Chladný den, větrno a jen kousek zbývá k tomu, aby se rozpršelo. Pocit nepříjemné vlezlé zimy dominuje, stále si však pamatuji několik různých zvuků města, které jsou tak výrazné, ale přesto jako bychom už je ani nevnímali. Zvonění tramvají, bez toho by Brno snad neexistovalo, dá se tu však najít víc. Třeba bouchání plechu v počasí, že by ani psa nevyhnal, na střeše kopce pod Petrovem, odkud jsou vidět vlaky a teprve v ten moment je začínám taky slyšet. Přitom jsou tu odjakživa, od doby, kdy jsem se narodila, a ještě dávno předtím.
Martyna Poznańska je původem polská zvuková umělkyně, která tvoří na pomezí performance, instalace a improvizace a bohatě využívá své terénní nahrávky, v nichž se zaměřuje především na urbánní hluk, tedy sonický obraz měst. V březnu přijela do Brna, konkrétně do brněnské Prahy, aby vzala několik z nás na procházku městem, které dobře známe, a přesto nám stále nabízí dost nového. Pokud není soustředěné poslouchání městských hluků vaším denním chlebem, pak dozajista je takový výlet pro vás stále fascinující.
Terénní zvuky mě zajímají. Možná jsem stále více přitahována těmi přírodními, zejména ve městě působí jako izolované ostrůvky něčeho, co tam jako kdyby ani nepatřilo, ale spíše nepřítomnost toho zvuku mě dokáže znervóznit. Co je špatně? Na náměstí Svobody, proslulém brněnském plácku, kde toho z historie mnoho nezůstalo: obrys kostela, co tam dávno nestojí, Morový sloup, relativně nově postavená placatá kašna a proslulý časostroj ve tvaru nábojnice. A brněnský Bob Dylan. Věci, kterých si všimnete. Jinak je to prázdné místo a nejsou tam slyšet ptáci. Ano, ptáci, pro jiné čtvrtě Brna natolik typičtí.
Martyna poslouchá jiné zvuky, možná ty více přehlížené. Nyní je usazená v Berlíně, kde získala titul ze sound studies na Universität der Künste. Během její brněnské návštěvy jsme si s ní krátce povídali.
Žila jsi v různých městech, kde ses soustředila na místní zvuky a sbírala je. Mohla bys popsat způsob, jakým urbánní zvuky posloucháš? Existují rozdílnosti mezi jednotlivými městy?
To je různé, zaměřuji se na nahrávání městského hluku, zvuku strojů, což vlastně souvisí s procesem transformace. Tyto části nahrávek používám pro své kompozice. Ale pak je tu ta poslechová zkušenost, která zahrnuje převážně čisté naslouchání sonickému prostředí a příležitostné nahrávání, které nedělám vždycky. A ano, každé město je velmi odlišné a velmi zajímavé k práci se zvukem. Myslím, že každé město má svůj zvláštní zvukový rukopis a pokud přijedu na nové místo, vždy je co objevovat. Žila jsem nějakou dobu v Londýně a líbila se mi variabilita toho města, jeho zvukové prostředí bylo velmi hlučné, což bylo skvělé i z hlediska možností nalezení rozličných zvuků. Teď bydlím v Berlíně, který je tišší, a také trochu cestuji, což mi umožňuje nacházet další nová místa a zvuky.
V Brně jsi poprvé. Jaké jsou tvé dojmy z poslechu tohoto města?
Přijde mi to docela vtipné; když jsem přijela na nádraží, kde mě čekal můj doprovod, a šli jsme odtamtud skrze Staré město k hotelu, opravdu jsem si užívala to, co jsem slyšela: cinkání tramvají, určitý typ atmosférických zvuků a dále různé neznámé hluky. To byl opravdu první dojem, a protože už byla tma, zvuky působily ještě nápadněji. Stejně tak bylo pro mě zajímavé jít následující den do města sama, projít si celou cestu a jen poslouchat. Je to krásné, protože je to celkem tiché město, a zároveň je tu k nalezení spousta jemných nuancí. I když jeden den není zase tak moc k průzkumu, stále je to pro mě svým způsobem neznámé místo.
Martyna Poznanskafoto: Lera LazarevaStudium zvuku se dostalo na univerzity relativně pozdě, je to záležitost až 20. století. Je tvou motivací k nahrávaní zvuků čistě tvůj vlastní zájem o aurální prostředí, nebo cítíš potřebu záznamu sonické historie? Není to tak dlouhá doba, co máme možnost zvuky nahrávat, v porovnání s jiným typem dokladů naší minulosti.
Studium zvuků je relativně nové a čerstvé, zase tolik o zvuku nevíme. Respektive víme, že je to typ vibrace, máme představu, jak vypadá zvuková vlna, ale je tu stále mnoho k objevování. Pro mě to není tak, že bych zvuky archivovala, ale vím, že to dělám. Na druhou stranu je to velmi osobní archiv, cítím, že je dost subjektivní, je to předmětem mých vlastních vzpomínek, trajektorií a itinerářů. To se samozřejmě překrývá i s celkovým dojmem z města, nejsou to jen zvuky, které slyším já, ale zvuky, které může slyšet každý.
