Asi třetinu koncertu jsem se snažil sledovat nějakou linii jednotlivých skladeb, teprve potom mi došlo, že ačkoliv tam zřejmě někde v pozadí existuje, je to natolik složité, že to sledují jen čtyři muzikanti na pódiu. Vše ostatní mělo zcela volnou formu – do hlavy se mi neustále vracel pojem free-form music; volná forma k naplnění. Hudba, vedle které působí free jazz jako styl příliš svázaný konvencemi a volná improvizace zase vypovídá jen o polovině celku. V mojí hlavě se vytvořila představa formy, která skutečně existuje, ale je prázdná a čeká na naplnění, přičemž samotná náplň začíná prosakovat a rozmývat formu tak, že se stává už jen stěží čitelnou…

Je možné, aby v dnešní době ještě někdo držel status newyorské avantgardy a neznělo to jako pouhé klišé? Zs k tomu mají velmi blízko. V současnosti čtyřčlenné kombo, pohybující se zcela volně na otevřeném poli hudebních forem, rozkládá tradiční kompoziční přístupy k nepoznání. Jejich postupy připomínají vrcholící osmdesáté roky a skladatelské experimentování Glenna Brancy nebo Johna Zorna, to vše však Zs aktualizují a místo nostalgického ohlížení směřují sebejistě vpřed. Minimalistická kolovrátková kytara Patricka Higginse, ginsbergovské saxofonové kvílení Sama Himlera, nenapodobitelné vířivé variace bubeníka Grega Foxe a glitchující elektro ornamentika Michaela Behariea dohromady tvoří nespoutanou instrumentální bouři.