Devatenácté patro hotelu Olympik. Za okny hotelového salónku je sice konec dubna, ale lidé raději zavírají dveře na vyhlídkovou terasu, která salónek předstupuje směrem do venkovních oblak. Za temně šedivými mračny občas prosvitne slunko, které se snaží proříznout atmosféru.
„Architektura je zbraň, vždycky byla a vždycky, bohužel, bude,” říká čekajícímu publiku svůj manifest Mayssa Jallad, bejrútská architektka a zpěvačka. Nevím, jak tuhle větu vnímají ostatní, ale do mě se propisuje hodně. Mayssa představuje itinerář svého koncertu. Zahraje nám album, které vypráví příběh. Nejsou to na sebe nijak nenavazují skladby. Převypráví nám příběh tzv. Bitvy o hotely, která se odehrávala v bejrútské hotelové čtvrti mezi roky 1975 a 1977.
Sama tuto bitvu nepamatuje, i tak ale o ní něco ví. Napsala o ní totiž disertaci z pohledu urbanismu. To už bystřím dvojnásob. Jak chce převést disertaci o urbanismu do muziky, ptám se? Není to vlastně úplná blbost? Nebo to dělám špatně já a měl bych svoji filosofii města taky zhudebnit? Přece jenom mluvím mimo jiné o emocích ve veřejném prostoru – ono by se nějaké to umělecké vyjádření vlastně i hodilo…
Mayssa začíná hrát první song a hned slyším tóny a energii, která mě instantně přenáší do arabských zemí. Do zemí, které si někdo až moc romantizuje; do zemí, kterými ale většina lidí opovrhuje. Během svého výzkumu jsem se kdysi dostal k tématu arabskému urbanismu a je to pro mě donekonečna zajímavý příběh. Mayssa mi přidává další zápletku.
Vzpomínám na léto v Maroku, kde jsem na workshopu s místními studenty architektury a umělci zažíval podobný pocit, jako při její hudbě. Často říkám, že město nejsou jen chodníky a silnice, ale že je to vždy nutně i morální a politický prostor. V tom našem západním, čistě racionálním myšlení mám snad i pravdu. Je to ale právě „arabský touch” přemýšlení o městě, který mi připomene, že rozum není všechno. Že se město dá procítit. Francouzský kolonialismus v severní Africe a na Blízkém východu (Libanon byl také součástí koloniální moci) se mimo jiné opíral o názor, že francouzský urbanismus je racionální a vše, co je racionální, je už i z důvodu osvícenského hnutí to nejlepší. Naopak arabský urbanismus, ve kterém tato evropská racionalita podle západních autorů chyběla, je místem chaosu, iracionality a anarchie. Francouzská koloniální okupace pak konala ve jménu rozumu, když arabská města přestavovala podle svého vzoru a zbavovala je tím té „primitivní iracionality“ a chaosu. Nastolovala řád rozumu.
Možná to na české publikum může působit až pateticky, ale když Mayssa po jedné písni říkala, že v jejím Beirutu cítí duchy mrtvých z oné Bitvy o hotely, věřím jí to. Hodně mi to připomíná káhirské umělce pod pseudonymem Zein Farhan, kteří píší kritické reflexe k urbanismu Káhiry pomocí básní. Když Mayssa mluvila o tom, že o této bitvě už dnes mladí Libanonci neví a je potřeba jim to vyprávět, protože je ten duch místa stále přítomný, vzpomněl jsem si na konkrétní část jedné básně:
„What can we remember
What can we contain
What can we condemn
What can we forgive
What can we transgress“
– For Remembrance ze sbírky Remaining Cairo: Bridges, Fragments, and the Persistence of Memory
Nevím, jestli si ostatní návštěvníci koncertu odnesli to samé, co já. Bylo to pro mě intenzivní připomenutí toho, že pokud budeme město (svět) chápat jen pomocí rozumu a pravítek, připravíme se tím o podstatnou vrstvu toho, co nás každodenně obklopuje. Emoce nejsou slabost, není to „primitivní iracionalita”, je to přirozený doplněk rozumu při interpretování reality. Zároveň jsem si i rovnou odpověděl na vlastní otázku ze začátku – předělat disertaci na hudbu není blbost. Jsem to já, kdo „to” nepochopil.
Mayssa Jallad začínala koncert myšlenkou, že architektura je zbraň. Osobně nemám zbraně rád. Pokud bych si ale nějakou přál, byla by to její hudba. Byla by to zbraň proti rozdělování na my a oni. Na více a méně důležitou lidskou bolest. Byla by to zbraň, která může spojovat lidi všech původů a ukazovat nám, co je všem společné. Lidství, vzpomínky, bolest, ale i naděje.
„Tím, že tento příběh vyprávím, nebude zapomenut. A snad se z něj všichni poučíme a už ty samé chyby nebudeme opakovat,” říkala Mayssa ke konci. Přiznávám, ač hudební laik, bylo by podle mě chybou si její koncert nezopakovat. Třeba by se mi během opětovného poslechu tohoto příběhu poodkryla další vrstva, která by mě poučila. A to já rád. (vk)
Autor je filosof města.
Mayssa Jallad + Dominik Prok, Praha – Hotel Olympik, 24. 4. 24
