Protomartyr, OFF Festival 2014 Protomartyr, OFF Festival 2014 Libor Galia

OFF Festival – neodolatelné alternativní krówki

OFF Festival 2014: fotogalerie | reportáž

Prožít začátek srpna v Katovicích se po prvním okusení alternativní perly letní festivalové sezóny stává neodolatelnou nutností. OFF Festival je droga a Artur Rojek mým nejoblíbenějším dealerem. S chirurgickou přesností dvanáctiměsíčního intervalu totiž pravidelně rozdává intenzivní a inspirativní třídenní narkotikum, z něhož člověk žije celý další rok.

Ač letos podeváté, zavedený stereotyp neztratil ani trochu ze své přitažlivosti a opět v pondělí nad ránem vyplivl návštěvníka plného dojmů a radosti, že i festival, který je skutečně jen a jen o hudbě a který místo zaplavování reklamními akcemi zaplavuje vinyly, dokáže srotit davy. Odvážná nezávislá hudební dramaturgie se vyplácí, hudební intelektuálové a nároční posluchači našli svou Mekku a neotálejí se do ní navracet.

My jsme se navrátili počtvrté. Katovice ani tentokrát nezkrásněly a stále se utápějí v popelavém sídlištním betonu, ani tentokrát se nám v podmanivé dolině Trzech Stawów (tří rybníků) nepovedlo nalézt více než rybníky dva – takže je nasnadě, že oním třetím rybníkem je nejspíše OFF sám. Rybník s nestojatou vodou, rybník, který čeří hudební potřeby svých návštěvníků a potopením pod hladinu ukazuje pravou tvář hudební alternativy, rybník, který překypuje rybami s nezapomenutelnou a jedinečnou chutí – stačí jen natáhnout ruku a některou z nich si chytit.

Sub Pop a jeho stage, foto: Libor Galia

Experiment pod dohledem hudebních ikon

Ve vzpomínkách dosud nejvíce rezonuje to, co se odehrávalo na experimentální scéně – a to i přes to, že se na ní za poslední léta experimentovalo snad nejméně. Nebo právě proto. Tradice velí, že jednotlivé dny v dusném koncertním stanu podléhají supervizi, o program se tu „starají“ hudební ikony. Mezi kurátory se letos zařadil avantgardní kytarový virtuóz Glenn Branca, post mortem prožil svůj tribute významný polský etnograf a skladatel Oskar Kolberg, jeden den měl v rukou Sub Pop. Nezávislé hudební vydavatelství, jehož koně jsme s očekáváním vyhlíželi, se vůbec stalo jakýmsi symbolem letošního OFFu, náznakem, kam by v ohledu kooperace mohly další ročníky směřovat. 4AD, Denovali Records, Ninja Tune... našeptávám. „Nezávislí pro nezávislé“, promo, které nesmrdí, neboť pomůže v prvé řadě hudebníkům.

Hlavu primárně motaly hudební jazykolamy. DakhaBrakha, zaklínadlo ukrajinského venkova, zbavilo všechny hipstery touhy po alternativních novotvarech a vrhlo je vstříc tradicím. Tři ženy a jeden muž v tradičních ukrajinských krojích a mediálně exponovaná aura Ukrajiny nacpaly stan k prasknutí. Jejich tradiční ukrajinské písně hrané na tradiční nástroje, aktualizované hutným zvukem moderně dunících, takřka dancehallových bubnů a hiphopových kontur, pak pobláznily k šílenství.

DakhaBrakha, foto: Libor Galia

Tři Japonky Nisennenmondai předvedly, jak pohlcující a divoká může být monotónnost. To, s čím si mnoho kapel vystačí jako s intrem, natahují Nisennenmondai do sáhodlouhých skladeb. Basa a elektronika zná jediný tón, bicí tři variace, kytara náhodně rozmazává plochy do zběsilého minimalismu. Šablona je stejná – vrstva k vrstvě, cihla k cihle, hutná zvuková stěna běsnivě ženoucí v přímočaré nekonečno. Tři skladby za hodinu. Párty, na kterou se bude dlouho vzpomínat.

Vzpomínat se bude i na Protomartyr. A Wolf Eyes. A Stefana Wesołowského. První potvrdili předjímané. Břitký punk, energické londýnské sedmdesátky v rukou odměřeně pózujících Američanů. Pod pódiem šílení, na něm znuděně postávající frontman v sáčku, v jedné ruce pivo, druhou ruku v kapse, hejskovské grimasy a (ne)zpívaná deklamace. Protomartyr udeřili hřebíček na hlavičku. Punk is not dead. Zatím kytarovka roku.

Také druzí stáli za uhrančivou koncertní psychózou. Wolf Eyes přijeli ve třech – první část koncertu topili do strnulé hororové podívané, plíživý repetovaný beat prořezávali mrazivým vřískotem elektroniky i zpěvu utopeného v ozvěnách, s pěstí ve vzduchu oblékali zvrhlé masky; ve druhé části pak rozjeli noisový běs, bizarní taneční párty pro nespavce. Zážitek za hranicí únosnosti, který se ekloval, ale zároveň se od něj nešlo odtrhnout.

