Hugo D'Gen - Baxtage

Hugo D'Gen - Baxtage Hugo D'Gen - Baxtage

Hugo D'Gen - Baxtage Hugo D'Gen - Baxtage

Kamil Grebeň, baskytarista slovenské kapely Vidiek, měl už dlouho plnou hlavu nerealizovaných hudebních nápadů. Rozhodl se proto pro sólový projekt – stále s baskytarou v ruce vystupuje pod jménem Hugo D'Gen. A jelikož má umělecky nadanou rodinu, proč nezapojit i ji? Jeho dcera Nina zastává místo zpěvačky (někdy sólové, jindy se podílí na duetech s otcem), manželka Biba pro změnu složila na album texty. Kromě rodinného jádra se účastní Juraj Streďanský (bicí), zpěvačka Habbiel, kytaristé Peter Bulík a Matej Kačaljak a taky nesčetně hostů.

Že je to projekt především Grebeňův, je znát z výrazné basové linky, která se prolíná celou deskou a udává její směr. Právě díky baskytaře se indie popové melodie vymykají běžným měřítkům a stávají se zajímavější a osobitější. Přičteme-li i prvky rocku a jazzu, vychází z toho poměrně pohodlná a prostrná „backstage“, kde se dá po koncertě strávit se všemi hudebními kamarády fajn večer. Něco je tu lepší, něco horší, každopádně je to album celistvé, propojené jedním duchem a muzikantsky výborně dotažené. Stát na straně autorů, mám stoprocentní radost.

Jenomže stojím na straně posluchače a ač mě Baxtage vlastně až na pár míst docela baví a nezřídka jsem příjemně překvapena kdejakým detailem, žádné vnitřní pnutí mi nenamlouvá, abych si album pustila znovu. Žádná taková ta nezvladatelná touha vykašlat se na povinnosti a místo toho jen poslouchat. A je to škoda, protože se hudebníci při nahrávání určitě hodně nadřeli a strávili ve studiu spoustu času ve snaze vychytat všechny mouchy, vypilovat vše do dokonalosti. Z desky je cítit, jak je zde všechno naprosto přesně naplánováno, nalinkováno a rozvrženo na setiny sekundy. Až moc přesně. Jsou místa, kde se zdá být přítomen spíš robot, počítač, technika než člověk.

Výslednému dojmu z alba Baxtage zkrátka nějak chybí duše. Jako by zarytý pragmatik napsal lyrickou báseň – může se snažit sebevíc, všechno bude relativně klapat, počet slabik i přízvuků, tu a tam metafora, o kousek vedle aluze na Máchůj Máj… jenomže kouzlo momentálního pocitu, kdy básníkovi samo vede ruku nevědomí, to se nedá ani naučit, ani opsat, ani oblafnout. Na albu je vše jaksi nadměrně „uklizeno“, a to jsem já na úklid až chorobný puntičkář. Napadají mě verše Petra Hrušky: „Dělám pořádek v obýváku/nic/kromě lehounkých přesahů do vesmíru/přejdu do ložnice/nic/(…) byt je uklizený/ježišmarjá.“

Zlatý hřeb: Sorry, Gone, Aquarium

Zní to jako: indie pop, kterému vládne ne-indie popová baskytara

Vydavatel: HDG Home

Stopáž: 48:34

Body: 4 z 7

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.