Red Hot Chili Peppers - Stadium Arcadium Red Hot Chili Peppers - Stadium Arcadium

Za oponou: Red Hot Chili Peppers - Stadium Arcadium (II.)

Před měsícem jste si mohli v našem seriálu Za oponou přečíst první část článku o vzniku dvojalba kalifornských velikánů Red Hot Chili Peppers. Kromě zajímavostí k vybraným skladbám z prvního disku Jupiter jsme se zaměřili na konflikty předcházející vzniku nahrávky a na samotný proces skládání písní. Dnes nás čeká díl druhý. A z Jupiteru se přesuneme trochu blíže Zemi, čeká nás totiž výlet po stopách Marsu.

Na skok ale zavítejme ještě do věhlasného studia The Mansion, kde už klasicky pod vedením producenta Ricka Rubina vznik desky probíhal. Kapela při něm měla nastavený poměrně pevný pracovní režim. Do první skladby se obvykle pouštěla kolem jedné až druhé hodiny odpolední, než přišel čas na pozdní oběd, bylo hotovo. Po občerstvení se začalo pracovat na další písni, kterou většinou stíhali dokončit před pozdní večeří. Když se dařilo obzvlášť, rozpracovali si ještě další skladbu, kterou si připravili na další den. Někdy ve studiu přenocovával Flea, ostatní se většinou do svých domovů rozprchli před půlnocí.

Tam však hned ke spánku neulehli – například bubeník Smith po příchodu domů ještě trávil nějaký čas posloucháním právě vzniklých nahrávek a demonahrávek, které měly přijít na řadu následujícího dne. Obměnil tak svou tradiční nálož rockových vypalovaček z šedesátých a sedmdesátých let, těch se při nahrávání vždy raději straní. „Snažím se zaměřovat jen na to, na čem zrovna pracujeme, jsem totiž strašný zloděj, kdybych poslouchal jiné bubeníky, začal bych hrát jako oni,“ nechal se slyšet pro časopis Drum.

Desecration Smile – tuto skladbu napsal Kiedis poté, co ho přítelkyně Heather vzala na koncert kapely The Terrors. Původní verze měla jiný refrén, který se však při živé premiéře v roce 2004 příliš nezdál producentovi Rubinovi. Frusciante pak tedy přišel s novým, který se nakonec objevil na studiové verzi. Tu původní si můžete poslechnout výše.

Tell Me Baby – podle členů kapely nejvíce „párty“ song, který kdy stvořili. Skladba pojednává o lidech proudících do Hollywoodu, kde hledají naději, slávu, ale jejich touhy se časem rozplynou a dostihne je realita.

Hard to ConcentrateKiedis tento song věnoval Fleovi a jeho ženě, ve skutečnosti je však pro jeho přítelkyni Heather. Při skládání hudební složky byl basák inspirován stylem svého spoluhráče Fruscianteho.

She Looks To Me – píseň pojednává o drogově závislé holce, se kterou Kiedis chodil, když dokončoval svou autobiografii Scar Tissue. Fleovi trvalo poměrně dlouhou dobu než skladbu docenil, její dřívější podoba byla navíc také dost jiná, nynější bridge byl tehdy refrénem, ten nový vznikl z tzv. face-off, o němž jste si mohli přečíst v minulém díle. Tentokrát vyhrál Flea.

Když bylo hotovo, muselo se vyřešit, kdo se postará o finální mixování skladeb. Kapela neměla žádnou představu o tom, koho by na tento post chtěla, nakonec tedy došlo na poněkud netradiční řešení. Svou šanci dostalo pět lidí, kteří byli pozváni na tzv. testovací mix. Za úkol měli zmixovat tři skladby, potom si kapela společně s Rubinem nahrávky poslechla - bez jakéhokoliv vědomí, kdo pracoval na které. Šťastlivcem se nakonec stal Ryan Hewitt, který už dříve pomáhal Frusciantemu s jeho sólovými počiny.

