Zabelov Group Zabelov Group

Zabelov Group: Věčná cesta za kompromisem

Česko-běloruská dvojice Zabelov Group se pohybuje na hranici avantgardního jazzu a cinematické hudby. Roman Zabelov pochází z malé vesnice Žiliči v Bělorusku a hra na akordeon pro něj byla přirozeným rodinným dědictvím – dědeček, otec i oba dva starší bratři jsou uznávanými akordeonisty. V kapele se výrazně uplatňuje také éterickým vokálem. Vedle něho Jan Šikl vystudoval skladbu na konzervatoři, kromě hraní na bicí a trubku v Zabelov Group působí ve skupině Korjen, spolupracuje s Orchestrem Berg a tvoří scénickou hudbu pro divadlo či rozhlas.

Romana a Jana bude možné zastihnout na pražské Žižkovské Noci, JazzFestu Brno, Jazzince v Trutnově, Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice či znojemském Šramlfestu. S dvojicí jsme mluvili u příležitosti křtu debutového alba, který proběhne v Experimentálním prostoru NoD v úterý 26. února.


Název vašeho alba je Eg – libozvučné i mnohoznačné slovo. Z jakého zárodku vzešla vaše společná tvorba, na jakých základech jste začali stavět?  

Jan Šikl: Zásadní pro nás byla vždycky spolupráce, společné setkání, během kterého zjistíme, že máme společné ideje, a tak se rozhodneme vydat na společnou cestu. Hudba musí být svobodná, nefungovala by pro nás, kdybychom si vymezovali své role nějakou hierarchií. Hudba je pro nás zásadním způsobem, jak se vyjádřit, a tak je bytostně důležité se takovému projektu věnovat.

Album se od živého provedení liší, přemýšleli jste, jak skloubit ideál, který vznikl na desce s tím, jak to poté bude živě?
Roman Zabelov: Obě desky, které předcházely albu Eg, byly víceméně živým záznamem. Měli jsme touhu pracovat na zvuku pečlivě a detailně a vlastně vytvořit nahrávky tak, jak bychom to naživo nikdy neudělali. Byl to pro nás logický posun. Počítali jsme s tím, že celou desku nebudeme přenášet na podium. Některé se do repertoáru dostanou, některé možná zazní naživo jen jednou, a to na křtu. 

Ve vaší hudbě nastal slyšitelný posun od akustického přednesu k dnešnímu, o poznání komplikovanějšímu zvuku.
J. Š.: Proměny jsou záměrné a plánované. Album Secret Session bylo tím nejlepším, čeho jsme byli tehdy schopni a co nám technika umožnila. Věděli jsme, že je třeba hledat technologické a hudební cesty, jak být v rámci zprostředkování svých hudebních idejí přesvědčivější. Dnes je náš set-up poměrně komplikovaný a vedla k němu dlouhá cesta. Především nám však dává nesmírné zvukové možnosti a následně i tušení toho, kam bychom mohli tyto možnosti rozvíjet. Tehdy to bylo možná s akustickým zvukem více znát, ale i dnes je pro nás v tvorbě zásadní živý projev. Jsme obezřetní, abychom nenechali stroje plnit úlohu, která bude sice navenek efektní, ale člověk ztratí možnosti sdílet v ní bezprostředně to, co prožívá. Na druhou stranu jsme si vědomi svých limitů a je dobře ony stroje využívat, aby nám prodloužili a znásobili ruce, abychom uměli lépe naplnit to, o co nám jde. Je to věčný vnitřní dialog a hledání kompromisu, který se bude stejně s časem měnit.

