Ane Bjerkan rozechvěla dechy svého aerofonního nástroje zbytky zimy, kterou jsme s sebou přitáhli. Vibrato spustila takové, že jednomu začalo být docela úzko. Čistý a pevný zpěv tomu jen nahrával. Dvě ženy, kterých jsem si všiml odcházet, plakaly. Nevydržely ani na začátek koncertu Kalle s doprovodem kapely. Litovali nejspíš rozchodu a nesnesly dál při takové hudbě vzpomínat na ukončený vztah. Na koncertě je třeba trošku od sebe poodstoupit a snažit se vžít do všech možností hudby, která zrovna hraje. Někdy je to obtížné. Tehdy nejvíc, když v tichých pasážích zaslechnu otylého souseda křoupat extra vysmažené domácí brambůrky z nabídky kuchyně klubu. Úrodný hnůj pro mé neurózy pane. Jen si klidně hryžte, žvý-kej-te, stejně si Ane poslechnu i doma.
Kalle s kapelou, jasně vycentrované přímo na hlavní mikrofon Veroniky Buriánkové. Band z nástrojového obsazení (zleva doprava) klávesy, basa, bicí, violoncello a kytara jemně přicmrndával zpěvu. Žádné dramatické změny a velká muzikální gesta. Sem tam se výrazněji rozezvučelo cello nebo klávesy. Podtrhly hlavní linku, naplnily zvuk k prasknutí a pak - nevím čím to, jestli brambůrky souseda nebo právě neschopnost vyjít ze sebe, ale dál do hudby se mi vplout nepodařilo. Něco mě drželo mermomocí na povrchu a nechtělo za boha a do konce pustit. Možná už jenom nejsem tak smutný, jak jsem býval. Přesto, když vzpomenu na koncert Kalle ve staré SF mini, ale asi nic, to bude jen nostalgie. Teď mi svitlo! Různí lidé se ke smutku a úzkosti staví jinak a někteří je doslova zažírají nebo i štědře zapíjí. Zbývá jen naplánovat, co si dám dobrýho.
