Kolik středoevropských či východoevropských kapel jste už slyšeli na KEXP? A kolik kapel, které hrají lidovky, jste slyšeli na KEXP? Která slovanská kapela brázdí bez ustání světová podia a může se těšit na koncerty v Brazílii, Argentině, Chile nebo na Novém Zélandu? Seznamte se, tohle jsou DachaBracha, momentálně nejvytíženější ukrajinská kapela. Neuvěřitelný, ale zároveň pochopitelný příběh o tom, jak udělat s folkórem díru do světa a jak tam neztratit vlastní identitu. Vyprávěl nám ho Marko Halanevyč.
Jak jste se dali dohromady a co vás vůbec přivedlo k folklóru?
Holky se folklórem zabývaly od dětství. Zpívaly spolu celý život. U mě je situace trochu jiná, protože jsem se narodil a vyrůstal na vesnici, v rodině, kde velmi rádi zpívají a zpívat umí. Ale co se týče uvědomění si toho, že folklór může být objektem současného umění, to nás pořádně napadlo až v divadle DACH, během práce s Vladem Trojickým.
Odkud do vašeho repertoáru čerpáte staré lidové písně a jaká máte kritéria výběru? Jsou pro vás tyto skladby něčím nedotknutelným, a hrajete je tedy v originální podobě, nebo jsou jen základním inspiračním zdrojem?
Většinu písní, které ve své tvorbě používáme, zapsaly holky, jejich učitelky nebo kolegové v různých koutech naší země. Jsou základem pro další hudební experimenty. Pradávné písně stavíme do podmínek pro naši písňovou tradici nevlastních. A tím jim dáváme nový zvuk a nový život.
Jak jste se naučili hrát na všechny ty hudební nástroje? Jsou to nástroje, jaké byly v ukrajinském folkloru vždycky rozšířené, nebo jste si některé dokonce vymysleli podle vlastních potřeb sami?
Zdaleka ne všechny naše hudební nástroje jsou ukrajinské. Spíš naopak. Začali jsme se na ně učit hrát v průběhu tvoření nových kompozic. To se dělo paralelně. Avšak zdaleka ne na všechny nástroje jsme se naučili hrát dokonale. A jsme si vědomi toho, že se nenaučíme hrát například na didgeridoo tak, jako hrají australští Aboriginci. Hrajeme na ně po svém, možná i dokonce dětsky, společně s tím si ale uvědomujeme důležitost, neopakovatelnost a unikátnost každého zvuku.
Čím to vlastně je, že mají k folkloru Ukrajinci tak nezvykle živý, pevný a hluboký vztah?
Myslím, že zdaleka ne všichni Ukrajinci k němu mají takový vztah. Bohužel, protože ukrajinská písňová tvorba zaniká s posledními pokoleními starých lidí, kteří nepředávají svoje vědění mladým. Způsob života se mění, zanikají obřady a zvyky, takže se písně, které je doprovázejí, pro současné lidi stávají nezajímavými. Jenom někde v Karpatech se lze setkat s těmi kulturně-etnografickými jevy, které byly znakem života místních obyvatel před stovkami let. Zájem o folklór se ovšem postupně obnovuje. Nicméně ne jako způsob pohledu na svět, ale spíše jako estetická exotika smíchaná s patriotismem a potřebou sebeidentifikace.
Co znamená folklór pro vás osobně?
Pro nás je to hlavní zdroj inspirace. Je to poklad a obrovský potenciál naší kultury.
Existují nějaká specifika ukrajinské povahy, která se promítají do ukrajinského umění a přístupu k němu?
Těžko mluvit o charakteru, spíš o určitých komplexech, jaké se na nás nabalovaly během staletí. V prvé řadě jde o komplex méněcennosti, kterým trpí všechny někdejší kolonie, takže k umění, které se zakládá na ukrajinském folklóru, je postoj společnosti rozporuplný. Kdekdo komentoval naše vystoupení na BBC a psal: „Tak co, poslouchali to Britové?“ Lidé nevěří ve svou sílu, v potenciál své kultury. My se snažíme především Ukrajincům dokázat, že ukrajinský folklór a experimenty, které se na něm zakládají, můžou být úspěšné, aktuální a zajímavé pro moderního člověka kdekoli na světě.
Jak současná problematická situace na Ukrajině ovlivňuje vznikající umění? Jak se k rusko-ukrajinskému konfliktu staví komunita umělců? Lze mluvit o nějakém „disentu“?
V našem uměleckém prostředí jsme se s disidenty nesetkali. Možná proto, že politický obraz je absolutně jasný. Máme tu vyprovokovanou, Putinem financovanou válku. Celému světu je to jasné. Jiná situace je s našimi známými muzikanty v Rusku, kteří se nacházejí v absolutně odlišném informačním poli, pod vlivem výkonné putinské propagandy.
Jak se díváte na společenskou a politickou angažovanost umění? Lze vůbec dnes zůstat stranou a k tomu, co se na Ukrajině děje, se nevyjadřovat, aniž by se na umělce nedívali ostatní přes prsty?
