Hranice mezi klasickou hudbou a popem se prolamuje. Anna Meredith je skotská hudebnice, klasicky vyučená, klasicky tvořící. Její tvorba osciluje mezi živelným halasením a tepajícím smyčkováním. Po dvou EP, která se nesla převážně na vlně syntetizátorů, na svém debutu Varmints představuje symbiózu své dřívější tvorby a té, k níž se vypracovala (či vypracovává). Nutno podotknout, že dle recenzí březnového debutu znamenitě. Ve výsledku, který těží z jejího dřívějšího působení u BBC Scottish Symphony Orchestra, může připomenout bobtnavou údernost Battles kombinovanou s něžnou hravostí múm.
Když vystupovala na letošní Pohodě, soupeřila s těžkým kalibrem tam venku. V malém šapitó začala pomézně, přestože zaplněno bylo tak z poloviny. Pochodové tóny starší Nautilus se rozezvučely ku mému podivu za doprovodu živých nástrojů a v Trenčíně jsem poprvé uslyšel každou vrstvu plamenné instrumentální hymny, která přerůstá v agresivní černou díru. Tu střídá Anna Meredith jak tady, tak na albu (Nautilus startuje v obou případech), a kompenzuje tím způsobem chytlavý pop drásavou alternativou. V případě Taken jde totiž o něco zdánlivě opačného, barvitou koláž, ohňostroj radosti, zjitřující popěvek. Každému dle jeho gusta.