Hraje ve výše uvedené proměně roli vaše skládání scénické hudby?
R. Z.: Asi ne, naše abstraktní hudba vybízí k nějakému scénickému narativu, takže například živý doprovod pro 420People v představení Fairy Queen – Královna víl je skvělou příležitostí tu hudbu takto konfrontovat. Stává se, že narážíme na situace, kdy se nabízí nějaké hudební řešení určité scény, tedy dramaticky by tak věc fungovala, ale čistě hudebně nám to je proti srsti. Pak nastupují na řadu kompromisy. Ale zrovna Královna víl si v tomto nakonec pěkně sedla… a abych byl přesný, nějaký vliv tam nejspíš je, protože Fairy Queen se jako skladba na album dostala.

Zůstaňme ještě u divadla, jaká byla nejnovější práce na Trnkově Zahradě v režii Pavla Knolla pro Národní divadlo?
J. Š.: Byla to práce krásná a objevná. Vždycky je skvělé pro mě, jako pro člověka, který nerozumí tanci, sledovat práci choreografa, který v pohybu interpretuje moji hudbu. Zahradě předcházelo představení Cube, které jsem dělal se stejným tvůrčím týmem, Zahrada už tedy byla hodně o důvěře. Nové pro mě bylo psaní a míchání hudby do multikanálového zvuku, vnímal jsem svou hudbu najednou jakoby novýma ušima. Mám pocit, že je Laterna Magika taková trochu popelka, některými opovrhována. Ale nese významný odkaz naší kultury a je třeba tak o ni pečovat. A to především tak, že by měla vznikat nová představení se snahou zasadit myšlenku Laterny do dnešní estetiky.

Dostává se vám nyní pozornosti kvůli vystoupením na nizozemském Eurosonicu a slovinském Mentu, psala o vás i taková média jako DIY, Gigwise nebo All things Loud. Takové události jsou pro umělce finančně, fyzicky i psychicky poměrně náročné – jsou málo nebo nijak financovaná, musíte být perfektně vybaveni od proma přes management, booking až po pečlivě nachystaný set.
J. Š.: Je dobré začít uvědomím, že to, co děláme nemusí být ihned dokonalé. Věnovali jsme co možná nejvíc úsilí tomu, abychom se na akce připravili, nazkoušeli „stručný a výstižný” set. Další velkou práci odvedli manažerka a booking agent, kteří současně pracovali na tom, aby se to, co jsme připravili, dostalo k uším těch, kteří to mají slyšet. Showcase vystoupení mohou být náročná, protože publikum tvoří hudební odborníci, kteří vidí mnoho vystoupení denně, často jim stačí patnáct minut a běží dál. Když je člověk přesvědčen o smyslu toho, co dělá a dělá to nejlépe, jak dokáže, tak to není problém.

Romane, tvůj Yegor Zabelov je o osm let starší, přesto se teď vaše cesty protnuly i na zmíněných showcasových festivalech. Nedělá shoda jmen v programu trochu obtíže?
R. Z.: Ba naopak, pomáhá to na obou stranách. Lidi mají větší šanci se dostat k naší hudbě a naopak. Tento naprosto výjimečný případ vnímám jako dar.

Ve vaší hudbě může člověk najít spoustu vlivů, jakou hudbu posloucháte? Nebo ještě lépe, jaká hudba měla vliv na to, co dnes hrajete, hudebně i technicky?
R. Z.: Je poměrně těžké říct konkrétně, jaká hudba měla vliv a jaká už ne, zároveň přemýšlím jestli vůbec hudba má rozhodující vliv na to, co děláme. Některé věci v nás jsou úplně od začátku, akorát dokud na ně nepřijde, neprojeví se. Každý z nás od začátku do konce prochází svojí vlastní cestu a vlivu kolem je velké množství, pro mě otázka spíše zní, jak poznat sebe, a potom, když se to stane, jak zůstat svůj? Podle mě je náš svět uspořádán takovým způsobem, že můžeme tady na zemi dělat jen to, co nám naše planeta od začátku nabízí a má k dispozici. Všechna ta naše hudba tady už v jistém smyslu slova dávno byla.

Křest Eg, Praha – Experimentální prostor NoD, 26. 2. 19

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.