Cestou na Besedu u Bigbítu si člověk připadá, jako by mířil do pohádky. Spytihněv, Hluk, Kozojídky, Hroznová Lhota, za humny Kněždub a Tvarožná Lhota – to vše při cestě slováckými kotěhůlkami projíždí a míjí, nad tím vším se z jazykového i roztomilostního hlediska rozplývá, aby nakonec zakotvil v Topolovém hájku uprostřed sklizených obilných polí. Genius loci Besedě rozhodně nechybí.
Jihomoravská víska Tasov už si zvykla na to, že se každoročně počet jejích obyvatel po dva prázdninové dny na přelomu července a srpna vždy více než ztrojnásobí. Při konkrétních číslech už to však tak hrozivě nezní – Beseda není žádná megalomanská akce s kšeftovací vesnickou dramaturgií, nýbrž malý velký festival pro patnáct stovek návštěvníků, který si zakládá na komorní, rodinné atmosféře a který reflektuje českou nezávislou scénu a to nezajímavější ze zbytku visegrádského regionu. Zní vám to elitářsky? Nemějte obav. Beseda navzdory své nerádiové a nekomerční filosofii, v níž míchá folklór s hudební alternativou, vítá ve svém areálu pestrou řádků hostů – hipstři se tu procházejí vedle rodin s kočárky, metalisti vedle normcorů v outdoorových outfitech. Jedni přicházejí za již poznaným, nasávat naživo, druzí přicházejí poznávat, nechat se překvapovat, kulturně obohatit. A nikdo není v konečném výsledku zklamaný. Beseda umí uspokojit a spojit všechny.
Atlíčno, atlíčno
Pátek. Člověk se sotva stihne vzpamatovat z kouzla slováckého venkova, vzít do ruky místo piva víno a čeká ho další kouzelný okamžik. Na nové scéně, v Apollónově stanu, kde se mísí víceméně komorní klubovky, literární čtení a přednášky, právě začíná duo Tvrdý/Havelka. Na pódiu však někdo přebývá. Malý blonďatý klouček s čepicí Angry Birds a švihadlem v ruce. Zbloudilý zvědavec? Nikoliv. Havelkův syn, který dostává dárek a na rodinném festivale si může užít nezvyklého rodinného zážitku. U nás v garáži míchají svou elektronickou reinkarnaci českého undergroundu a klučina si to mašíruje po pódiu, předvádí naučená gesta hudebníků, zpívá do rukojeti švihadla. Hudební zážitek to nijak nekazí, všechno lícuje – Havelkova vážnost a dětská rozpustilost vytváří kontrast, ze kterého jsou lidi nadšení. Vrchol festivalu hned takhle zkraje? Snad ne, říkám si.
Havelka/Tvrdýfoto: Libor GaliaKus dětské rozvernosti a výše zmiňovaného kontrastu v sobě mají i Monikino Kino, hrající na menší venkovní stagi. Petr Marek klasicky nehne brvou, Monika Midriaková by zas svými tanečními kreacemi mohla kdykoliv zaskočit v ČokoVoko. Naivní poetika baví více než na desce, pod pódiem se to vlní od první do poslední řady. Stejně se to vlní i o hodinku později na Aid Kidovi, beze slov, bez vtípků, soustředěně, introvertně a perfekcionisticky. V zajetí tance se ocitá mnoho lidí, přesto mi přijde, že atmosféra zůstává schovaná na debutu. Tahle elektronika je přeci jen spíše ke koncentrovanému poslechu než k poskoku.
Poskakovat jsem byl vždy zvyklý na Vložte kočku, ale tentokrát se nějak nemohu na jejich avantgardní vlnu naladit. Dlouho zvučí, nabírají zpoždění, a když konečně spustí, přijdou mi jaksi bez energie, nadšení, drivu, na který jsem u nich zvyklý. Jejich vedlejší projekty další den dopadly mnohem lépe. Možná za to vše mohl úděl hlavní stage, z níž téměř pokaždé během Besedy odcházím poněkud rozpačitě. To byl třeba i případ před Kočkou hrajících španělských headlinerů Seward. Z toho mála, co mají na internetu (proti kterému jinak razantně brojí), jsem se těšil na náladově a žánrově nespoutaný šrumec, ale naživo z toho zůstala jen nesourodá onanie čtyř jednotlivců, kterou jsem nebyl s to uchopit ani konečky smyslů.
Závěr naštěstí opět otáčí ručku do pozitiva. Aby té elektroniky za den nebylo málo, mířím na Antona Maskeliadeho. Ruského kouzelníka, proklamovaného přeborníka v leap motion. Zde je opět záhodno tančit jako o život. Maskeliade se svým pultíkem rozjíždí dechberoucí audiovizuální show, ve vzduchu, ve snímaných frekvenčních polích, k zbláznění rychle máchá a kroutí rukama a spoluvytváří tím třepetající se tříštivé smyčky, záchvěvy zvukového vizionářství, které nedá vydechnout. Užasle na to zírám. Je to ještě koncert? Nebo už divadlo a performérství? Spíše to druhé, avšak sedět v klidu v hledišti se u toho ani omylem nedá. Rozpouštím se v cyklické dekonstrukci, má roztančená mysl v duchu provolává atlíčno, atlíčno.
Ženy, víno, ...
Sobota. Silnější odpolední vítr rozšeptává koruny topolů a rozevlává pestrobarevné šaty s geometrickými vzory na hlavním pódiu. Na sobě je má Katarzia. Její písničkářský art brut funguje i za světla a na otevřeném prostranství, přesto je mezi písněmi nezvykle zakřiknutá. Její rozverné průpovídky se nekonají, rozdávány jsou spíše jen nesmělé úsměvy. Katarzia hraje spoustu nových písní z chystané desky. Jsou tklivější, dospělejší, plačtivější, oproti „starým“ skladbám spíše jednotvárnější. Katarzia dozrává, záleží, jestli její posluchači z generace Y stačili dozrát s ní a na její novou vlnu přistoupí.
