Poslední deska vousatého barda Sama Beama pro mne byla lehkým zklamáním. To se navíc ještě prohlubuje s vědomím, jak výborný song dokáže americký písničkář stále napsat. Joy je toho ideálním příkladem, dvě a půl minuty, čtyři sloky, žádný refrén. Opakované přehrávání zaručeno.
To mám na krátkých skladbách nejraději. Pokud se dobře zpracují, u posluchače vyvolají zároveň lítost a touhu. Proč jen nejsou dvakrát delší? Tak si je pustí znovu. A zase. A znovu. Pokud jsou však napsané špatně, jen profrčí kolem. Ono udělat krátkou skladbu totiž není taková sranda, jak se může na první pohled zdát. Vyžaduje to poměrně hodně citu, co funguje ve čtyřech minutách, může působit na menším prostoru fádně. To ale naštěstí není příběh tohoto malého klenotu. Hezký poslech.
