RickoLus RickoLus Miguel Emmanuelli

RickoLus: Právě se snažím zabít všechny své hudební hrdiny

Je prosinec, sychravo. Na náměstí ve Slavičíně rozsvítili vánoční strom a ve stáncích se prodává punč. V ulicích je plno mladých lidí. Nedaleko centra města je Orlovna, v níž je malá tělocvična, kde na pozvání pořadatelské skupiny HAW přijel zahrát devětadvacetiletý americký muzikant Richard Colado alias RickoLus. Hrál pod pódiem, osvětlen zespodu dvěma světly. Jako obvykle se jednou nohou doprovází na kopák bicí soupravy, druhou obsluhuje tamburínu. „Máte tu i koš na basket, supr,“ pochvaluje si. Podle pokoncertní nálady jeho i dalších účastníků akce to fungovalo na jedničku. Rozhovor se uskutečnil další den netradičně v autě, když Rick mířil na poslední koncert jeho české tour do malé vesničky Štolmír ve středu Čech. Pro nás oba to bylo poprvé za jízdy, stromy okolo v serpentínách ubíhaly.


Jaké byly tvé hudební začátky?
To už je dávno. Byl jsem malej kluk, chtěl jsem být jako Richie Valens. Umět hrát na piano a kytaru. Bylo mi asi šest nebo sedm. Když mi bylo třináct, tak jsem dostal moji první elektrickou kytaru. Chtěl jsem se jako každý okolo naučit skladby Nirvany. Hrát rockovou hudbu. Začal jsem chodit na undergroundovou muziku do malého klubu Einstein a Go-Go u pláže v rodném Jacksonville. Viděl jsem tam poprvé třeba kapelu Sebadoh, kde hraje basák Lou Barlow, který je známý spíš díky Dinosaur Jr. Byla to má první indie-rocková zkušenost a hned jsem si říkal: Tohle musím dělat taky! O týden později jsme s kamarády založili kapelu. Na koncerty jsme jezdili takovou malou hondou. Krátce poté jsem začal s domácím nahráváním, protože mi to přišlo jako nejlepší způsob, jak něco zachytit v ten moment, když tě něco dobrého napadne. Začal jsem pracovat v jedné firmě, která se zabývala úpravou krajiny, docela dřina. V té době jsem si pořídil první čtyřstopý kazetový rekordér. Nahrávali jsme toho spoustu.

Živíš se jako muzikant, nebo máš ještě jinou práci?
Teď jsem pár týdnů na evropském turné, ale doma v USA pracuju pro Starbucks. Předtím jsem skoro deset let dělal promítače v kině. Uvidím, jak to bude dál, podle toho, jak se bude hudebně dařit.

Kdy jsi poprvé jel na turné do Evropy a České republiky?
Před třemi lety. Má žena v té době jako manažerka vydělávala dost peněz, takže jsem v kině dal výpověď. V té době se začala rozšiřovat digitalizace, takže už promítači nebyli tak potřeba jako dříve. Naskytla se příležitost, tak jsem vyrazil na měsíční turné. Byla to skvělá doba. Nepracoval jsem skoro rok, jen jsem nahrával a koncertoval. Potom manželka našla supr práci jako učitelka, takže jsem si musel taky něco najít. Teď to vypadá tak, že za pár měsíců už mě uživí jen hudba.

Co tě nejvíc inspirovalo a jací jsou tví hudební hrdinové?
Právě teď se snažím všechny své hudební hrdiny „zabít“, protože je nepotřebuju. Ale když ti mám odpovědět, tak určitě Kurt Cobain, John Lennon, Tom Waits, Thom Yorke, Isaac Brock z Modest Mouse, staří Flaming Lips nebo Blur. Mám rád i klasiku jako Beethovena či Mozarta. O nich si ale spíš rád čtu nebo se koukám na dokumenty o nich. Zajímá mě, jak žili.

