Suverénní, nesmělý i drzý Jake Bugg zářil v Praze

Další zářez mladého talentu pro Lucerna Music Bar. V neděli večer zde vystoupil písničkář Jake Bugg z Nottinghamu, aby představil živě skladby z loňského debutu i nové letošní desky Shangri La. Jako předkapelu si přivezl americké duo honeyhoney, jež pochází z Nashvillu, tudíž hudba, kterou hraje, je přirozeně více do country. Ale pokud byste čekali přešlapování ze strany na stranu, jak známe z některých amerických filmů, byli byste na omylu. Honeyhoney předvedli dosti energické skladby, při kterých se Ben Jaffe, který zvládal zastat bicí, kytaru a zpěv zároveň, naučil i pár základních českých frází. Zpěvačka Suzanne Santo střídala banjo a housle a získávala postupně celkem pozitivní odezvu z publika. Nevím, jestli honeyhoney udělají díru do světa, možná to ani nemají v úmyslu, ale v době, kdy se moderní podoba folk a country a multiinstrumentalisté všeho druhu těší celkem velké popularitě, asi jejich snažení smysl dává. Jako předkapela Jakea Bugga každopádně správná volba.

Samotný Jake, kluk, který by mohl patřit k vašim pohlednějším spolužákům ze střední, ale zároveň byl tím lehce nedostupným, nastoupil na pódium suverénně a bez řečí spustil úvodní skladbu There's A Beast And We All Feed It z nové desky. Začátek jeho setu byl vůbec hlavně o přímočarých písničkách převážně z alba Shangri La, kdy Jake předváděl svou roli písničkáře, který je plně soustředěný a nevěnuje mnoho pozornosti okolí. Tento poker face si udržel i později, když už začalo být trochu zábavné, ale zároveň i nepříjemné pokřikování jistých (zřejmě) krajanů (najisto) dost pod parou, které rušilo i akustické balady, během nichž vládlo v klubu naprosté ticho. Jake se nenechal ničím zviklat a ukázal se jako naprostý profík. Na tak mladého kluka obdivuhodné. Zvláště, když na něm bylo vidět, jak vážně bere svůj výkon na pódiu.

Po celou dobu byl jeho jediným vyjadřovacím prostředkem čistě jeho hudební talent. Zazněly tři skladby, kdy zůstal na stagi sám s kytarou (ve stejně minimalistickém provedení na závěr v přídavcích spustil i svou známou baladu Broken), ale i jiné skladby doprovázel pouze basák a bubeník, celý koncert tedy stál jen na Jakeovi samotném. A písní, které měl připravené, nebylo rozhodně málo. Po akustickém intermezzu přišla zcela nová tvář Jakea Bugga, už dříve střídal akustickou kytaru s elektrickou, ale teď to teprve rozjel a ukázal i nějaká ta sóla. Myslím, že i návštěvníci, kteří si zprvu říkali, „ok, fajn písničky, ale...“ museli zbystřit. Jake si nechal to nejlepší na konec, songy jako Slumville Sunrise, Broken a Lightning Bolt samozřejmě sklidily největší úspěch. I když už Jake mohl úspěšně koncert sestavit z vlastní tvorby, ze dvou alb, došlo i na coververzi. A ta se zatraceně povedla. My My, Hey Hey (Out of the Blue) od Neila Younga zapadla do závěru setu jako ulitá a Jake ji zahrál nejen ve skvělém aranžmá, ale i důstojně zazpíval. Když z jeho úst vycházely slova o tom, že rock'n'roll je stále stejný a je lepší shořet, než vyhasnout, museli jste mu věřit. Teprve po přídavcích vyloudil na tváři úsměv a zamával, jako by říkal: „bylo to fajn, uvidíme se příště“.

Jake Bugg v sobě kombinuje jakousi nesmělost, kdy uzavřený do sebe hraje své písně s naprostou jistotou a plně koncentrován, s trochu přidrzlým pěveckým projevem a tím možná poutá pozornost divočejších fanoušků Oasis. V první řadě je ale výborný muzikant.  

Jake Bugg + honeyhoney, Praha – Lucerna Music Bar, 1. 12. 13