Ed Sheeran Ed Sheeran

Světový pop má nového hrdinu – Ed Sheeran v Praze

Na budoucího krále popu by možná rádo dosáhlo více kandidátů, skromnému Edu Sheeranovi nejspíš postačí titul mistra loop pedalu. Po jeho pražské premiéře se množí reporty plné superlativů a osobně bych ani nic jiného nečekala. Zážitek z jeho pódiové prezentace poté, co jste slyšeli jen studiové skladby a zařadili si ho do kategorie „docela fajn popový písničkář pro teenagery“, boří veškeré předsudky a láme hranice očekávání. V malém jsem se o tom přesvědčila už před více jak třemi lety, kdy jsem ho viděla vystupovat živě v Brightonu. Tehdy byl jedním z mnoha britských umělců, kterým se podařilo dosáhnout na vrchol místního albového žebříčku se svým debutem. Lítostivá balada The A Team o dívce, jež se prodává, uspěla i na upadajícím singlovém trhu. Mnoho jsem si od něj neslibovala, ale Sheeranovo pódiové vystupování, práce s loop pedalem a hlavně dechberoucí rap mě přesvědčily o jeho mimořádném talentu. První album trpělo příliš velkým počtem pomalejších písní s celkem dlouhou stopáží a Ed si posléze užil dost hejtu kvůli některým omšelým frázím (sitting on a couch?), přeslazenému projevu a klasickému šílenství díky nově nabyté pozici idola mladých děvčat.  

Už začátkem následujícího roku se kolem něj začala motat Taylor Swift, která ho sama kontaktovala, a s dotáčením druhého dílu Hobita přišla nabídka od Petera Jacksona k nahrání titulní skladby pro soundtrack. Potom nominace na Grammy a nové album X, které Sheeran spáchal s Pharrellem a mezi jinými i Rickem Rubinem. Během necelých tří let se ze zdánlivě obyčejného britského písničkáře, co umí i rapovat, stala globální hvězda. Ale - tohle všechno se nestalo samo sebou, ani náhodou. Ed má přirozený talent, který neustále rozvíjí a tvrdě pracuje na svém songwritingu, rapu, vystupování a proti odpůrcům staví pevný štít. Tím je v očích veřejnosti jednoznačným vítězem. Zaslouženě.

Dávej rap nebo zemři

Koncert, který se ve čtvrtek odehrál v holešovické Tipsport Areně, musel o pravdivosti těchto slov přesvědčit i největšího cynika. Vlastně pomalé skladby Sheeranovi zachraňují trochu energie a sil, protože některé jeho hity jsou velmi náročné na interpretaci a jemu to ještě nestačí. Klidně si do You Need Me, I Don't Need You přidává navíc In Da Club od 50 Centa a Fancy Iggy Azaley. Tímto ostatně celou arénu v závěrečném přídavku úplně rozdrtil, vpravdě jsem tajila dech.

Nabízí se tu hned několik důvodů, proč je tak vynikajícím performerem, přestože má v repertoáru zatím jen několik velkých hitů, k nimž patří krom zmíněné You Need Me, I Don't Need You rozhodně i Take It Back, která je fackou všem hejtrům. Ovšem elegantní fackou, jež budí úsměv a baví vtipem. Vlastně je otázkou, co je a není v popu či rapu k smíchu, mnoho póz, kostýmů, textů a dobové produkce, kterou jsme před deseti lety brali vážně, je dnes předmětem pro zasmání na širokoúhlých obrazovkách nonstop barů a hospod. Sheeran možná zdvihá znechucená obočí dotčených rýmy jako I've never had an enemy / Except the NME but I'll be selling / Twice as many copies as their magazine will ever be / With all these spectacles ahead of me /And festival fess healthier than a Dalmatian on pedigree, ale když se postaví čelem k téměř desetitisícovému davu a prohlásí z plna hrdla Now I don't ever wanna be perfect / Cause I'm a singer you never wanna see shirtless a ten odpovídá nadšeným potleskem, je jasné, že tady čtyřiadvacetiletý zrzek udeřil na správnou strunu.

Popová scéna je přesycena vyumělkovaným divadlem, make-upem a nyní i digitálně upravenými hvězdami, a tak je touha po „návratu k přirozenosti“ logickou reakcí. Estetika deformace, ošklivosti a extrémů už naráží s Lady Gaga na své limity. Pro důkaz stačí zajít k Pharrellovu hitu Happy, který vsadil na kampaň „zpátky k lidem, kteří chtějí jen tančit“. Vstoupit do světa pevně daných rolí, jež jsou často americkým hudebním průmyslem naplánovány včetně transformací na několik let dopředu, a hrát „sebe sama“ je formou určitého rebelství. A ještě snáze to jde, když Ed Sheeran vlastně o podobnou věc nikdy neusiloval. Pohybuje se v tom světě zcela nenuceně, což je znát i na jeho vystoupení.

Kapela? Díky, není třeba.

Další velkou devízou Sheeranových koncertů je schopnost odehrát celý večer úplně sám. Pochopitelně, jen s kytarou a zpěvem by se takto velká hala rozpálila těžko. Ed používá smyčky, které umí tak mistrně používat, že se v začátku skladby nemusíte ošívat, kdy už se to rozjede. Jediné, čím si pomáhá k mohutnějšímu zvuku, jsou předprogramované bicí. Doprovodné vokály, kytaru i rytmy si nahraje přímo na místě, a když to nestačí, povolá do zbroje publikum. To samozřejmě ochotně následuje. Coververze Stevieho Wondera si rádi poslechnete, dodají setu trochu šťávy, Elvisova Can't Help Falling In Love zase vyspělejší romantiku.

Díky míchání skladeb Sheeran do asi dvouhodinového setu zasadil vše podstatné z jeho posledního alba (až na Afire Love), oživil ho nečekanými písněmi jiných, které měl zrovna chuť si zahrát a dvakrát po sobě rapoval jako o život. Samozřejmě občas trochu vypadával z rytmu a nestíhal se nadechnout, nebo když mu do nahrávaných smyček příliš hlučelo publikum, neměl potíže ho utišit a nahrát si vše znova jako ve studiu. To jen přidávalo jeho přirozenosti.

Tvorba předskokana Ryana Keena vedle Sheerana zcela bledne, navzdory tomu, že to není písničkář špatný, ale až příliš žánrově navazuje právě na umělce, kterému rozehříval pódium. Zaměnitelným ale nikdy nebude, protože Ed není hvězdou pro pár akordů a upřímných textů. Přestože sám říká: I'm not a rapper/ I'm a singer with the flow, rap je jeho nejsilnější stránkou, zrovna tak jako fantastický zpěv. Kdyby to bylo technicky možné, jistě by na pódiu k tomu všemu ještě tančil. Takto své pohybové nadání nechal okusit diváky alespoň skrze projekci, kde převedl náročný a podmanivý párový tanec.  

Eda Sheerana je snadné odsoudit, ještě snadnější je však si ho zamilovat. A to znamená jediné: až bude opět poblíž, musíte ho vidět znova. Jeho úloha v globálním popu je však mnohem významnější. Boří totiž zcela neplánovaně zavedené stereotypy a zvedá sebevědomí těm, kterým se po něm rádo šlape. Nic s tím neudělá ani Noel Gallagher, jenž jako jeden z mnoha podléhá předsudkům a odsuzuje slávu někoho, kdo ji získal bez boje. O lásku se totiž bojovat nedá, tu můžete získat jen otevřeným srdcem.  

Ed Sheeran+Ryan Keen, Praha – Tipsport Arena, 11. 2. 15

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.