Očekávání od koncertu byla velká. Otvírák Wackelkontakt, který jsme mohli zažít už o dva dny dříve v Bratislavě a následně v Brně, byl izraelskou odpovědí na noisové trendy na současné klubové scéně. Popravdě jsem v té mlze neviděl na pódium, ale odhadl jsem sestavu na tři členy, bicí – jestli to byla elektronická souprava nebo efektovaná klasická souprava už jsem opravdu nedohlédl –, tisíckrát zefektovaný vokál a počítačové ruchy, hlukové kombo, které vám rozvibrovalo čakry. Hlukové stěny lítaly z pravé strany na levou a zpět, odrážely blízkovýchodní nápěvy silně modifikované vokódery a vazbícími distorzemi. K tomu všemu hustá mlha a jednobarevné plochy projekce. Hudebně mě Izraelci nepřesvědčili, ale efekt to mělo, vylezl jsem po koncertě rozechvělý a několik minut mi trvalo, než jsem trochu uklidnil tep.
Zs u nás sice v nové sestavě hráli už vloni v dubnu, kdy předvedli absolutní, téměř hodinu trvající blast, jaký po celkem pevně strukturovaném albu Xe z roku 2015 čekal asi málokdo. Tehdy to však pořád byla čerstvá záležitost a čtvrtý člen Michael Beharie tehdy působil oproti zbytku sestavy stále trochu upozaděně. Minulou středu to bylo už docela jinak. Celá sestava působila zcela vyrovnaně, byla cítit absolutní rovnocennost ve výkonech, a i přes naprostou autonomitu každého jednotlivého člena se vše proplétalo v nepochopitelně komplexních ne-strukturách. Asi třetinu koncertu jsem se snažil sledovat nějakou linii jednotlivých skladeb, teprve potom mi došlo, že ačkoliv tam zřejmě někde v pozadí existuje, je to natolik složité, že to sledují jen čtyři muzikanti na pódiu. Vše ostatní mělo zcela volnou formu – do hlavy se mi neustále vracel pojem free-form music; volná forma k naplnění. Hudba, vedle které působí free jazz jako styl příliš svázaný konvencemi a volná improvizace zase vypovídá jen o polovině celku. V mojí hlavě se vytvořila představa formy, která skutečně existuje, ale je prázdná a čeká na naplnění, přičemž samotná náplň začíná prosakovat a rozmývat formu tak, že se stává už jen stěží čitelnou…
V realitě to vypadalo asi takto… bubeník Greg Fox, zcela pohroužený do svých nevázaných polyrytmů místy odlétal někam do krajin, kde se podupávání nohou do taktu mění v nadlidský výkon. Kytara se v rukách (a taky nohách) Patricka Higginse proměňovala k nepoznání, až to chvílemi působilo, že Higgins preluduje na jakýsi komplikovaný magický kontrolér. Kvílivý Sam Hillmer se tentokrát k saxofonu choval s určitou dávkou střídmosti, pouze na konci se odebral na podlahu, kde na kolenou a s žilkou poskakující na čele, dokončil finální část koncertu před přídavky. Výše zmiňovaný Michael Beharie se zapojoval do zvukového hromobití s naprostou samozřejmostí, syntetické i nahrané zvuky přirozeně vstupovaly a doplňovaly komplikovanou skrumáž, až jsem místy zcela ztrácel přehled, která modifikace vychází z kterého nástroje. To v podstatě platilo pro celý koncert, kromě posledního přídavku, ve kterém se Zs vrátili k předposlední desce a také k pevnější kompoziční struktuře. Ačkoliv jsem některý ze starších kusů napjatě očekával a těšil se na něj, když konečně Higgins odpálil kytarový kolovrátek skladby Corps, zdálo se mi to najednou nějak neaktuální. Tvorba šla dál a tohle bylo ohlédnutí, kterého vlastně už vůbec nebylo zapotřebí.
Výše zmiňovanou, stěží hledanou formu jednotlivých skladeb by nám mohla pomoci najít deska Noth, kterou Zs vydali teprve v den prvního koncertu své evropské tour. Tu jsem si však nekoupil, a tak toho teď aspoň můžu litovat. Vy, kteří jste koncert nestihli, sice taky litujte, ale útěchou vám budiž, že už se chystají další evropské koncerty. Ohlášený je zatím sólokoncert Grega Foxe v bratislavské Fuze, ale věřím, že příležitostí přibude. Krom toho Zs už v rozhovoru pro A4-zine ohlásili, že do Evropy míří s kytaristou Arto Lindsayem, který je doplní na Rewire festivalu v Haagu. Pokud se Lindsay přidá i na dalších koncertech, doufám, že budou k zastižení i u nás nebo v nejbližším okolí.
