Pharrell WilliamsSólové turné Pharrella Williamse dorazilo také do Prahy a k hvězdě světového formátu se samozřejmě nehodilo nic menšího, než O2 arena. Ne že by ji zpěvák nenaplnil (přestože horní místa zůstala z velké části prázdná), ale už od pohledu bylo pódium, které sdílel se dvěma předskokany, trochu malé. Vlastně celé pojetí Pharrellovy show včetně „předehry“ by se lépe hodilo do „komornějších“ prostor. Samozřejmě je otázka, do jakých a jiné řešení zřejmě ani nebylo možné, trochu se to však podepsalo na atmosféře celého koncertu.
Už zpočátku bylo jasné, že Cris Cab měl za úkol publikum rozpohybovat a naladit na převážně taneční hity hlavní hvězdy večera, ale moc se to nedařilo. Zčásti snad kvůli tomu, že lidé, kteří se v hale sešli, stejně přišli jen na „toho týpka, co nazpíval hity od Daftpunk a Happy.“ Naprosto neznámý Američan, co to zkouší s mixem reggae a soulu, tak příliš nezaujal. Byl to však problém i toho, že Crisovy skladby jsou takové plážovky, kde rytmus navozuje nucenou pohodu, jinak jako písně nemají většího opodstatnění. Tenhle fakt potvrdil i cover od Foster The People Pumped Up Kicks, který zněl jako sázka na jistotu...ale známe ten text.
Foxes pak pocházela z docela jiné sféry britského elektronického synthpopu a její sice pozoruhodný, na tuhle party však trochu ubrečený hlas dost možná některé přítomné spíše uspával. Tomu přispívala i chladná instrumentace jejích skladeb, ale na druhou stranu je potřeba uznat, že měla silný repertoár bez průměrných songů a oproti Crisi Cabovi byl její koncert o třídu výš.
Pharrell pak konečně vystoupil na stage pár minut po desáté hodině večerní, kdy se teprve hala zaplnila tak, jak to odpovídalo počtu vyprodaných lístků. A Happy se pro něj stalo prokletím, jak už jsem ostatně naznačila výše. Již po první třetině koncertu se tohoto slavného hitu publikum dožadovalo a po celou dobu jsem měla pocit, že se vlastně nečeká na nic jiného. Každá skladba, jako by jen zbytečně ten moment oddalovala. Kdo se však přišel podívat na toho muže, který stal producentsky za tolika známými skladbami, užil si dobrý poměr mezi novými Pharrellovými tracky ze skvělého alba G I R L a procházkou po historii světového popu posledního desetiletí. Celkem očekávaně došlo i na tracky dávného projektu N*E*R*D a nejen to, Pharrell svou show pojal i jako prezentaci své producentské práce. Občas sice znělo na živý koncert příliš mnoho reprodukované hudby, při které dostala prostor taneční skupina, ale taková mezihra v popové show nakonec nemusí být ke škodě.
V některých písních si Pharrell vypomáhal předzpívanými vokály, protože na studiové nahrávce je buď interpretuje někdo jiný, nebo se jedná o duet (třeba v Brand New na albu G I R L hostuje Justin Timberlake). Kupodivu zrovna Nellyho Hot In Here, v níž je Pharrell právě mužem stojícím v pozadí, působila jako vzpruha a konečně se začalo něco dít.
Pro někoho, kdo se vrtá v popovém světě ze zájmu, to byla excelentní předváděčka jedné bohaté kariéry, ale pro běžného koncertního návštěvníka na takhle velkou arénu nepatrně chybělo více showmanství. Kdo byl na koncertě Justina Timberlakea v červnu (to srovnání se prostě příliš okatě nabízí, zvláště když některé Pharrellovy písně jsou trochu justinovsky střižené a oba spojuje Timberlakův debut Justified), vnímal obrovský rozdíl. Justin si dokázal s takovým prostorem a množstvím lidí poradit naprosto s přehledem a stále působit tak, že je tu jen a jen pro vás. Pharrell se snažil, jen co je pravda, ale začátek snad trochu zabil prohlášením „tohle vystoupení bude tak dobré, že bude stát za každý váš dolar (či korunu).“ To z něj mluvil více producent, který dává divákovi to, co chce, než zpěvák, který by měl umět pracovat s emocemi davu a dát zapomenout na to, kolik tohle celé stálo peněz. Přece jen člověk, co si koupí lístek na popový koncert, se chce především bavit, hodnota vstupenky přestává být důležitá ve chvíli, kdy je zatažen do děje. Chce být součástí toho celého, aby měl pocit naplnění.
Takže ano, po přehlídce občas parádních tracků (jako Hunter, který zazněl hned v začátku) z alba G I R L a spíše lepší party do prostornějšího vídeňského klubu (taneční exhibice), konečně přišla ona část, kterou mohlo publikum opravdu ocenit. Pár šťastných jedinců si vyskákalo na pódium. Z Pharrella se opět stal člověk tak trochu v pozadí, protože najednou tam bylo tolik lidí, že se v nich úplně ztratil. Lidskost mu rozhodně nechyběla, objímal se s fanoušky a nechal je na pódiu tak dlouho, že skoro ani sami nevěřili, co tam ještě dělají. Celé tohle propojení (ne nutně s lidmi na pódiu) však mělo přijít už v části, kdy se hrálo z nového alba, a ne až v poslední třetině.
Ale stejně všichni čekali na závěr a přídavky. Get Lucky od Daft Punk a Happy. Skladby, ve kterých Pharrell vystupuje jako zpěvák, a hraje tak viditelně hlavní roli. V Praze těch rolí předvedl mnoho, škoda, že ne všechny byly doceněny. Celkově ale jako sólový hráč obstál, jen mu navzdory věhlasu, který získal hlavně jako producent, chyběla jakási základna těch „věrných“ a ve velké hale tak působil jako by byl debutantem, který si to „svoje publikum“ musí teprve vybudovat.
Pharrell Williams+Foxes+Cris Cab, Praha – O2 arena, 17. 9. 14