Během nahrávání nové desky vyšla také poněkud kontroverzní autobiografie Antonyho Kiedise Scar Tissue, k níž se ostatní členové redhotů nestavěli zrovna pozitivně. V rozhovoru pro magazín Q z května 2006 Frusciante doznal, že dosud knihu nečetl: „Třikrát jsem se Anthonyho ptal, jestli mi knížku dá. Vždycky řekl, jasně, ale nikdy mi ji nepřinesl." Ale ani tak kytaristovi neuniklo, co jeho spoluhráč v knize probírá, a zrovna dvakrát jej to netěšilo. „Jsou tam věci, které byly a měly zůstat tajemstvím. Řekli jsme si, že je nikdy na světlo nevytáhneme, ale všechno tam je." Basák Flea si knihou v téže době listoval dvakrát. „Když jsem ji poprvé otevřel, narazil jsem na nějakou pěknou pasáž o mně. V pohodě. Když jsem nahlédl podruhé…píchal mou sestru. To mě pohoršilo. Jako takhle, je mi jedno, že píchal mou sestru. Doufám, že si to užil. Ale…když máte společnou historii, je těžké číst verzi pouze jednoho člověka". Flea nakonec knihu raději ani nedočítal, nechtěl, aby jej ovlivnila a byl na Kiedise při nahrávání naštvaný.

Původní plány na formát vydání nahrávky byly rozmanité, když se kapela zastavila na počtu 38 nahraných skladeb, dlouho se přemýšlelo, jak s nimi naložit. V úmyslu byla nejprve idea vydat tři alba během osmnácti měsíců. Tuto grandiózní myšlenku však hudebníci nakonec zavrhli a nahrávku ořezali na pouhé dva disky, to především ze strachu, že některé z písní přece jen nemusely dosahovat úplně áčkové kvality. Dalším z návrhů bylo vydat alba dvě, mezi jejich vydáním pak nechat roční pauzu. Jenže toho se kapela znovu zalekla, tentokráte toho, že by lidé mohli vnímat druhou desku jako kolekci béček. A tak se redhoti nakonec dopracovali k rozhodnutí vydat své první dvojalbum v kariéře. A jestli vůbec přemýšleli po nahrání tolika materiálu i nad klasickou deskou? Postoj Fruscianteho byl jasný: vydávat 14 nejlepších písní jen proto, aby byli kritici spokojení? Nesmysl.

Readymade – píseň, která rozděluje kapelu na dvě poloviny, zatímco dvojice Kiedis-Flea ji nijak zvlášť v oblibě nemá, zbylým dvěma členům přijde jako zásadní. Frusciante skladbu tentokrát výjimečně napsal na basu, refrén byl znovu vytvořen z tzv. face-off.  

If – jedná se o jednu z Fruscianteho nejoblíbenějších písní. Jejím autorem je Flea, podle něj je skladba typickým představitelem jeho klasických divných songů. Kdyby bylo prý psaní jen na něm, nikdy by redhoti neměli žádný hit.

Make You Feel Better – tento pozitivní song nemohl Flea až do úplného konce nahrávání vystát, poté se však něco v jeho vnímání změnilo a píseň si zamiloval.

Animal Bar – v této skladbě se zpívá o baru z jednoho zapadlého městečka v severní Austrálii, kde po většinu roku nespadne ani kapka deště.

So Much I – instrumentální složku složil Flea, textově je znovu o Kiedisově přítelkyni Heather, v refrénu mu navíc připomíná kultovní kapelu Minutemen.

Nicméně, vraťme se ještě k prvotní myšlence nahrát jednoduchou beatlesáckou desku - z počátku to byl hlavně Frusciante, který se chtěl po vršení nápadů vehementně pustit do něčeho mnohem většího. Dokonce sepsal frontmanovi kapely Kiedisovi desetistránkový dopis, v němž naléhal, aby všem nápadům a skladbám dali šanci. A Kiedis věděl, že mít v kapele nešťastného Fruscianteho není nic, s čím by si měli zahrávat, přesně tak jej totiž v roce 1992 ztratili.

Béčka 1/2

Na singlech postupně také vycházely tzv. b-sides, skladby, které nebyly na konečnou verzi dvojalba po dohodě vybrány. Posuďte sami, zdali byste některou z nich na nahrávku zařadili.

