Green Day - Dookie Green Day - Dookie

Za oponou: Green Day - Dookie

O módních vlnách, které zastihly hudbu v poslední dekádě minulého tisíciletí by se dalo napsat přehršel článků. Byla tu kometa jménem grunge, nejen britské ostrovy pobláznil britpop, z těch komerčně méně výrazných se zjevil shoegaze, stoner-rock či slowcore. Když jsem někdy před dvěma lety tvořil článek o desce In Utero od Nirvany, čerpal jsem také z knihy Everetta Truea, která se netočila jen kolem skupiny Kurta Cobaina, ale obšírně rozebírala celou tehdejší scénu. Matně si vzpomínám, že se autor ve své publikaci otřel právě o boom pop punku, který před 20 lety spustili Green Day a Offspring. Označil jej za to nejhorší, co kdy hudbu potkalo. Podobných vyhraněných názorů jsem během let slyšel nespočet a upřímně, nelze se při pohledu na sestavu, kterou tato vlna přinesla (Simple Plan, Good Charlotte...) náročnějšímu posluchači tolik divit...

Ponechme ale tyto diskuze stranou, tak či onak, faktem zůstává, že Green Day se do hudební historie devadesátých let zapsali tučným písmem a ovlivnili rockový mainstream na dlouhá léta dopředu. Pokud patříte mezi fanoušky kapely, snad si tuto vzpomínku na dvacetiletého oslavence jménem Dookie užijete. A pokud ne, jedná se o zajímavý vhled do předminulé dekády a také do fungování tehdejšího hudebního průmyslu. Nebo můžete článek pojmout jako takový příběh o mladých klucích z nezávislé scény, ze kterých se přes noc stali ti největší zaprodanci široko daleko...

Než se Green Day pustili do nahrávání svého průlomového alba, měli na svém kontě již dvě desky. Debut 39/Smooth a druhotina Kerplunk vyšly na nezávislém labelu Lookout!, nejednalo se o nijak ambiciózní nahrávky, jejich společný rozpočet nepřesáhl dva tisíce dolarů (700 + 1200), nicméně právě druhá jmenovaná vzbudila velký ohlas a na své poměry se prodávala závratnou rychlostí. A přestože desky vyšly v době, kdy svou největší slávu zažívaly kapely kolem stylu grunge, už tehdy byli Green Day v povědomí velkých labelů.

Oni sami si ale takové myšlenky dlouho nepřipouštěli, podle frontmana Billyho Joe Armstronga totiž nepatřili mezi ty druho, třetiřadé napodobeniny Nirvany, Pearl Jam či Soundgarden. Navíc, extrovertní kluci ze slunné Kalifornie byli přesným opakem chmurného stylu ze Seattlu, který dle jejich slov charakterizovalo velké fňukání a žádné sdělení.

Po narůstajícím úspěchu alba Kerplunk tedy skutečně začaly přicházet první nabídky od velkých labelů, o kapelu projevil zájem Geffen či Columbia, nicméně členové si s nikým do oka nepadli. Vždy se od bohatých producentů nechali pozvat na oběd či večeři, jelikož měli hluboko do kapsy, a poté s díky odmítli. Kývli až labelu Reprise, který patřil pod Warner Bros. Records. Jejich patnáctipísňové demo se tehdy dostalo do ruky producentu Robu Cavallovi, ten si jej jednoho večera po cestě ze studia pustil v autě a okamžitě věděl, že narazil na něco velkého. Demíčko si přehrál asi desetkrát, nejvíc jej tehdy pohltila skladba Longview. Cavallo za nimi ihned přijel vyjednávat do jejich domovského města Berkeley a jednalo se o vskutku neformální setkání. Zajamovali si, zakouřili si trávu a bylo hotovo. Kromě osobních sympatií pomohlo také to, že se Green Day líbila jeho práce na eponymním debutu kalifornských The Muffs.

Z Dookie éry pochází i několik skladeb, které se objevily na dalších deskách Green Day. Jednalo se například o píseň Haushinka, která vyšla o 4 roky později na nahrávce Nimrod.

Stejný osud potkal i jeden z největších Armstrongových hitů Good Riddance (Time of Your Life), ten se mu tehdy na Dookie také nehodil.

Kapela si byla vědoma, že přechod do mainstreamu je obrovským riskem. V druhé polovině osmdesátých let se podobně upsali kuřpíkladu Hüsker Dü, které to následně zničilo – jejich dřívější fanoušci se od nich odvrátili, avšak ti noví nepřicházeli, v konkurenci kapel typu Duran Duran o ně zkrátka nebyl v rádiích ani v televizi zájem. I lidé kolem Green Day byli spíše skeptičtí, například jejich kamarád Jon Ginilo z kapely Pansy Division je tehdy varoval, že by museli prodat milion desek, aby se to vyrovnalo úspěchu těch 50 tisíců, které prodali na nezávislém labelu. Armstrongovy ambice ale sahaly již od úplných počátků velmi vysoko a chtěl svou hudbu vždy přitáhnout k co nejvíce posluchačům. Nyní se mu naskytla ta největší šance a neviděl důvod, proč jí pohrdnout.

