Terry Riley + Gyan Riley, Praha Terry Riley + Gyan Riley, Praha Struny podzimu 2018

Skromní mistři současné hudby: Terry a Gyan Riley poprvé v Praze

Procházkou ztemnělým Starým Městem jsem došla do koncertního sálu pražské konzervatoře. Lidí tu nebylo moc, ale skromnou místnost zaplnili. Všichni byli upravení, v nejlepších šatech a nedočkaví na vůbec první vystoupení Terryho Rileyho v Česku. Den poté, kdy jsme mohli zhlédnout interpretaci jedné z jeho nejstarších a (jak pro jeho dílo, tak především pro revoluci ve vývoji současné vážné hudby) nejzásadnějších skladeb In C, se představil také jako interpret v rámci festivalu Struny podzimu. Desátého října vystoupil v duu se svým synem, kytaristou Gyanem Rileyem.

Tvorba Terryho Rileyho se obvykle řadí do těžko uchopitelné a široké škatulky „soudobá vážná hudba”. V podání dvojice Rileyových ovšem není hudba ničím vážným, ale spíše prostředkem zábavy a objevování. Gyan je svému otci na jevišti rovným partnerem a má za sebou řadu úspěchů a spoluprací s hudebními osobnostmi, mezi nimiž vyčnívá třeba Lou Reed, popřípadě z české scény Iva Bittová. V jeho hudbě jsou cítit jižanské vlivy španělského flamenca nebo západní Afriky. Stejně tak Terry není jen průkopníkem minimalismu, studoval tradiční indickou hudbu nebo černošský jazz.

Hráli s lehkostí a bez jakékoli potřeby přehánění či exhibicionismu. Plynule reagovali na vzájemné podněty a neodpustili si ani několik hudebních vtipů, přičemž se dalo předpokládat, že publikum odhalilo jen zlomek z nich. Neustále pobavený Gyan pomrkávající po Terrym působil, jako by hra pro něj byla tak přirozená a zábavná jako společný rozhovor u rodinné večeře. Vystoupení se s každou skladbou výrazně proměňovalo, což bylo dáno tím, že jednotlivé kusy byly v základu vždy individuálním dílem právě jednoho z nich, ale také tím, že neoddělitelnou částí vystoupení a všech kompozic je improvizace.

Večer začal meditativně, zpěvem indických manter doprovázených více kytarou než klavírem. Gyan působil, jako by každý tón pečlivě vybíral a stavěl za sebe. První a asi nejdelší skladbou večera uvedli posluchače do transu, který pak po zbytek koncertu jen umocňovali a rozehrávali do netušených úrovní fantazie. Terry Riley, soustředěný pouze na hru, se neustále měnil – jednou v indického šamana, jindy v laškovného jazzmana nebo experimentátora se zvuky. Neseděl jen za klavírem, vystoupil i s foukacím pianem, se zvuky pak pracoval pomocí simulace syntezátoru v dotykovém tabletu. Naproti němu jeho syn, vždy s kytarou, jako kovboj, jako toreador i jako klasik. V jeden večer se tak všechny jejich hudební osobnosti spojily do velmi seriózního, a přesto nekonečně zábavného zážitku.

Sledovat je by lehce mohlo být označeno za návykové. Po odeznění poslední skladby bylo v sále citelné, skoro hmatatelné smutno a nekončící potlesk chtivého publika přivolal hudebníky na závěrečnou kompozici pro zakončení večera, napodruhé už s potleskem vestoje. A při loučení mluvil Gyan o Praze v superlativech…

Struny podzimu 2018: Terry Riley + Gyan Riley, Praha – Koncertní sál Pražské konzervatoře, 10. 10. 18

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.