Stadium Arcadium. Tak zní název dvojalba, které v polovině minulé dekády potvrdilo, že na poli rádiově přijatelného rocku patří kalifornským Red Hot Chili Peppers místo na samotném vrcholu. Vysoké prodeje (poprvé v kariéře první pozice), singly jako Dani California, Snow nebo Tell Me Baby dobývající nejen západní svět, příznivé kritické ohlasy.
Přirozeně se našli i takoví, kteří hudebníkům vyčítali ještě větší odklon od dřívější syrovosti či neřízení se heslem, že „méně je někdy více“. Při porci přesahující dvě hodiny hudby je ale opravdu složité přijít s nahrávkou, která by se nějaké vaty vyvarovala. Avšak, nefunguje to na dvojalbech často právě tak, že na první pohled obyčejné skladby pomáhají utvářet a formovat atmosféru a tvář desky? Vždyť si stačí pustit Bílé album nebo Mellon Collie and the Infinite Sadness, které tuto teorii, alespoň dle mého názoru, potvrzují. Ať už je ale váš pohled na nahrávku jakýkoliv, je tu minimálně jeden důvod, proč si zvýšenou pozornost zaslouží. Stadium Arcadium totiž nejspíš definitivně uzavřelo jednu kapitolu této kapely; etapu s kytaristou Johnem Frusciantem, který se nedlouho po vydání rozhodl oprostit od světa velkých pódií a raději se uchýlil do ústraní, kde se vrhl do víru experimentů.
Dnes začínáme dílem, který se vám mimo jiné pokusí nabídnout bližší pohled na první část desky zvanou Jupiter.
Snow (Hey Oh) – Jedna z Kiedisových nejoblíbenějších skladeb. S melodií přišel Frusciante, když se po svém snažil pojmout styl hraní Jimiho Hendrixe. Tematicky se skladba dotýká neúspěšných pokusů začít svůj život znovu a lépe. Klip k písni natáčel stejně jako k Dani California britský režisér Tony Kaye, avšak tento počin se již tolik nevyvedl a nakonec nebyl použitý.
Než se kapela vůbec pustila do nahrávání následovníka veleúspěšné desky By the Way, musela vyřešit pár nepříjemných problémů. Ten největší byl doslova existenční. Michael Balzary aka Flea, basák a pro mnohé srdce kapely, byl totiž na odchodu. Vše měl promyšlené a své pohnutky dokonce už i sdělil svým nejbližším přátelům. Důvodem pro jeho rozhodnutí byl právě John Frusciante. Při nahrávání By the Way jej totiž kytarista postavil svými názory a představami o tom, jak má deska vypadat, do pozice nepotřebného outsidera. Fleovy, dříve vždy výrazné basové party, se teď pod nánosem nových idejí ztrácely, Frusciante navíc jeho nápadům ani nenaslouchal a spoléhal se jen na svou vizi. "Když jsme zkoušeli, John vždy přišel, hlavně po víkendu, s hromadou věcí. Nevím, jestli se Flea cítil v pozici, že s ním musí držet krok...ale John je prostě takový, vždycky má kupu nápadů,“ vyjádřil se k této záležitosti bubeník Chad Smith pro časopis Kerrang. Když však kapela dokončila turné, Frusciantemu se vše rozleželo v hlavě a svému spoluhráči se za své chování omluvil. A ten tedy, jak je již známo, v kapele zůstal.
Další problém již nebyl tak vážné povahy – losangeleské studio Cello, kde vznikaly předešlé dvě desky, bylo mimo provoz. Kapela se tedy musela porozhlédnout někde jinde. Volba padla na dnes už legendární studio zvané The Mansion, kde vznikala na počátku devadesátých let průlomová deska redhotů Blood Sugar Sex Magik. Tehdy byl prostor opuštěný a měl svou zvláštní atmosféru, kapela se dokonce nechala slyšet, že jej obývají duchové - Smith kvůli nim v domě ani nepřespával a každý den raději dojížděl na své motorce.
Během patnácti let se však mnohé změnilo, producent Rick Rubin bývalý domov slavného kouzelníka Harryho Houdiniho odkoupil a přetvořil jej v regulérní studio. Své desky tam pak nahrávali např. System of a Down, The Mars Volta nebo také Linkin Park. Podivná atmosféra nadobro vymizela a z dříve strašidelného místa se rázem stal příjemný prostor k obývání. Studio bylo vybráno i z hlediska lehké dostupnosti – Frusciante jej měl minutu od domova, frontman Kiedis se Smithem necelou čtvrthodinu. Jen basák Flea byl vzdálený asi hodinu, nicméně v zrekonstruovaném domě mohl tentokrát přespat bez starostí. To i proto, že tehdejší duchové už dávno zmizeli. Prý se totiž podle bubeníka zalekli Marilyna Mansona a Slipknot, kteří tam téže nahrávali.
Stadium Arcadium – podle bubeníka Chada Smithe jim tuto skladbu darovala nějaká vyšší entita – když totiž jednou přijel do zkušebny ze všech nejdříve, usedl za bicí a začal bez rozmyslu hrát, pár minut po něm se dostavil Frusciante, pozdravil, popadl kytaru a přidal se. A bylo hotovo. Hudba na ně v té místnosti už prý čekala, myslí si kytarista.