Katarziafoto: Libor GaliaAbych se nepřesytil hudbou, zavírám se do Apollónova stanu, kde předou básníci. Dan Jedlička a Vladan Klement. Držitel ceny Magnesia Litera a punkové poetické mládí. Spojuje je ironie, cynismus, erotika, portrétování ve verších, kouzlo osobnosti. Jsem rád, že ve stanu je plno. Že by poezie přeci jen ještě nebyla mrtvá?
Mrtvý není ani rock and roll. Dokazují to frýdecko-místečtí Noise Parade, kteří bez skrupulí zatápí v té největší výhni, údernou garážovou syrovostí brousí hit za hitem. Poprvé je vidím naživo ve třech, s basačkou. Na épéčkách jsem z rozšíření nebyl příliš nadšený, zdálo se mi, že se utápí v afektu. Na koncertech však změně tleskám. Noise Parade mě nikdy nebavili více. Nové skladby navíc dávají tušit, že trojice je ve vrcholné formě. Ke spokojenosti chyběl jenom mosh pit. Tak snad brzy a v klubu.
Na stejném místě, o pár hodin později, podobně zatápí i Kaplan Bros., půlka Vložte kočku. Kytary vystřídaly čudlíky, ale nadšení publika se nezměnilo. Technické problémy tenhle elektronický punkový intergalaktický výlet nezlomí. Lepší navázání na v pátek započatou intenzivní elektronickou vlnu si nedokážu představit.
Převaha elektroniky nad kytarami je při mém cestování mezi třemi besednickými pódii vůbec signifikantní. Jakkoli to u mě ve sluchátkách bývá většinou naopak, zde si užívám především bezstrunných zážitků. No Fun at all in the House Of Dolls jsou dalším do party. Cynický divnosvět Pičy z hoven mám rád, tento projekt Evy Jaroňové mi však na vůbec první seznámení imponuje asi ještě více. Dětský hlásek divoženky v bělavých šatičkách, kožené bundě, černé čepici a lennonkách rozpuštěný v minimalistických syntezátorových kolážích, stylizovaný pohádkový svět fantazií pro dospělé, to vše doplněno poutavou komiksovou projekcí. Ano, je to bizarní, v mnoha ohledech jaksi neotesané, nedokonalé, ale nemohu odtrhnout oči.
Vstříc chladné první srpnové noci pak zcela propadám na Deaths. Je radost poslouchat do tmy zahalenou berlínskou čtveřici s českým frontmanem a zároveň cítit, že tohle zní sakra světově. Eklekticismus sice probublává téměř z každé písně, přesto je tajuplná urbanistická melancholie zaklíněná do posmutnělé, třaskavě nápadité syntezátorové abstrakce odzbrojující. Bude už ten debut, Igore?
Sobotní večer nedává vydechnout. Otěže přebírají neodolatelné divé ženy. Nod Nod těžkotonážně drtí struny, Veronika Buriánková rozechvívá při každém zahřmění do mikrofonu. Je uhrančivější než v Kalle, (sludge) metalovým koncertům se většinou vyhýbám, ale zde jsem přikován do země. Tolik krásy a intimity v tak nekompromisním kytarovém tarasu se jen tak nevidí. Čistě křehkou atmosféru v Apollónově stanu vytváří Ira Mimosa. V převážně poetické francouzštině šeplavě vybrnkává do ticha subtilní, šansónem provoněný folk, v němž by i spadnutí špendlíku bylo ohlušujícím randálem. Na půl cesty mezi Nod Nod a Irou pak zůstává (protentokrát jen) duo Mulholland Blue. Tklivý, a přesto dramaticky naléhavý akustický mix rock and rollu a blues, basa a kytara a pravděpodobně nejzajímavější ženský hlas v současném písničkářství.
Nod Nodfoto: Libor GaliaTo už téměř odbíjí třetí ranní. Čas na odevzdání zbytků sil, čas na poslední křepčení. Zatímco mnozí, kteří nezvládli zrádnou kombinaci hudby a vína, již polehávají či pochrupují na studené zemi, na hlavní pódium nastupuje Ventolin. Častý to zakončovatel festivalových dnů. Pomyslná tečka za elektronicky nabitou Besedou se s tím nepárá. Totem, Sovy, Supersonik, techno a hymny, hbité a trefné slogany v neodolatelných smyčkách, taneční kreace, které lze odpustit jen Ventolinovi, nikomu jinému. Přesto se o ně pokouší i nespočet lidí pod pódiem.
Ve čtyři ráno už se svými kumpány čekáme na okraji Topolového hájku na taxík. Na obzoru, nad nekonečnými poli, se pomalu klube tenká červená linie vycházejícího slunce. Jsme unavení, mlčíme, v hlavě je dost prostoru pro sumírování nastřádaných pocitů. Zvenku prudí chlad, zevnitř však hřeje spokojenost. Beseda se ukazuje být přesně tím festivalem, který mám rád. Malý, skromný, svěží, přívětivý, plný lidí, kteří si (až na pár výjimek) nepřišli vymýt hlavy chlastem, ale hudbou. Ano, víno se stává nesmazatelným hrdinou dvou dnů, ale nikdy nedostane přednost před pódiem. Uvědomuji si, že až na místy otravné moderátory mně za celé dva dny vlastně nic neiritovalo, což se u mé brblavé povahy stává málokdy. Slovácký venkov to má! A já se od teď budu rád vracet.
Beseda u Bigbítu, Tasov u Veselí nad Moravou, 31. 7. – 1. 8. 15