Kdo však s odchodem kapely k tzv. major labelu nepočítal, byl Chris Appelgreen z Lookout Records. Bylo mu jasné, že Green Day jejich label již přerostli, ale jak později přiznal, zaslepen svou naivitou nebral na vědomí, že by se k něčemu podobnému vůbec mohlo schylovat. Kapela občas něco utrousila, jenže se většinou jednalo o poznámky s humorným podtextem a tak je bral na lehkou váhu. Když se k němu pak zprávy donesly, byl zdrcený. A také mu bylo jasné, že pokud by se Green Day neprosadili komerčně, znamenalo by to pro ně naprostý konec.

Burnout - už dlouho před nahráváním bylo jasné, že právě tato skladba bude otvírákem celé desky. Také se do ní jako první pustili, když se ocitli ve studiu. Armstrong poté vzpomínal, jak zpočátku bojoval s obrovskou nervozitou a strachem z toho, že ve studiu uvíznou a že je budou producenti komandovat, aby skladby nahrávali znovu a znovu.

Longview – Mike Dirnt napsal basovou linku pod vlivem LSD. V klipu můžeme vidět, jak to tehdy vypadalo v jejich tehdejším domě v Berkeley.

Welcome to Paradise - původní verze této písně se objevila už na předchozím počinu Kerplunk. K poslechu zde.

Podepsání s velkým labelem nenesli nelibě jen v jejich bývalém labelu, ale takřka v celém okolí. Dřívější spřízněnci začali kapele nadávat do zaprodanců a situace dokonce zašla tak daleko, že jejich domovský klub 924 Gilman Street je dal na černou listinu a zakázal jim v klubu vystupovat. Jejich poslední koncert tam proběhl v půlce nahrávání (od té doby tam ale již alespoň jedenkrát tajně zahráli), kdy už se ale zprávy o zradě roznesly a takřka nikdo nepřišel.

Nicméně, úprk z Lookout Records nemusel majitele zpočátku tolik mrzet - díky raketovému úspěchu Dookie se v podstatě ihned začala po statisících prodávat i předchozí deska Kerplunk. Finanční injekce však nakonec firmě příliš neprospěla, snažili se lacině napodobovat velké labely, s nimiž ale finančně soupeřit ani zdaleka nemohli. Spousta peněz tak přišla nazmar kvůli propagaci, která stejně nepřinesla žádné výsledky. Před dvěma lety pak Lookout oficiálně zanikl.

Dookie vznikalo ve studiu Fantasy mezi zářím a říjnem 1993. Místo si vynutila samotná kapela – bezpodmínečně se totiž muselo nacházet v blízkosti jejich domova, nikdo z nich totiž nevlastnil auto a ani neměl řidičák, do studia se tedy dopravovali na kolech. Pořádnou změnou byl přirozeně i rozpočet, který byl oproti předchozí nahrávce znásoben více než stodvacetkrát - jednalo se o 150 tisíc dolarů.

Ačkoli byli Green Day co se týče studiového nahrávání zelenáči, přípravu nikterak nepodcenili a všechny skladby už měli při vstupu do studia důkladně nazkoušené. To bylo způsobené i tím, že v Berkeley žili v domě, který fungoval jako jakási komunita, sdíleli tam místnost společně s kapelou East Bay Weed Company a každý den zkoušeli a cvičili. Zvukový technik Neill King je v domě jednou navštívil a dle jeho slov mu budova silně připomínala squat.

Basket Case – třetí singl z desky, který pojednává o Armstrongových nenadálých stavech plných strachu a úzkosti.

She – frontman skladbu napsal o své bývalé přítelkyni, která mu dala přečíst feministickou báseň se stejným názvem. Později se přestěhovala do Ekvádoru a přiměla jej, aby She na desku zahrnul.

When I Come Around – v klipu můžeme vidět budoucího člena kapely Jasona Whitea.

Nahrávat se začalo se základními party v tzv. Studiu A. Pracovalo se od pondělí do pátku po dobu tří týdnů, vždy od oběda do půlnoci či jedné hodiny. Skladby se většinou nahrávaly na tři nebo čtyři pokusy, King poté použil jednotlivé úseky z různých verzí pro finální skladbu. Z první verze tedy například vzal první sloku, z jiné použil prostřední část, z další verze refrény a outro. Lehčí problémy byly s výkony bubeníka Tré Coola a basáka Mikea Dirnta, kteří nebyli na svých nástrojích úplně přesní. Obvykle by to prý Kingovi tolik nevadilo, menší nepřesnosti někdy mohou dodat nahrávce živočišnější zvuk, jenže tentokrát věděl, že mainstreamová rádia by chyby netolerovala. Vše muselo být precizní a tak dodatečně jejich party dorovnával.