Hump de Bump – kdyby bylo rozhodování pouze na Kiedisovi, jeden z pozdějších singlů by se na desku ani neprobojoval. Nikdy této skladbě nepřišel na chuť, ačkoli ji basák Flea s producentem Rubinem už od začátku považovali za klíčovou. Paradoxem je, že právě díky zpěvákovi vlastně vznikla – líbilo se mu Fleovo jamování a tak si nápad zaznamenal na mobil, z něj poté vycházeli při tvorbě finální písně. Dlouho se skladba nazývala Ghost Dance, jelikož měla velmi podobnou basu jako jejich jiný song s názvem American Ghost Dance, pocházející z desky Freaky Style.
Vztahy byly tedy urovnané, studio zařízené, hudebníci připravení (Fruscianteho příprava spočívala v tom, že půl roku před začátkem nahrávání začal meditovat) a mohlo se začít pracovat. Původní myšlenka byla jasná – sednout si, nahrát 12 songů a vydat desku, jako za starých časů sypali Beatles nebo Buddy Holly. Jenže je takový proces možný, když máte v kapele někoho, jako je John Frusciante? Někoho, kdo během jediného roku vydal 5 sólových desek, jedno EP a na mnoha dalších projektech spolupracoval? Redhoti se brzy přesvědčili, že skutečně není. Nápady se začaly kupit a co bylo nejdůležitější, všechny se jim zdály být kvalitní. „Bylo to jako mít každý den Vánoce, na konci zkoušky jsem nasedl do auta, strčil nový materiál do přehrávače...ani jsem netušil, co s tím vším budeme dělat. A tak to bylo každý den, jeden dárek za druhým,“ vzpomínal Kiedis pro magazín Spin.
Slow Cheetah – Flea tuto skladbu označil za jednu ze svých nejoblíbenějších a ohodnotil ji jako „perfektních 10 z 10“. Kiedis, jenž se při psaní textu inspiroval jednou číšnicí, se kterou měl drogový vztah a která podle něj doslova vypadala jako gepard, ji viděl na „slabších 8 z 10“. (V ukázce najdete píseň pouze s Fruscianteho vokálem, to pokud si někdy říkáte, proč se občas nechopil zpěvu i on...)
Especially in Michigan – zde si vystřihl sólo kytarista spřátelených The Mars Volta Omar Rodriguez-Lopez, který si s Frusciantem vzájemně vypomáhá na mnoha projektech.
Warlocks – skladba o světlých a temných stránkách losangeleského showbusinessu, Frusciante má song rád už jen pro samotný název.
C'Mon Girl – tuto píseň napsal Frusciante v bytě jeho tehdejší přítelkyně Emily Kokal, která je známá především pro své účinkování v kapele Warpaint. Debutové EP Exquisite Corpse jim kytarista dokonce pomáhal produkovat. Zajímavostí také je, že na bicích se v začátcích kapely objevil Josh Klinghoffer – Fruscianteho nástupce na postu kytaristy.
Samotné skládání písní formou jamování probíhalo následovně, když trojice Frusciante-Flea-Smith některý ze svých nápadů vypracovala a dala mu konkrétní podobu, pojmenovala jej alespoň dočasným názvem a poté jej zapsala na velkou tabuli. Pak začala práce pro Kiedise, který začal tvořit melodie a psát texty, ty pak často diskutoval s producentem Rubinem.
Poté existují ještě další metody, jak skladby vznikaly. Flea doma vytvořil basovou melodii, pokud se zalíbila a podařilo se zdárně přidat i ostatní instrumenty, vznikla píseň. Nebo přišel se sérií melodií kytarista Frusciante. Zajímavostí je také tzv. „face-off“. Když kapela potřebovala bridge nebo refrén, domluvili se mezi sebou Frusciante a Flea, jeden se zavřel do koupelny, druhý zmizel v jiné místnosti, asi čtvrt hodiny pak oba pracovali na nové části, následoval návrat zpět ke dvěma zbylým členům, předehrávání nově vzniklých nápadů a nakonec finální rozhodnutí, kterou část zvolit. Občas se dokonce použily oba dva nápady.
Hey - Flea stvořil basovou linku této skladby doma a nemohl se dočkat, až ji přednese svým spoluhráčům, jelikož mu přišla jako to nejlepší, co kdy vymyslel, zároveň se ale bál, že ji odmítnou. Nakonec ji vytáhl jako nějakou maličkost a byl šťastný, když se zalíbila. Podle Kiedise se jedná o klíčový song desky, který tě vezme do místa před tvým narozením a tam, kde se ocitneš, když zemřeš. Zároveň si zpěvák myslí, že to není skladba pro každého, především pak ne pro ty mladší. Když skladbu ve zkušebně dodělávali, přišel zrovna do budovy Rick Rubin. Kromě redhotů tam zkoušela ještě jedna kapela a producent většinou hned u vstupu poznal, z které místnosti se line hudba jeho svěřenců, nicméně tentokrát si tak jistý nebyl. Nějakou tu chvíli nadšeně poslouchal a jen se modlil, aby hudba vycházela právě z místnosti redhotů.
Nejdříve měl ze všech odpracováno Smith, který se pak vrhl do svých bočních projektů. Naopak největší porci času zabralo nahrávání a editování Fruscianteho partů, ten měl například problém se sóly, která sice na zkouškách do hudby seděla, nicméně studiově nahraný materiál byl pomalejší a do nově vzniklých nahrávek se již jeho party nehodily. Nakonec tak všechna sóla podle jeho slov vznikla spontánní improvizací. Kytarista prošel od poslední desky By the Way výrazným přerodem, tehdy totiž sólování nemohl vystát. Tentokrát ale pro ně získával zvláštní inspiraci opravdu všude, od Wu—Tang Clanu přes Jimiho Hendrixe až po Beyoncé.
V příštím díle se můžete těšit na druhou polovinu desky zvanou Mars.