Stefan Wesołowski, kapka ze zástupu domácích polských umělců, se pro mě osobně stal jedním z největších objevů letošního OFFu. Vizáží mladík popového šoubyznysu, tvorbou talentovaný představitel moderní klasiky. Chcete-li příměr, pak tradičnější a méně přístupná obdoba Ólafura Arnaldse, která taktéž ke kvartetu smyčců a sólovému klavíru přilepuje samplování. Ambient a elektronické hemžení se ovšem nedává na odiv tak jako u islandského protějšku, pouze tiše dotváří atmosféru a člověk pro něj musí soustředěně sestoupit mezi řádky. Kurátorský duch Oskara Kolberga nadšeně zatleskal. A já a plný experimentální stan také.

Ve znamení návratů

Nejen experimentální scénou byl pochopitelně OFF živ, zážitky se nabízely také pod otevřeným nebem. Menší Scena Leśna se sice stala pro účinkující prokletím a koncerty na ní budily rozpaky (Chelsea Wolf, Fuck Buttons či PerfectPussy by mohli povídat), hlavní stage, patřící povětšinou headlinerům, dělala radost ve velkém. Pomineme-li The Jesus and Mary Chain, kteří si vytáhli Černého Petra a s absencí toho, co je diferencuje, tedy hlukového závoje ležícího na jinak docela obyčejných popových melodiích, nudili. Tří písně byly akorát.

Retrospektivní putování nabídli The Notwist. Představili předně svou letošní a sedmnáct let starou tvář, spojnici mezi historií a současností, fenomenální deskou a subpopovou premiérou. Střípky z Neon Golden v neučesané, smirkové podobě vítězily odezvou; novoty, kterými se muzikantsky zruční němečtí alternativci především baví, jen svou elektronickou košatostí, improvizací nadchly více. Kult ale zůstane kultem. We will never never leave this room.

The Notwist, foto: Libor Galia

Neutral Milk Hotel, divnofolkoví vousatí skřítkové a jeden kejklíř, předobrazy většiny hipsterů pod pódiem, vzali do stroje času. Jeho dveře se otevřely Jeffem Mangumem sólově zahranou první částí skladby Two-Headed Boy, uzavřely pak částí druhou. Rámec, do něhož se vměstnalo na třináct písní, proměnil patnáct let tajného doufání v hodinu reality, po níž zbude jedno velké nezapomenutelno.

Ve znamení návratů pokračovali Slowdive, kteří vzdor svému názvu ponořili všechno kolem v mžiku. První píseň zastavila čas, od druhé už se jen propadalo do shoegaze hlubin, v nichž se zračila éteričnost, která kolébá i drtí. I po dvaceti letech vše funguje, ocitáme se vstříc nadčasovosti. Nevnímám pódium, nevím, co se na něm děje. Za zavřenýma očima, v objetí s tou, které jsem propadl dávno před Slowdive, do sebe nechávám proudit dvanáct ambientních kytarových krás, na závěr vždy odstřelujících intenzivní gradací. Chytám vánky, ocitám se na vesmírných stanicích. Konec nesu nelibě, chtěl bych dvakrát tolik.

Únik k post-rocku se jeví jako způsob, jak v sobě alespoň částečně uchovat nabyté omámení. 65daysofstatic však i přes výtečný koncert nepomáhají. Post-rock totiž ostřihávají na minimum, přidávají velikášská rocková gesta, instrumentální kontinuitu narušují neustálými zdravicemi, přes půlku koncertu téměř nepoužívají kytary, neboť se zaměřují na tu část diskografie, v níž si hrají především s čudlíky syntezátorů. Utíkám proto na Belle & Sebastian, vědom si toho, že husí kůže ze Slowdive zmizí nadobro.

OFF Festival 2014, foto: Libor Galia

Zmizela. Ale za to se dostavila radost a úsměv na rtu, tělo spontánně křepčí. Pozitivnímu víření opěvovaného twee popu se nelze ubránit. Belle & Sebastian ukazují, že mají jen hity, Stuart Murdoch je v povídavém rozmaru, vtipkuje, dokonce si z publika vytahuje čtyři náhodné šťastlivce, kteří následně tančí přímo na pódiu. A když frontman na závěr spustí vzletnou, avšak v jádru posmutnělou Get Me Away From Here I'm Dying, v euforii se hlavou žene vzdor a přesný opak. Mně se odtud nechce, nechejte mne tu napořád.

OFF Festival je droga a Artur Rojek mým nejoblíbenějším dealerem. A už teď se nemohu dočkat další dávky.

OFF Festival 2014, Katovice (PL), 1. - 3. 8. 14

OFF Festival 2014: fotogalerie | reportáž

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.