Před šesti lety:
„Znáš Johna Mause?“
„Jo… On teď vydal novou desku, viď?“
„Vydal. Skvělý! Slyšelas?“
„Slyšela. Zrovna ráno jsem ji poslouchala. Já se vždycky tak kolem půlky jako by začnu bát.“
„No, to já taky. Ale to je na tom to skvělý.”
Od poslední Mausovy desky We Must Become Pitiless Versions of Ourselves uplynulo šest let a do MeetFactory přijel s novou deskou Screen Memories, tentokrát i s kapelou a supportem Garyho Wara.
Kdyby bylo potřeba Mausův výkon shrnout do jedné věty, mohla by znít takto: jemné vymítání ďábla v přímém přenosu. Od první skladby. Buší si do hrudi, když si prsty projíždí vlasy, jako by si je chtěl vytrhat, přitom se napřímí a pohlédne vzhůru do dáli. Pěstí se bouchá do hlavy a když není zrovna ukrytý za ofinou a mikrofonem, křičí a vypadá, jako by ho sužovala bolest v celém těle. Kdo o Johnu Mausovi už slyšel, tenhle obrázek na pomezí extatičnosti a zoufalství docela dobře zná.
Vlastně nevím, jak je možné, že jeho projev působí přirozeně, intimně a upřímně, když jej opakuje rituálně na každém koncertu. Někdy se nechávám strhnout synťákovou vlnou a přistihnu se, že mám zavřené oči. Na koncertech je to pro mě nepodmíněný reflex. Rychle je ale zase otevírám; jak často se můžu dívat na Johna, jak postupně propocuje košili, schovává hlavu do dlaně a záškuby někdy matně připomíná Iana Curtise. Občas se i natáhne do publika. Zbytek kapely, která se k němu na tomto turné přidala – kytarista, bubeník, klávesák –, zůstává víceméně statická.
Na pódium se po aplausu vrátili a odehráli ještě jednu závěrečnou – dav ale zůstává stát a vytrvale se snaží přilákat Johna Mause na pódium ještě alespoň jednou, marně. Třeba se ho dočkáme za pár měsíců znovu, na začátku příštího roku by totiž měla vyjít Mausovi další deska, Addendum.
Foto: Tomáš Jakubec
John Maus + Gary War, Praha – MeetFactory, 16. 11. 17
