Přirozeně vyhledáváme lidi, se kterými si rozumíme. Se kterými sdílíme názory, hodnoty nebo alespoň podobný vkus. Sociální sítě nám tento komfort ještě usnadňují a umožňují vytvářet si prostředí, ve kterém se s odlišnými pohledy setkáváme stále méně. Na tom, že chceme trávit čas s podobně smýšlejícími lidmi, není nic špatného. Problém možná nastává ve chvíli, kdy se podobnost stává předpokladem vzájemného porozumění a odlišnost začínáme vnímat především jako překážku.
S Konektivem se už devátým rokem pokoušíme tuto tendenci nabourávat. Záměrně propojujeme hudebníky a hudebnice, kteří vycházejí z různých kulturních prostředí, žánrů a hudebních tradic a kteří by se za jiných okolností pravděpodobně nepotkali. Nejde nám přitom nutně o hledání společného jmenovatele, ale spíš o to, co může vzniknout ze setkání odlišných přístupů. Co se stane, když se dvě rozdílné představy o hudbě setkají při společné tvorbě?
Zkoušení Konektivufoto: Libor GaliaNejistota jako součást tvůrčího procesu
Za osm dosavadních ročníků Konektiv Nights jsem si ověřil, že ani pečlivá dramaturgická příprava nedokáže předpovědět, co ze setkání dvou hudebníků skutečně vznikne. Samozřejmě, že vždy mám v hlavě představu, proč by jejich propojení mohlo být zajímavé, ale jak se jejich rozdílné přístupy vzájemně ovlivní, se často ukáže až při společném zkoušení. Naše dramaturgická představa je teprve začátkem, nikoliv návodem na výsledek.
Jakmile se hudebníci propojí a absolvujeme s nimi první seznamovací schůzku, do jejich uměleckého směřování už dále nezasahujeme. Naším úkolem je vytvořit podmínky, ve kterých mohou společně pracovat a experimentovat. Zároveň to ale znamená přijmout, že se spolupráce může vyvíjet úplně jinak, než jsme očekávali. Spoléháme na to, že si hudebníci dokážou najít vlastní cestu, i když se při společné práci mohou dostat do slepých uliček nebo zpochybnit své původní představy.
V situaci, kdy se od kulturních projektů stále častěji očekávají předem definované a měřitelné výsledky, si dovolujeme nevědět, kam společná tvorba povede. Neúspěch přitom není vyloučený. O to víc mě překvapuje, že všechna dosavadní hudební spojení nakonec dospěla k veřejnému vystoupení a některá z nich pokračují i mimo naše pořadatelské aktivity. Ukazuje se, že ochota podstoupit určité riziko může přinést výsledky, které bychom předem ani nedokázali představit.
Zkoušení Konektivufoto: Dag MarklTři setkání, tři neznámé
Letošní devátý ročník Konektiv Nights přinese tři nové spolupráce, které tento princip zkoumají z různých stran.
Jihokorejskou experimentální hudebnici Jenu Jang jsme měli v hledáčku už od roku 2023, kdy jsme ji k účasti oslovili poprvé. Letos to konečně vyšlo, a tak jsem začal přemýšlet, s kým by se její expresivní, místy až extrémní projev mohl zajímavě potkat. Hledal jsem někoho z odlišného hudebního prostředí, jehož tvorba by přitom mohla nabídnout podobnou zvukovou intenzitu. Tu jsem si dokázal představit právě ve zvuku dud. Přestože si je většinou spojujeme s lidovou hudbou, jejich táhlý, pronikavý zvuk má blízko k dronové hudbě a může znít překvapivě syrově až agresivně. Právě tato představa mě přivedla k Richardu Závadovi, který se věnuje staré hudbě a historickým nástrojům a je také vynikajícím dudákem.
