Projít labyrintem art deco prostoru klubu Roxy, ocitnout se v malém sále někde hluboko dole. Z jedné strany bar, z druhé pódium, kde se zrovna odehrává show elektronického projektu Isama Zing. Slovenský hudebník Jonatán Pastirčák míchá beaty a melodické celky, kterými čas od času probleskne nahrané vrznutí skříně nebo dekonstruovaný šum. Autentický zážitek, početný dav nadšeně tleská a prostor se halí do kouřového závoje. Ve vzduchu jde cítit zvláštní, nasládlá vůně, na chvíli se hudebního vedení ujímá DJ než, zahalený kápí a se slunečními brýlemi, nastoupí sám Gaika.
Sálem se nesou první úderná slova pozměněná autotunem, u druhé písničky se londýnský hudebník odhaluje a navazuje kontakt s publikem. Dancehall se mísí s rapem, tóny občas slábnou, občas sílí – wait – tohle nezní jako Gaika. Zvuk zvláštně přeskakuje a ruší celkový dojem, Gaika utne hudbu s otázkou, za co jsou zvukaři placení, pak ale pokračuje dál se slovy „even if the sound's weird, it doesn't matter”. A doopravdy, jako by na tom v průběhu koncertu přestalo záležet.
Gaika svým přímočarým pohledem ovládá situaci a nepřipouští selhání. Zpívá hlavně písně z debutového alba Basic Volume (2018), energeticky tančí po pódiu a pevným hlasem mluví o imigraci i rebelství. Nějaký kluk se vedle mě prodere dopředu, jásá a šíleně tančí. Katalyzátor. Odbourávají se hranice a na okamžik jde cítit surová, nesmlouvavá energie, jejímž středobodem je Gaika.
Next one, next one, nutí Gaika DJje přepínat songy ve snaze uchovat moment. Empatické spojení, nával endorfinu, než zase přijde návrat na zem s kolísajícím zvukem a koncem koncertu. Dlouhý aplaus, přídavek už nepřichází. Ještě vstřebáváme dojmy a už nás security guys nervózně prosí, abychom si vzali věci ze šatny a odešli, protože se tu chystá další party.
Venku sněží, letos poprvé. Kráčíme pražskými ulicemi, vločky se uchytávají ve vlasech a já jsem spokojená, ač se dnešek se zážitkem z minulého roku, kdy v rámci PAFu v Olomouci Gaika v Kapli božího těla skákal do davu, nedá srovnávat. Snad ve mně takový obdiv vzbuzuje krizová situace, kterou Gaika s přehledem ustál. Každopádně Roxy z ničeho neviním a zachovávám přízeň, jedno selhání kvůli změně prostoru na poslední chvíli (koncert se původně měl odehrávat v horním sále NoDu) nepřebije fakt, že tu poslední dobou rezonují zajímavá vycházející jména.
