavek. Konec.
Každý z nich na to jde z jiné strany, každý z nich staví svoje specifické hudební světy. Těžko říct, kdo to dělá lépe. Potvrdilo se ale to důležité – oba se výborně doplňují. A dá-li se kvalita koncertu měřit podle toho, jak často při něm díky hudbě posluchač zapomene na všechno okolo a nechá se unášet, pak tento večer dopadl na jedničku.
Carlos Cipa + Poppy Ackroyd, Olomouc – Jazz Tibet Club, 21. 10. 15