Odlišnou situaci představuje propojení íránského multiinstrumentalisty Arashe Ghasemiho, jehož tvorba se pohybuje v jemných zvukových strukturách a pozvolných proměnách, s Karlem Nodesem, frontmanem shoegazeové kapely Favorite Obsession. Karel přichází z prostředí písňové hudby, výrazných kytarových ploch a melodického zpěvu, zatímco Arash pracuje s odlišným chápáním zvukového prostoru a času. Jak se tyto přístupy vzájemně ovlivní, zůstává otevřené.
Už delší dobu jsem chtěl do Konektivu přizvat někoho z prostředí klasické hudby, ideálně s orchestrální zkušeností. Zajímalo mě, co může důkladná nástrojová průprava přinést do spolupráce s někým z úplně jiného hudebního prostředí. Když jsem se dozvěděl o japonské hudebnici Junko Hondě, její zaměření na perkuse mě zaujalo o to víc, že se na Konektiv Nights objevovaly jen zřídka. Pro Junko jsme pak hledali někoho z úplně jiného hudebního prostředí, jehož přístup k tvorbě by zajímavě kontrastoval s její orchestrální průpravou. Spolukurátorka Ewelina Vlček-Chiu navrhla Vermilion, jejíž tvorba nás zaujala už v rámci jejího projektu Zaffer 9. Svou sólovou kariéru si teprve buduje a možnost dát jí prostor v rámci takové spolupráce nám přišla o to zajímavější.
Naslouchat neznamená souhlasit
Při přemýšlení o letošním ročníku se stále vracím k otázce, nakolik lze zkušenost s hudební spoluprací vztáhnout i na náš každodenní život.
Žijeme v době, kdy se společenské rozdíly často proměňují v nepřekonatelné hranice. Ve veřejné debatě jako by postupně ubývalo prostoru pro nejistotu, pochybnosti nebo ochotu připustit, že druhý člověk může vidět svět jinak. Místo snahy porozumět se často soustředíme na obhajobu vlastních pozic.
Hudební spolupráce samozřejmě není řešením společenské polarizace a bylo by naivní tvrdit, že společné hraní dokáže překonat jakýkoliv konflikt. Nabízí ale příležitost vyzkoušet si jiný způsob komunikace. Aby dva umělci dokázali společně tvořit, nemusí mít stejný vkus, stejné zkušenosti ani stejnou představu o výsledku. Potřebují si však vzájemně naslouchat, reagovat na sebe a být ochotni vlastní představy alespoň částečně přehodnocovat.
Právě v tom vidím jeden z důležitých přesahů Konektiv Nights. Od začátku jsme chtěli prostřednictvím hudby nejen představovat rozmanitost kultur a hudebních scén, ale také zpochybňovat předsudky vůči lidem, kteří přicházejí z jiného prostředí. A právě po osmi předchozích ročnících si stále víc uvědomuji, jak důležitá je samotná možnost taková setkání vytvářet. Možnost potkat někoho, kdo přemýšlí a tvoří jinak než my, aniž bychom se ho snažili přizpůsobit vlastnímu obrazu.
Zkoušení Konektivufoto: Libor GaliaSpolečný prostor
Letos se nově vzniklé spolupráce představí ve čtyřech městech. Po pražské premiéře 3. listopadu v Alfredu ve dvoře se Konektiv Nights vydá 4. prosince do Chomutova, 5. prosince do Ústí nad Labem a 11. prosince do Hradce Králové.
Možnost představit stejná hudební spojení opakovaně a v různých prostředích je pro nás důležitá. Dává umělcům příležitost své spolupráce dále rozvíjet, proměňovat a zkoušet nové přístupy. Zároveň přivádí experimentální hudbu i do míst, kde podobná setkání nejsou samozřejmou součástí kulturní nabídky.
Za nejdůležitější na Konektiv Nights považuji ochotu vstoupit do neznámého prostředí, opustit na chvíli vlastní jistoty a dát prostor něčemu, co nemáme plně pod kontrolou.
Nemusíme si být podobní, abychom spolu dokázali něco vytvořit. A nemusíme se ve všem shodnout, abychom si byli ochotni naslouchat.
Autor je spoluorganizátorem Konektivu.