Jak vnímáš uměleckou hodnotu urbánních zvuků? Ve městech slyšíme jistě mnoho industriálních zvuků, jak zmiňuješ, ale také je tam spousta „hlukového smogu“ od reklamních poutačů až k různým popkulturním, stokrát přehraným hitům linoucích se z různých obchodů. Je to pro tebe rušivé, když se chceš soustředit na své poslechové preference?
Žádný zvuk mě neobtěžuje, pokud mu nemusím čelit příliš dlouhou dobu. Možná jen opravdu vysoké frekvence, které mě bolí, to se pak snažím utéct. Ale pokud je tu příliš mnoho muzaku, tak prostě pokračuji dál. Snažím se vyhnout obchodním bulvárům a podobným věcem.
Možná se můžeme vyhnout obchodním centrům a turistickým trasám ve velkých městech, ale je to škoda. Občas do sonického obrazu zasahují také pouliční umělci. Měli bychom se více snažit o zkulturnění zvukového prostředí ulic?
To by bylo skvělé, ale pokud existuje marketing, asi to není dost dobře možné. Nevadí mi pouliční umělci, myslím, že dělají svou práci a občas to zní hezky, někdy ne. Je to právě marketing a prvky muzaku, co mě trápí víc. Nemusí to být ani poblíž obchodních bulvárů, často na sebe pokřikují obchodníci z okýnek, aby přilákali pozornost. Není to dobré, ale nejsem si jistá, jestli se s tím dá něco udělat, pokud žijeme v kapitalistickém světě.
Nahrávala jsi zvuky také během svých návštěv východních zemí. Zmínila jsi, že tvou motivací pro tento výlet byl také pokus o narušení stereotypu, že to zajímavé se děje jen na Západě, nebo obecně stereotypu líčícího východní země jako „prázdné, bezútěšné a depresivní krajiny“. Co ti tato cesta však dala osobně pro tvůj vlastní projekt?
Ještě to nevnímám tak, že bych ten projekt už dokončila. Myslím, že jsem tam nestrávila dost času. Měla jsem stipendium od polské vlády, a pokud bych dostala nové, tak bych chtěla pokračovat. Nejsem si jistá, jestli jsem tam přišla na něco nového, protože sama sebe považuji za součást východní Evropy, pocházím z Bialystoku, který leží poblíž hranice s Běloruskem. Je to svým způsobem objevování mého vlastního teritoria, mojí vlastní „heimat“, méně v tom nacionalistickém smyslu, ale spíše ve smyslu širšího pohledu na východní Evropu. Mám dojem, že jsem ještě nezažila tuhle kulturu dostatečně, zvukově i vizuálně, což je něco, co je pro mě fascinující.
Martyna Poznanska - workshop v Brněfoto: Lera Lazareva
Měla jsem podobný pocit po dnešní procházce Brnem, protože jsem si najednou všímala nejen zvuků, které vlastně pro mě byly tak trochu objevné a nové. Když tu žiju každý den a trávím čas různými věcmi a komunikací s lidmi, prostě si některých zvuků vůbec nevšímám a přehlížím je.
Je to zábavné, protože když jsem vyrůstala v Bialystoku a strávila tam skoro devatenáct let, nikdy jsem se nedostala moc na východ. Zaměřila jsem se na západní země, chtěla jsem vidět, jak tam lidé žijí. A poté, když jsem se vydala na Východ a vrátila jsem se do svého rodného města, najednou jsem si uvědomila, jak východní bylo v době, kdy jsem tam žila.
Gaston Bachelard říká ve své knize The Poetics of Space, že první domov, ve kterém žijeme a vyrůstáme, má pro náš život největší význam. Protože odtud pocházejí naše myšlenky, tam přicházíme do světa. A já s tím souhlasím. Když jsem dělala tento projekt o poslouchání a slyšení, hodně jsem přemýšlela o minulosti a významu zvukové mapy mého dětství. První věc, na kterou jsem si vzpomněla, byly vlaky, které projížděly kolem mého okna ve velmi pravidelných intervalech. Až do momentu, kdy jsem je úplně odfiltrovala a už je ani neslyšela. A když jsem se znovu vrátila do svého domova po několika letech, už tam nikdo nezůstal, moji rodiče a sourozenci se odstěhovali, pes už tam nebyl, protože zemřel, ale vlaky tudy projíždějí pořád. Tento výrazný prvek mého dětství přežil celý ten dlouhý čas a vrátil mi mé pocity a vzpomínky na toto období.
Z poslechových procházek si často kreslíš zvukové mapy. Vizuální dokumentace prostoru, ve kterém žijeme, se velmi vyvinula s rozvojem digitálních technologií. Existuje mnoho podrobných geografických map pracujících na různých systémech. Zvuk byl dosud poměrně marginální, online zvukové mapy nejsou úplně běžné. Proč myslíš, že lidé jsou mnohem více orientováni na vizuální svět spíše než ten aurální?
Oči jsou v centrální pozici našeho obličeje, je to dost zřejmě biologická věc. Možná kdybychom měli vepředu uši a umístění očí a uší bylo opačně, třeba bychom se více zaměřovali na zvuk, nevím (směje se, pozn. red.). Jsou to rozdílné smysly, ale spolupracují. Naše vědění o zvuku je méně rozvinuté, protože fotografie byla vynalezena o dost dříve než záznam zvuku. Nebo už malba byla médiem přenosu obrazu. Myslím, že zkoumání zvuku má ještě velkou budoucnost.