Million Miles of Water

Whatever We Want

Lately

A Certain Someone

Jak už je ale známo, nakonec k jeho dalšímu odchodu stejně došlo. I tomu se však možná dalo předejít. Kdyby ostatní členové tušili, jaké myšlenky kolují v jeho mysli, asi by se k jeho tehdejším návrhům postavili trochu jinak. Po dokončení desky kytarista věděl, že jsou momentálně na svém kreativním vrcholu, a chtěl, aby kapela začala psát nové skladby rovnou na turné. Nicméně ostatní spoluhráči s touto myšlenkou příliš nesouzněli, chtěli si po vytrvalé práci raději trochu odpočinout. Flea dokonce navrhl, aby si po konci turné udělali přestávku. A tehdy začaly Fruscianteho přepadat zaječí úmysly. Po nějakém čase měl pak už definitivně jasno, chuť věnovat se svým vlastním projektům zvítězila.

Storm in a Teacup – skladba je inspirována tou samou písní od Public Enemy, z níž čerpala i rozverná Get On Top z alba Californication. Z počátku patřila mezi nejoblíbenější z celého Stadium Arcadium výběru, nicméně po určité době se začala žebříčkem propadat níže a níže, až u některých členů skončila na úplném dně. Kytarista Frusciante ji při finální volbě písní na desku označil jako skladbu, která jej naprosto nezajímá. Dle Kiedise ji přestal mít kytarista rád poté, co na ni zpěvák vymyslel melodii a napsal text.

We Believe – doprovodné vokály pro tuto píseň nazpívaly děti z kostelního sboru, který vede kytaristova matka. Skladbu inspirovali Method Man či GZA. Pojednává o snu, který se odehrává na místě před 3 tisíci lety.

Turn it Again – tento song nazýval Frusciante pracovně Talking Heads, jelikož mu tuto kapelu ve všech směrech připomínal.

Death of Martian – píseň o Fleově obrovském psovi Martianovi, který během nahrávání desky zemřel, kapelu provázel už při vzniku dřívějších alb Californication a By the Way.

Pokaždé, když se kapela pouští do nové desky, snaží se zvolit nějaký nový koncept či směr, kterým se ubírat. S odstupem času například Frusciante hodnotil koncept předchozího alba By the Way jako sobecký. Stadium Arcadium mělo být jakýmsi posunem. Snažit se neustále přicházet s něčím novým, nespoléhat se na staré postupy. Ať už by se mělo jednat o jakoukoliv drobnost, neobvyklý rytmus či nezvykle pojatou kytarovou linku. Těžko hádat, zdali se tahle strategie podařila vmísit do všech 38 písní, které při nahrávání vznikly. Na první pohled se spíše zdá, že je zde patrný onen klasický posun, kdy se kapela s postupujícím věkem oprostí od divokých a syrových skladeb, a spíše se ponoří do víru jemnějších melodií s uhlazenější produkcí. (Viz Smashing Pumpkins, Pearl Jam, R.E.M., Modest Mouse...)

Béčka 2/2

Kapela celkově zveřejnila 9 nevydaných skladeb, což při sečtení s deskou dává dohromady počet 37. Jedna píseň tedy zůstává dosud neodkrytá.

Mercy Mercy

Funny Face

I'll Be Your Domino

Joe

Save This Lady

Blížíme se k samotnému závěru, nezbývá tedy než odhalit, co se za názvem Stadium Arcadium vlastně skrývá. Frontman Anthony Kiedis se ve vyjádření o významu vyslovil s přáním, aby si v něm každý člověk našel něco úplně odlišného. On sám si představuje na první pohled poněkud bizarní obraz, kdy je s velkou skupinou lidí vyzařujících jakési světlo někde v pustině – pro tyto lidi hraje hudbu, a právě ono Stadium Arcadium je o lásce, která mezi nimi a ním probíhá. John Frusciante název tolik nerozebírá, je prostě krásný a nějaké vysvětlení nepotřebuje. Také prý nemá potřebu vědět, o čem je takový I Am the Walrus od Beatles.

A jako úplnou tečku použijme Fleova slova - kdo prý nemá rád tuhle desku, nemůže mít rád ani samotné Red Hot Chili Peppers...

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.