To je každého soukromá věc. My jsme se k tomu, co se děje v naší zemi, nemohli stavět neutrálně. Proto jsme tehdy vystupovali na Majdanu, protože jsme chápali, že tehdy byla nezbytná podpora a solidarita mezi protestujícími. Dneska je pro nás důležité oslovit co nejvíce lidí na celém světě, zaujmout je naší kulturou. Teď chceme získat podporu a solidaritu s ukrajinským lidem, který prahne po změně, od celého světa. Doufáme, že tak přispějeme do boje s ruskou propagandou, na niž Kreml utrácí miliardy.
Změnilo se poslední dobou vnímání vaší kapely ve světě? Všimli jste si vřelejšího přijetí? Nepřinesl vám konflikt paradoxně největší zájem a přízeň fanoušků i médií?
De facto od doby založení našeho kolektivu jsme vystupovali v zahraničí. Už šest sedm let vystupujeme víc v zahraničí než na Ukrajině. Přesto možná poslední dva roky chápeme, že naše vystoupení ve světě nesou určitou politickou ideu. Aniž bychom svá vystoupení přetvářeli na politické akce, přece jen se pokoušíme vyslovit pro nás důležité poselství – Ne válce a Stop Putinovi. A lidé po celém světě výborně chápou, o co jde, cítíme podporu a taky solidaritu, která je pro mladý ukrajinský politický národ tak nezbytná.
Posluchači na loňském OFF festivalu v polských Katovicích vás odměnili takovým aplausem, o jakém si většina ostatních vystupujících mohla nechat jen zdát. Je slovanské publikum do situace na Ukrajině zainteresováno víc než publikum z jiných zemí?
Ano, to bylo skvělé publikum, dobře si ho pamatujeme. Ale nebude pravda, když řekneme, že v neslovanských zemích nás podporují méně. Nechceme se příliš chlubit, ale naši hudbu velmi dobře přijímají і v USA, Austrálii nebo Malajsii.
Jaké vlastně obvykle bývá složení vašeho publika, pokud se to dá nějak specifikovat? Zdálo by se, že mladé folklor nezajímá, a přece…
Mluvíme-li o čistém folklóru, příznivců autentického zpěvu opravdu není tolik. Ale experimenty s folklórem na pomezí různých moderních stylů, tedy to, co děláme my, jsou zajímavé pro širší okruh posluchačů. Existuje ovšem rozdíl mezi ukrajinským publikem, kde na nás chodí hlavně progresivní mladí lidé, a publikem zahraničním, kdy jsou na festivalech spokojeně vedle sebe úplně všechny věkové skupiny od malinkých dětí po osoby pokročilého věku.
Jak je na tom ukrajinská alternativní scéna? Nejen pro českého posluchače je velkou neznámou. Co bychom o ní určitě měli vědět a jak se s ní nejlépe seznámit?
Události na Majdanu, a dokonce i rusko-ukrajinská válka jakýmsi zvláštním způsobem pozitivně ovlivnily existenci současného ukrajinského umění celkově і hudby zvlášť. Žili jsme sice ve společnosti, která se nedá úplně nazvat totalitní, a měli jsme jistou tvůrčí svobodu, celková atmosféra postkoloniální reality ale nedovolovala mladým umělcům rozvíjet se. Ti vázli, tonuli a rozpouštěli se v bahně postsovětské neperspektivní budoucnosti. Dneska naše kultura získala velikánský impuls. Utváří se nový kontext a samozřejmě to absolutně nesouvisí s penězi. Jak známo, Ukrajina je nejchudší zemí Evropy. Velmi mnoho mladé zajímavé hudby, mladých umělců, zajímavých undergroundových seskupení vzniká na pozadí všech událostí, jaké se s námi odehrávaly za poslední dva roky. Budeme-li mluvit o českých posluchačích, ti by měli dobře znát výbornou ukrajinskou kapelu Zapaska, která dost část bývá v Česku. Jsem přesvědčen, že brzy budou ukrajinskou hudbu znát víc jak v Čechách, tak všude ve světě.
Jsou kapely zpívající ukrajinsky a kapely zpívající rusky posuzovány odlišně? Lze o ukrajinštině mluvit jako o prostředku menšinovém, alternativním, zatímco o ruštině jako o něčem většinovém, masovém, s lepšími marketingovými vyhlídkami?
Dlouhou dobu to bylo přesně tak, že rusky zpívané písně měly větší potenciál úspěchu, zejména co se pop music týkalo. Pro mnoho ukrajinských muzikantů bylo snem probojovat se na drahý ruský trh. Ale byly i jiné příklady, třeba kapela Okean Elzy měla do dob naší revoluce velké množství koncertů v Rusku, přestože vždycky zpívali jenom ukrajinsky. Dneska už ruský trh není pro ukrajinské muzikanty aktuální, protože málokdo chce zpívat pro okupanta, ačkoli výjimky jsou. I my jsme čas od času používali ruskojazyčné písně, avšak ne s marketingovým cílem, to byly písně, které byly na Ukrajině zapsány od ruských přesídlenců, zvlášť i starověrců, jací se skrývali na našem území už od náboženských reforem Petra I. V novém programu jsme použili taky několik ruských písní zapsaných svého času v Luhanské oblasti a jednu krymsko-tatarskou, zapsanou na Krymu.
A – nemohu se nezeptat – jak se vám hraje v těch čepicích? Bylo na některém koncertě takové horko, že jste je museli odložit?
Čepice jsou naše všechno. Bez nich ani ránu.