Když byly základy nahrané, přešlo se do Studia B, kde se pracovalo především na hlavních a doprovodných vokálech. King pro jejich snímání používal mikrofon Beyer 201 a znovu se mu zde vyplatil postup, kdy vybíral nejlepší části z několika Armstrongových pokusů.

Poté přišlo na řadu mixování. To zabralo týden, kapela po Kingovi vyžadovala, aby nahrávku nijak nezatěžoval přebytečnými efekty, chtěli ji co nejvíce syrovou. I přesto se však producent snažil občas do písní přidat alespoň trochu reverbu. Stejně to ale bylo marné, pokaždé, když novou verzi kapela uslyšela, poručila, aby efekty zase zpátky oddělal. Nicméně, takhle to probíhalo podle Kingových slov, pravdou je, že deska se poté mixovala ještě jednou. Samotní Green Day totiž údajně s mixem nebyli spokojení a tak se druhého pokusu chopil Jerry Flinn, výsledek byl popovější a reverb už nevadil. Podle Kinga tak kapela zareagovala pod nátlakem Warner Brothers.

Ať už to s mixem bylo jakkoliv, deska ve své výsledné podobě zabodovala. I když, to je slabý termín - doslova otřásla celou rockovou scénou. Dookie vyšlo 1. února 1994 a už v srpnu prodeje přesáhly jeden milion. Do konce roku to byly miliony tři. Producent Cavallo si takové cíle zprvu nedával, očekával 100 000. Avšak pro propagaci dělal, seč mohl. A přídává i jednu bizarní historku, kdy po nocích opakovaně volal pod cizími jmény do rádia K-Rock, aby zahráli skladbu Longview.

Coming Clean – když bylo Armstrongovi 16, nebyl si jistý svou sexualitou. A právě o tom pojednává tenhle song.

Emenius Sleepus – jediná skladba z alba, kterou napsal basák Mike Dirnt.

All By Myself - skrytý track, který hraje a zpívá bubeník Tré Cool.

Dookie tedy vyšvihlo trojici muzikantů mezi hvězdy a z klubů je přeneslo do arén. Do dnešního dne se desky prodalo přes 20 milionů kusů. Dočkala se také mnoha ocenění, z nichž nejvíce ční Grammy za nejlepší alternativní desku pro rok 1995.

Nahrávka také usnadnila cestu mnoha dalším kapelám, třeba takoví Bad Religion přiznávají, že se doslova vezli na Dookie vlně a nebýt této desky, nikdy by se ani nepřiblížili svým vysokým prodejům. Deska ovlivnila mnoho dalších podobných seskupení jako SUM 41 či Blink-182. Silný účinek měla ale i na muzikanty z jiných žánrů. O vlivu mluví třeba Lady Gaga či kanadské duo Tegan and Sara, Tegan Quin kupříkladu vzpomíná, jak desku poslouchala pořád dokola a Green Day pro ni byli první kapelou, která ji dohnala k tomu, aby se začala učit na kytaru.

Na závěr ještě menší poznámku k obalu a názvu desky. Dookie by se dalo přeložit jako sračky. To byl odkaz k jejich dřívějším turné, na kterých se živili pouze levným a nekvalitním jídlem a trpěli průjmem. Původně chtěli desku pojmenovat Liquid Dookie, ale to jim přišlo už příliš nechutné. Název je napadl v marihuanovém opojení, zpěvák Armstrong vzpomíná, že při tom myslel na jméno desky Sonic Youth Goo.

Obal má reprezentovat East Bay, tedy východní stranu Sanfranciského zálivu, odkud kapela pochází. Objevuje se na něm také několik postav z města. Například vousatý chlápek s foťákem uprostřed je člověk, který víkend co víkend fotil kapely v klubu 924 Gilman Street.

Jsme tedy u konce, nicméně rok 1994 ještě nenecháme úplně na pokoji. Na zajímavé desky byl totiž nesmírně bohatý - Portishead vydali debut Dummy, Pavement svou nejúspěšnější desku Crooked Rain, Crooked Rain, Nine Inch Nails se zase zaskvěli s Downward Spiral. A tak bychom mohli pokračovat - Guided by Voices, Weezer, Kyuss, Pearl Jam, Oasis, Ween, Sebadoh, Mark Lanegan, Low, Built to Spill, Lisa Germano či Blur. A to značí, že Dookie nezůstane jediným jubilantem, kterého si v našem seriálu proklepneme.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.