Iron Maiden ovládli i bouřku a odehráli v Praze brilantní koncert

Iron Maiden, Praha, 29. 7. 13, foto Radek Brázdil Iron Maiden, Praha, 29. 7. 13foto: Radek Brázdil

Iron Maiden v Praze: reportáž| fotogalerie

Čas od času se stává, že se počasí na koncertě prostě nevydaří, což může (ale nemusí) narušit celkové dojmy z akce. Iron Maiden mají však tu výhodu, že kromě velkého množství letitých hitů, které jejich fanoušci znají i pozpátku, dokážou navzdory věku všech členů kapely předvést show, z níž sálá taková energie, že všechny ďábelské i přírodní síly jsou na ně krátké. Tak se stalo při jejich pražském koncertě, kdy nejdříve kvůli vydatné sprše musel být začátek posunut a poté, co se minimálně třetina publika bez šance dešti uniknout řádně vykoupala, se po malé přestávce už při první zahajující projekci ukazující záběry na ledovce znovu začaly objevovat první kapky. Po mnoha dnech horka někomu přišel déšť i vhod, ale husté pršení dobré dvě třetiny celého koncertu nakonec vyburcovalo Bruce Dickinsona k pozvednutí prostředníčku vůči nebi.

Nicméně, Iron Maiden jsou kapela, která má za sebou nejen třicet let kariéry a pořádnou zásobu několikaminutových epických skladeb a oblíbených refrénů, ale také bohatou historii pódiové prezentace, věčně přítomného maskota Eddieho a témata, která nestárnou. Je to heavymetalové divadlo, k němuž patří vizuály, pyrotechnika, kostýmy i srandičky jako je zelená příšerka útočící na hudebníky ze zákulisí. Proto si kapela může dovolit obnovenou premiéru show, kterou jela svého času v 80. letech k albu Seventh Son Of  A Seventh Son, aniž by působila jako parta nostalgických zoufalců, kterým se nechce do důchodu. Chceme to vidět a slyšet stále znovu, protože kapel, jejichž existence se počítá na desetiletí a patří stále k hudební špičce i naživo, není zase tolik, jak by se mohlo zdát.

Koncert i přes počáteční obavy, jak to celé dopadne, začal úvodní skladbou Moonchild ze zmíněné desky. Bohužel v tomto momentu musím ze svého úhlu pohledu poznamenat, že horší zvuk jsem ani na jediném letošním koncertu, který jsem navštívila, nezažila. Asi není možné vinit pouze zvukaře, vzhledem k počasí, které jeho práci jistě dost ztěžovalo a je dost možné (co jsem se doslechla), že třeba na tribunách nebyla situace zdaleka tak zlá, ale na ploše ke stání v nejnižším bodě stadionu bylo těžké rozeznat refrény skladby jako Can I Play With Madness, kterou jsem slyšela snad stokrát. V průběhu koncertu se zvuk zlepšoval, občasným proslovům Bruce Dickinsona už bylo celkem rozumět a v jednotlivých skladbách šla konečně rozpoznat kytara od zpěvu. Ale ještě v době, kdy publikum tak jako vždy zpívalo stadionovou hymnu Fear Of The Dark, jste si připadali trochu jako na experimentálním zvukovém večeru, kde na vás doléhají tóny a hluky rozmazaně ze všech stran. Do unisona, jaké znají fanoušci Iron Maiden, to mělo dost daleko. Možná tohle publikum neumělo moc dobře zpívat nebo prostě každý slyšel hudbu přicházející z pódia trochu jinak.

Navzdory všem těmto potížím, které koncert provázely, kapela sázela s naprostým řemeslným přehledem jeden hit za druhým a nenechala se ničím znervóznit. Bruce Dickinson hecoval publikum svým obligátním „Scream for me Prague“ a kytaristé řezali své riffy tak, jak to máme nejradši. Z desky Seventh Son Of  A Seventh Son se nakonec výrazněji vymykala jen titulní skladba svou progresivnější rozlehlostí, další ukázky z tohoto alba jako Can I Play With Madness nebo The Evil That Man Do patří ke klasickému „hitovému“ repertoáru Iron Maiden, takže zapadly do přehlídky „toho nejlepšího“. Zazněly pochopitelně populární koncertní taháky z první dekády historie Iron Maiden jako The Trooper, The Number of The Beast, Run To The Hills či Wasted Years. Všechny samozřejmě odměněné radostí fanoušků řádících v dešti. Trochu mrtvě pak působili diváci na tribunách, nicméně to je častá situace, když část publika pozoruje kapelu na místech k sezení.

V závěru Iron Maiden ušetřili publikum dlouhého čekání a trápení v psím počasí a prakticky chvilku po ukončení hlavního setu naběhli na stage odehrát přídavky. A teprve s Aces High atmosféra opravdu vygradovala, přestože v této snad nejvýše zpívané skladbě v repertoáru Maidenů jsou už u Bruce slyšet určité limity jeho hlasu, ale to jí zase na druhou stranu dodává napětí a sílu. A nevěřte maximální nasazení během takové písně profesionálnímu pilotovi.

Pražský koncert britské heavy metalové legendy stál za to, i když se mohl odehrát v trochu lepších podmínkách, ale s hudbou téměř synchronizované opravdové blesky asi na vystoupení Iron Maiden hned tak nezažijeme. Uvidíme, s čím přijedou příště, třeba to bude další nové album. Tahle kapela na to ještě rozhodně má.

Setlist koncertu najdete zde.

Iron Maiden + Voodoo Six, Praha – Synot Tip Aréna, 29. 7. 13

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.