Některé nabídky se zkrátka neodmítají. A tak když herečka Natalie Portman čeká dítě, zlehka se upouští od původních plánů. Jak jsme se doslechli během loňského ročníku slovenské Pohody, James Blake původně ke svému třetímu albu žádný klip nechtěl. Důvodem byla skutečnost, že jakýkoliv vizuál odpoutává od sdělení, což je u písničkáře – navzdory všemu šperkování a výrazné produkci – stěžejní. Ale ruku na srdce, tenhle černobílý klip, v němž se vznáší člověk ve vodě a jako ve snu, ten jinak dobré skladbě, potažmo albu, příliš nesluší, je to vše předvídatelné a lehce otřepané.

Slovenská Pohoda se jako jedna z mála soustředí na vizuální stránku výstupů, když přenáší dění na pódiu tak trochu jinak. Zachycení umělci a jejich tvorba je zpravidla interpretována světly, jejich vystoupení jsou leckdy doprovázena projekcemi, ale na Pohodě je pokřiven ještě přímý přenos.

Nostalgie je sladká, ale leckdy palčivá. Když odcházíme z Jamese Blakea, je jasné, že mířím na vystoupení Thundercat, třebaže na The Prodigy jsem vyrůstal. Tak nějak to zní rozuměji než z mého pohledu největší zbytečnost v lineupu Pohody. Za Thundercat a jeho baskytaru mluví jednoznačně výčet jmen: Kendrick Lamar, Erykah Badu, Suicidial Tendencies, Flying Lotus. Poslední zmíněný po něm na Pohodě následuje. Co na to Pohoda? Když na závěr spustil Them Changes, bylo to jen přirozený závěr opojného setu.

Hranice mezi klasickou hudbou a popem se prolamuje. Anna Meredith je skotská hudebnice, klasicky vyučená, klasicky tvořící. Její tvorba osciluje mezi živelným halasením a tepajícím smyčkováním. Po dvou EP, která se nesla převážně na vlně syntetizátorů, na svém debutu Varmints představuje symbiózu své dřívější tvorby a té, k níž se vypracovala či vypracovává. Ve výsledku může připomenout bobtnavou údernost Battles kombinovanou s něžnou hravostí múm.

Na slovo nostalgie zaznívající ze všech stran a které mi evokuje citově objemný kýč v perspektivě uvězněné ve skleněném akváriu jsem alergická už několik let. Přesto jsem nenašla lepší výraz, kterým bych letošní 20. ročník zvládla uchopit. Ne, opravdu mi nekanuly slzy, když jsem se spolu s několikaletými pracovníky Pohody v mírné opojenosti vlnila na dj set Michala Kaščáka, který jsem pracovně pojmenovala „Kaščákův DJ sen”. Přesto mi jakožto letitému návštěvníkovi festivalu navodil kouzelný start v podobě mixu svých oblíbených interpretů, kteří na Pohodě do letošního ročníku vystupovali. 

Dvacátý ročník trenčínského hudebního festivalu proběhl jako vždy ve druhé půli prvního červencového týdne. Na své druhé kulatiny si Pohoda připravila hvězdný program složený z velkých jmen zahraničního formátu (The Prodigy, Parov Stelar, PJ Harvey, Sigur Rós, Odesza, James Blake, Flying Lotus, Poliça,...) i ze špičkových interpretů z Česka či Slovenska (Midi Lidi, Zrní + Janáčkova Filharmonie, The Ills, Never Sol,...). Sluncem zalité letiště, přátelská atmosféra, spousta dobrého jídla a pití a především výborná hudba. Takhle lze prezentovat Pohodu 2016.

„Skvělý line-up,“ poznamenává James Blake v malé budce press centra, kam se přišel osobně podívat za novináři a navzdory své nechuti k rozhovorům s námi strávil dobrou tři čtvrtě hodinku. „Slavíme dvacetileté výročí, tak jsme se museli snažit,“ odpovídá šéf PR Tono Repka a zní to jako komediální gag, když vezmeme v úvahu, jaké zářezy v line-upu má Pohoda z minulosti.

Pozdravy z Pohody posíláme i dnes. Radio Silence od Jamese Blakea jsme hodnotili vysoko, jak ale obstojí ve vpravdě horoucí náladě letních festivalových večerů? Tímto však noc ani zdaleka neskončí. Letos se hraje na pěti stagích až do rána.

Včerejším večerem s uhrančivou PJ Harvey započal každoroční slovenský festivalový svátek, kterému letos vévodí jména jako Sigur Rós, James Blake nebo Flying Lotus. Žhavit pódium dnes bude nejen horoucí slunce, které nás tu od rána provází, ale také newoyrský mistr slam poetry i velmi angažovaný hudebník Saul Williams. Jeho výstup na Pohodě si rozhodně nenecháme ujít.

Neobhajuje akademickou poezii, slam poetry ani hip hop. Saul Williams je ofenzivní, aniž by provokoval. Newyorčan, kterému není lhostejné, co se děje ve světě a celé společnosti, od mládí rozvíjel svůj talent skrze dramatickou tvorbu, četl Shakespeara a hrál divadlo, aby ve čtyřiadvaceti letech uspěl jako slamový básník v Nuyorican Poets Cafe. Zahrál si v několika filmech (v roce 1998 ztvárnil hlavní roli v nezávislém snímku Slam v režii Marka Levina, ten poté uspěl na festivalech v Sundance i Cannes). Dosud vydal několik básnických sbírek a pět studiových alb, na nichž spojuje svou politickou angažovanost, literární talent a hudební cítění, jež prošlo vývojem od rapování s těžkými kytarovými riffy přes nepřeslechnutelnou produkci Trenta Reznora až k multižánrové koncepční desce, která sebevědomě a s jasným posláním vstupuje do sféry populárního hip hopu.