Kdy jsi začal používat kopák a tamburínu na koncertech?
Mělo to zvláštní vývoj. Za vše může tamburína, kterou jsem omotal páskou. Byl jsem před čtyřmi lety na turné po USA, hrál jen na akustiku a pořád mi tam chybělo něco dynamického. Pořídil jsem si ji tuším v Atlantě v jednom hudebním obchodě. Jednoduše jsem si ji připevnil na nohu a používal jako hajtku. Pak jsem si uvědomil, že můžu využívat ještě druhou nohu, že bych mohl obsluhovat ještě kopák. Tak se vytvořila má perkusivní sekce. Náhoda. Nemusel jsem se to učit, protože jsem už dlouhá léta bubnoval, takže jsem uměl používat všechny své končetiny tak, jak potřebuju.

Řekni mi o tvém poslední albu Coconut (Kokos). Jaký je za ním příběh?
Začal jsem na něm pracovat, když jsem vrátil z posledního evropského turné předloni v listopadu. Chtěl jsem, aby znělo jako opravdová rocková deska. Aby tam byly bicí, basa a kytara. A taky klávesy jako takový speciální doplněk. Chtěl jsem zhmotnit své představy, jako bych vytvořil album, které vychází z mých oblíbených desek z devadesátých let. Takový mix devadesátek, indie-rocku, punku a brit-popu. Všechny nástroje jsem si nahrál sám, jsem kapela o jednom člověku.

Jaká jsou hlavní témata tvých písní? Všiml jsem si na koncertu, že to jsou hodně lovesongy.
Přesně tak. Mé první album Youngster je o dospívání a odcházení mladistvosti, Coyote and Mule je téměř čistá čtyřstopová práce s kazeťákem, kde hlavní skladba je o mně a mé ženě. Deska je hodně ovlivněná knihou Alfreda Lansinga – Endurance: Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice. Dvojalbum Troubadours je taky převážně o manželství. Rivers and Lakes je o všech dřívějších vztazích, které jsem kdy měl. A Coconut je taková směs všeho. Jsou tam zachycené staré vzpomínky i aktuální věci. Láska, prostě láska.

Jak vznikla téměř neodmyslitelná součást tvých koncertů: vytí v písni Coyote and Mule? 

Na jednom vystoupení, tuším v Jacksonville, začal při hraní téhle písně jeden můj kamarád v opilosti výt. Znělo to do toho dobře, tak jsem to pak používal dál na koncertech. Lidi se rádi přidávají. Je to sranda.

Nedávno jste hráli společně s Andy Bothwellem (Astronautalis) v Praze v Lucerna Music Baru. Znáte se už dlouho?
Jsme kamarádi od té doby, co jsme byli teenageři. Začínali jsme s hudbou zhruba ve stejný čas. On začal rapovat, já založil kapelu. Odehráli jsme spolu pár koncertů. Naše rodiny jsou si velmi blízké. Ale nevídám ho teď tak často, jak bych chtěl. Bylo fajn se potkat v Praze a zase po čase hrát spolu. Největší překvapení bylo, že se na tom koncertu objevil můj bratr. Vůbec jsem nečekal, že tam bude! A Andyho tam překvapili zase jeho rodiče. Krásný večer.

Pokud vím, napsal jsi pro něj hudbu do několika jeho písniček. Andy o tobě řekl, že jsi „nejtalentovanější chlapík, kterého zná“.
Ano, na Andyho albu This Is Our Science jsem složil hudbu do skladby Measure The Globe. Požádal mě o to a já řekl, jasňačka, cokoliv chceš. Na jeho nejnovější desce jsem složil taky jeden song. Hráli ho v Praze, tak bylo supr ho slyšet naživo.

Co se ti líbí v Česku? Co vím, vracíš se sem pravidelně.   
Jsou tu skvělí lidé, příjemní a milí. Máte tu dobrou DIY scénu. Hrál jsem tu na všech možných místech. Velkých i malých. V pražské Lucerně, v areálu bývalého pivovaru v Kutné Hoře nebo třeba teď v orlovně ve Slavičíně. Na šňůře jsem letos byl v Německu, Španělsku, Nizozemsku, Dánsku nebo Rakousku, ale do Česka se budu vracet asi nejradši. Jediný, co tu v Evropě nemám rád, je počasí. Na Floridě totiž není taková zima. Ale přes to se přenesu. (smích)

TAG:

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.