Být od svých prvopočátků škatulkován jako vzkřísitel britské post-punkové éry osmdesátých let, či dokonce jako ženská reinkarnace Joy Division, může být svazující. Ovšem pokud se nejedná jen o plané, čtenářsky poplatné kategorizování a skutečně za vámi stojí zvuk, energie i atmosféra dobu zásadní kytarové éry výrazně připomínající, máte situaci ulehčenou a obhajování vyřčeného novinářského atributu jde snáze. Přesně jako u Savages.
Není to oprašování britského post-punku v pravém slova smyslu, ale spíše něco jako post-post-punk. Savages navazují tam, kde jednu epochu ukončila oprátka v kuchyni. Jsou však angažovanější, kritičtější, místo sklíčené reflexe nitra křičí ke společnosti – naštvaně, s feministickými náznaky; ne radikálními, nýbrž takovými, s nimiž se ztotožní i nejedna mužská duše. Naživo se to celé pak jen podtrhuje.
V Rock Café probíhalo poslední únorový večer seznamování s interesantní dámskou čtveřicí zpočátku chladně a s okolky. Nepomohl ani nečekaný nástup na pódium skrz publikum, ani hymnická Shut Up na úvod, ani těsný, ničím neomezovaný kontakt první řady s kapelou. Ledy praskly až posléze, s nejlepší skladbou debutové desky, City's Full. Ostýchavé publikum rázem pevně přimknulo ke kapele, emancipované ženy zaníceně přikyvovaly, mužové podlehli a mnozí se zapojili do zběsilého punkového křepčení.
Byl to jev paradoxní a relativně úsměvný, avšak pro koncerty Savages typický. Frontmanka Jehnny Beth plamenně a rozhořčeně zpívá přítomným mužům: „You have no face / You have no face“, avšak oni si s tím nelámou hlavu, blázní, adorují a snaží se nataženou rukou alespoň prstem dotknout té urputné divy za mikrofonem. Jsou nenapravitelně podmanění. Anebo nerozumí, co je jim zpíváno. Věřím v první možnost. Savages totiž podmaňují hravě, navíc ne vše směřují na vrub mužům, ale spíše lidství jako takovému, tudíž i vztahovační pánové odpustí. I'm sick to keep it open wide / and speaking words to the blind.
Je zde distingovaná, za každou cenu elegantní kytaristka Genna Thompson. Je zde snědá, rozhoupaná Ayse Hassan, která celý koncertní čas prožívá za zavřenýma očima ve světě čtyř baskytarových strun. Je zde rebelská kráska Fay Milton, královna bicích a rytmiky. A je zde Jehnny Beth, zpěvačka provokativně tancující a gestikulující, zpěvačka s krátkou mužskou kšticí, strnulým obličejem a probodávajícím pohledem, v němž se zračí vše z emocí Savages – hněv, vzdor, (lesbická) vášeň, ale také náznaky rezignace, zoufala. Savages jsou pozoruhodná, až nesourodá čtveřice povah. Kontrastují tak, že do sebe nakonec zapadají jako jeden dílek. Toho večera navíc jednoduše, ale o to působivěji vizuálně dotažený – tři ženy oděné v černé, mezi nimi v bílé halence lamentující frontmanka. Anděl s ďáblem v těle. Nebo naopak. Jak kdo chce.
Savages hrály relativně krátce, nepřidávaly, jak se na pódium rychle prodraly přes diváky, tak z něj také stejným způsobem a stejně rychle zmizely. Přesto se žádná pachuť nekoná. Všeho bylo dostatek. Energie, emocí, potu, pošlapaných palců i naražených očnicových oblouků. Zaznělo téměř vše z debutové desky Silence Yourself, přidány byly i tři skladby nové, z nichž především závěrečná Fuckers, gradovaná od monotónního vybrnkávání přes pateticky a vášnivě pronášený projev o těch zku*vencích, v písni zmíněných, až po extatické a hřmící instrumentální finále, odstřelovala. Mnohonásobně zvýrazněná tečka za ženami, které předvedly, jak má vypadat (post)punk, a které většinu desek podobně laděných kapel za posledních deset let s grácií i buřičskou vervou zároveň rozšlapaly svými podpatky. Brzy bych si prosil znovu.
Savages + A Dead Forest Index, Praha – Rock Café, 28. 2. 14
