Zvláštní spojení připravili v pondělní večer Lucerna Music Baru organizátoři, když v rámci evropského turné Sheppard přizvali do Prahy jako předskokany Money For Rope. Co mají tyto dvě skupiny vlastně společného? Inu, pocházejí z Austrálie. Ale dobře, proč nenabídnout dva různé úhly pohledu na to, co se v posledních letech v zemi protinožců událo na tamní hudební scéně?
Money For Rope, stylově vycházející z blues rocku a garážového rock'n'rollu, úspěšně zůstávají nepovšimnuti většími zahraničními hudebními servery, přitom díky častému koncertování v Evropě se s nimi minimálně festivaloví návštěvníci už setkali a možná ne jednou. Co to vlastně reálně u nás znamená? Snad to, že se říká či píše: „v Česku docela známá kapela“. Je to samozřejmě jen dobře, protože u nás existují i dobře známé (festivalové) kapely, kterým se už spíše smějeme. Ale zpět k večeru v Lucerna Music Baru. Money For Rope byli ve zkratce opět výborní, což se dá shrnout do tří jednoduchých argumentů. Zaprvé, jsou velmi adaptibilní a navzdory tomu, že hrají pořád ještě s tím stejným debutovým albem (druhé je prý hotové, akorát mu chybí texty), dokážou svému repertoáru dát více různých podob. Tato byla bližší nevázanému punkovému řádění a hlučnému (občas) trýznění ušních bubínků, navíc u nás premiérově se dvěma bubeníky naráz (rovněž působivé na pohled). Zadruhé, jejich vcelku obvyklý způsob ničení nástrojů v závěru a Julesova destruktivní hra na saxofon ve skladbě Since I Left působily jako veselé atrakce, na které se chytalo i publikum složené převážně z teenagerů. A nakonec, aby zůstali zapamatovatelní, mají v záloze největší hit Easy Way Out, se kterým se rozloučili poté, co většinu skladeb, které by se v jejich dosavadní tvorbě za hity daly považovat, vůbec nehráli. Prostě punk.
Money For Rope, Pohoda 2014foto: Zuzana MacháčkováSheppard. Vystoupení této rodinné formace, které na pódiu (skoro) dominuje dívka s modrými vlasy, jsem se rozhodla nesoudit předem. Údajná senzace, která se chlubí tím, že jejich hit Geronimo v některých žebříčcích sesadil (dokonce) Williamsovu Happy mohla přece jen živě zapůsobit jakousi zvláštní aurou. Každý může překvapit. Nicméně, pravda je taková, že i ten Pharrell jednou musel být někým svržen, protože nic není napořád. Co se týče Sheppard, jejich mix australského country, gospelu, aaaah papapa refrénů a mumfordovské závažnosti s výrazem amerických křesťanských kapel byl naživo ještě nudnější než na desce. Snad proto, že se soustředili neustále na zapojení publika (to by mohlo jít klidně přirozeně v tak „intimním“ prostoru jako je LMB) a během setu připomínali podomní prodavače, když se ptali, kdo si koupil jejich cédéčko. Ano, všichni ho mají. Proto jsou tady.
Je celkem pozoruhodné, že poslední vlna fenoménu vícečlenných skupin (snadno se tak nabízí bohatší instrumentace) z ne tolik profláklých koutů světa schopných napsat globálně úspěšný singl se stadionovým refrénem se ještě nevyčerpala. Měli jsme tu Arcade Fire z Kanady, Of Monsters and Men z Islandu, Mumford and Sons (z mnohem profláklejší Británie) a tento výčet už sám o sobě ilustruje, jak jsou hudebně Sheppard naprosto jinde, tak jinak, o několik úrovní níž. Vzhledem k tomu, jak vyprázdněné jsou jejich písně, úspěch singlu Geronimo přikládám právě jakémusi univerzálnímu „čaru“ neboli trendu zmíněné „vlny“. S rádoby mírovým poselstvím novodobých hippíků (či oněch křesťanských osvícenců, čímž nijak neosočuji věřící či křesťanskou komunitu, spíše jejich falešné imitátory) podobně jako Grouplove zůstávají u prostoduchého zlehčení světových problémů. A hudebně jde o obyčejnou písničku ve stylu „a všichni ruce nahoru!“, což se naživo rovná „do dřepu a hop“. Tento moment přišel, hádáte správně, na závěr.
Během celého jejich výstupu jsem se nemohla ubránit dojmu, že Sheppard patří do kategorie průměrných předskokanů Taylor Swift, pokud tato americká hvězda nemá po ruce někoho lepšího. Coververzi Teenage Dirtbag od Wheatus už snad ani nekomentuji, v tu chvíli jsem nevěděla, zdali jsem stále na koncertě nebo svědkem marketingové strategie v praxi: „hlavně mířit na tu správnou cílovku.“
Pozitivním zakončením této vesměs kritické reportáže je nejspíš to, že většina publika nebyla zdaleka tak náročná a mrtvo rozhodně nebylo. Několik jedinců, kteří ještě hodinu po skončení akce posedávali před klubem nebo čekali na někoho z kapely vzadu u jejího autobusu a také po koncertě bezprostředně následující přelidněná autogramiáda signalizují, že fanoušci jsou. A když jsou fanoušci, tak je nejspíš všechno, proto si netroufám věštit Sheppard jakoukoliv budoucnost. Třeba za dva roky už o nich ani nebudeme vědět anebo budou předskakovat Taylor Swift.
Sheppard + Money For Rope, Praha – Lucerna Music Bar, 29. 6. 15
