Lvmen Lvmen Tereza Kunderová

Bloudící ozvěna Lvmen vyplnila Akropolis

Post-hardcorová legenda Lvmen na svou poslední desku Mitgefangen Mitgehangen zařadila i přepracovanou verzi své historicky první skladby. Nejde o laciný sentiment, kapela tím může naznačovat cyklickou představu času jako hada požírajícího svůj ocas.

Podobné vnímání časovosti vnukl v úterý zaplněné Akropoli delikátně namluvený proslov Miroslava Krobota a mezi ztichlý dav pamětníků a pamětnic rozesel filozofující „blázniviny zbůhdarma, namátkou.” S mluveným slovem se rozběhla i projekce, která kdysi pomohla Lvmen přisoudit tzv. kultovní status skoro jakéhosi cinefilského audiovizuálního zážitku. Bohužel, dnes změť úryvků z Baraky, Metropolis nebo i neodmyslitelné Markety Lazarové občas působí jako zapomenuté bonusové DVD pro předplatitele časopisu Epocha, které někdo vylovil zpod pultu trafiky a pustil ho bez zvuku jako kulisu k odpálení se venkovkou. Pokud můžu soudit ze vzpomínek na jediný koncert Lvmen, který jsem navštívil před deseti lety (s nyní už nefunkční lokální „Lvmen junior” předkapelou Ema Camelia), tak bývaly záběry z nejlépe hodnocených filmů na ČSFD namíchané i s méně provařenými animé shoty a projekce měla i více vlastních grafických úprav.

Dvě galerie z koncertu můžete prohlédnout na fullmooonzine.cz: Tereza Kunderová | Vlastimil Vojáček

Zklamání, že vizuál už nepůsobí takové vytržení jako dřív, nutně vybudilo i myšlenky, jestli náhodou obvyklé hudební postupy taky podobně nedegradovaly v čase. Pochybnosti se ale rychle rozplynuly intenzitou a nasazením, s jakým Lvmen k prezentaci aktuální desky přistoupili. Po meditativním úvodu, utnutém obligátní hláškou „Světlo vaše”, se rozjely typicky post-hardcorové kulhavé rytmy a riffy s dynamikou nádech-výdech podporované téměř neznatelným oldschoolovým bzučením kláves Korg.

Chtělo by se proto říct, že všechno zůstalo při starém a dobrém. Po pár minutách ale srdce fanoušků přece jen zamrzela a lidsky záhrobně zamrazila definitivní absence dvou zesnulých členů Lvmen na pozici kytaristů. Opakovaně se vnucovaly myšlenky, jestli náhodou sloučení se třemi čtvrtinami sestavy Tomáš Palucha nenormalizovalo zvuk. Zmizelo snad rozladěné a nervně odsekávané emo ve prospěch westernizace a zádumčivého heavy stonerství? Postupně se ale všechny čáry protly a zvuk se z nesourodého proměnil ve víc „horizontální”, s perfektní gradací a budovaným napětím. Z celého koncertu však nutně čněly dva vrcholy – uši drásající vokály, i když hrdelní výkřiky občas doplňoval druidský zpěv Jana Tomáše.

Tomáš Palucha, foto Tereza Kunderová Tomáš Paluchafoto: Tereza Kunderová

Tomáš Palucha absolvovali s Lvmen celé turné a ve svém předcházejícím setu ukázali, že jim nejvíc svědčí zahodit všechen panwerichovský balast a vybrnkávaný chalupářský špíz skopnout do rozpálené, skoro doom metalové výhně s razancí stadionové kapely. To vše navíc s precizně zvládnutou post-hc gymnastikou a pódiovou prezentací, která vydržela i na set Lvmen.

Síť přítomného času

Nejsem schopen rekonstruovat příběh středoevropského emocore umění natolik věrně, abych vypočítal, kolik podobných kapel tu v době vzniku Lvmen existovalo (Ember…?). Funkční však zůstala jen tato a hodnota stáří jejich ortodoxnímu stylu ještě přidala na atraktivitě. Od post-metalových kapel dob minulých (jako Isis nebo obligátních Neurosis) se étos Lvmen liší právě zakořeněností v tom nejvíc nekompromisním screamo/emo prostředí. Kdo chce pocítit dědictví Ladronky v kostech, musí si nechat zajít chuť na Red Bull a vystavit se právě nelidským skřekům. Lvmen se nikdy na veřejnosti explicitně politicky neprojevovali, jejich příslušnost k autonomní scéně je však patrná z jejich sveřepého a téměř neměnného hudebního výrazu – přesto, že dnes nemusí působit tak radikálně jako v době, kdy jejich očíslované skladby nesly pouze jednu cifru. Odkaz extrémních forem hardcoru ale silně rezonuje i v současné experimentální klubové hudbě (namátkou u producentů jako Endgame, Bulma nebo kolektivu WWWINGS).

Ráno po koncertě v Akropoli jsem narazil na rozhovor s přední klubovou dekonstruktérkou a básnířkou Swan Meat, v němž se hlásí ke svému washingtonskému původu a mluví o blahodárnosti odkazu tamní HC scény a hlavně očistné hodnotě řevu: „Všechna ta klišé o katarzi a transcendenci pro mě platí. Nejsi už ve svém těle; mrdám na to být tělesná. Jsi jen energie hlasu, který řeže skrz zpětnou vazbu.”  Doslova totéž lze cítit i na koncertě Lvmen.
 
Stín dvou bicích souprav včetně gongu mohl na první pohled vyděsit dojmem, že se chystá exhibice u příležitosti vstupu do beatové síně slávy. Až na výjimky však nebyla zdvojená rytmika na škodu, zajímavé bylo třeba Regálovo mlácení do činelu ve stylu Larse Ulricha v St. Anger. Celou mohutnou zvukovou hradbu tak zastřešila bubenická harmonie rozložená mezi muzikantsky fachmanskou polohu levého křídla, které nabourávalo z pravé strany kejklířství takřečeného Mělnicka aka D’N’B DJe Robicka, jenž se i na promo fotku nechal hrdě vyfotit v mikině Pendulum. Za výsledným, léta budovaným stylem tak zřejmě stojí i schopnost přetavit různé vlivy do sourodého celku. Všichni kopou za stejný tým, což naznačuje i nová „arsenalovská” nášivka z merche.

Lvmen, foto Tereza Kunderová Lvmenfoto: Tereza Kunderová

Pro aspoň trochu zasvěcené pozorovatele a posluchače se živé provedení závěrečné renovované kompozice s číslem I stává tím pravým důkazem že i věci nejstarší leží v síti přítomného času”. Vláčilovský „rozkaz bloudící ozvěny” tak přehlušuje všechny pochybnosti o trvanlivosti ustálených forem, když se bývalí členové Mother, Thema Eleven a klidně i Priessnitz spojují v temný all-star team budující osudovou melodii, ostrou jako kosa smrtky z němého filmu na pozadí.

Lvmen + Tomáš Palucha + Please The Trees, Praha – Palác Akropolis, 30. 1. 18

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.