Move with a purpose. Black Midi v Praze

Black MIDI is a music genre consisting of compositions that use MIDI files to create a song remix containing a large number of notes, typically in the thousands, millions, billions, or even trillions. (Zdroj: nejpopulárnější světová encyklopedie.)

Ten pocit, kdy si sami pro sebe objevíte kapelu, o níž ví ještě málokdo, je takovým malým uspokojením, když se pak kolem ní vynoří pověstný hype. Pokud je tam pevný hudební základ, přijde to. Nevyhnutelně. Co je však zásadní – neminout její koncert, pokud si ji zároveň vyhlédne pozorný promotér, a podaří se mu takovou kapelu nalákat na pražské památky. V případě Black Midi (stylizovaně jako „black midi”) už se tohle období překlenulo, nejpozději v den oznámení nominací na Mercury Prize. To by však nemělo hodit stín na hudebně svěží, sklepním prostorem ovoněný zážitek, který většina přítomných považovala za must-see, tedy žádné říkal mi kámoš, a tak jsem se stavil. To vlastně ani nešlo – už nějakou dobu bylo beznadějně vyprodáno.

Dilema, zdali jsem k black midi přišla dost brzy nebo pozdě, jsem naštěstí řešit nemusela. Přišlo to ke mně samo. Jednoho večera jsem dostala malý papírek, na kterém bylo napsáno: black midi #band #london #kexp #fleshandbone. Pak jsem ten lístek musela ubránit před nalitým kamarádem, co si ho spletl s svým receptem na barmanské zkoušky, které měl následujícího dne absolvovat. Za pár minut na to díky bohu zapomněl, lístek stále mám, a od té doby věřím, že osud chtěl, abych na tom koncertě nechyběla. 

Na první poslech zní black midi jako sebevědomí floutci, co výrazněji přičichli k prog rocku a free jazzu. Improvizace je pro ně počátkem vývoje celého jejich kapelního organismu. Od jiných je však odlišuje důsledná přesnost, jež překvapivě velmi dobře funguje i v čtyřčlenném složení. Hodiny společného hraní tam být musí, ale přece jen kluci teprve nedávno vylezli ze střední. V jejich případě šlo o BRIT School, tedy školu, která jim umožnila věnovat se vystupování i kapele v rámci běžné docházky. Nejdříve to byla muzika postavená na dronech a noisu, první krůčky k autorské hudbě Geordieho Greepa a Matta Kwasniewski-Kelvina, později se zformovala celá kapela s bubeníkem Morganem Simpsonem a basákem Cameronem Pictonem.

Že i samotný název black midi dává naprostou logiku, je tak nějak jasné z kterékoliv skladby, když se pozorněji soustředíme na to, co čtveřice předvádí na pódiu. Zběsilé střídání akordů až na pokraj noisového maelstromu, strojově přesné bicí, které však nepostrádají živelnost (a bubeník se občas i usmívá, takže nechybí ani hřejivý podtón), sehranost basy a bubeníkových úderů, a do toho vokál. U zpěvu se pozastavíme. A skočíme rovnou do Underdogs‘. Žádné řeči navíc – postřeh mnoha přítomných. Slyšeli jste někdy saxofon moderovat koncert? Geordie Greep zachází s hlasem jako s hudebním nástrojem, a to je jedna z věcí, kterou nejspíš neodkoukal od rockových ikon, ale odnesl si ji z akademického prostředí. Občas rytmizuje slova, a dodává tak výpovědi intenzitu, jindy kvílí až k hranicím svého rozsahu, a pak zčistajasna rozbije napůl vykřiknutou deklamaci jednoduchým nananana. A to už stojím zcela uhranutá, všude okolo kámoši napjatě poslouchají, vlastně se ten dav ani moc nehýbe. Všichni jsou pozorní a jako očima přibití na mladých hudebnících. Sem tam, až se celkem srozumitelné pořadí skladeb už rozmělňuje v improvizované jamy, občas nad hlavou proletí nějaký člověk z přední řady.

Schlagenheim určitě není soubor skladeb na první dobrou. Ale black midi si skoro sáhli na Mercury Prize, což signalizuje otevírající se náruč popu. Některé změny rytmu a tempa silně připomínají nirvanovské postupy. Jen tady nejde o destrukci, ale spíše už přijatou a přiznanou schopnost o hudbě přemýšlet v komplikovanější struktuře, kterou převádějí do něčeho znějícího. black midi přijíždějí do Česka v době, kdy už je víc lidí, než kolik pojme klub Underdogs', zná, a má je trochu naposlouchané. Je to pestrá směs patternů, s nimiž občas pracují technikami podobnými těm minimalistickým, dřevního zvuku klasické rockové sestavy a nápaditého vokálu. black midi jsou v zásadě přesným opakem zjevu, za který je mnozí považují. Můžou působit jako spratci, ale jsou to prostě poctiví hudebníci, kteří měli štěstí na výborně šlapající společný mindset, jenž jde slyšet i navenek. A bezpochyby si to celé (možná dost introvertně) užívají.

P. S. Málem bych zapomněla, před black midi hráli ještě Atlantik. Jde o hudebně vzdělané jedince a ta myšlenka odpočinout si od akademického prostředí a vážného hraní něčím v zásadě jednoduchým, až primitivním, je zřejmá. Ale pokud už se vydat tímto směrem, asi preferuji autenticitu. Potkala jsem Atlantik před jednou smíchovskou hospodou, kde se po koncertě sešli snad úplně všichni, co na něm byli. A řekla jsem jim, že jsem celou jejich existenci nepochopila. Oni, myslím, odvětili něco ve smyslu, že je to zcela v pořádku. OK. Vneumicky mě baví víc.   

black midi + Atlantik, Praha – Underdogs', 5. 10. 19