Česká centra: Poslové české alternativní hudby v zahraničí?

Česká centra prosazují českou kulturní scénu na mezinárodním poli. Tak zní motto sítě institucí zřizovaných ministerstvem zahraničí, které se ve 23 metropolích po celém světě snaží u zahraničního publika budovat povědomí o českých hudebních, výtvarných, literárních, divadelních a dalších počinech. Jak se jim to daří u české alternativní muziky? Co všechno stihly v uplynulém roce 2015? Je o českou klubovou scénu v zahraničí zájem? A jaká jsou úskalí propagace české alternativy?

Ze všech oslovených českých center se nám do uzávěrky ozvalo 12, i nadpoloviční reflexe však, s ohledem na časté opakování některých odpovědí, poskytne na všechny výše uvedené otázky dostatečně vyčerpávající odpovědi. Jmenovitě se na následujících řádcích objeví postřehy a informace českých center z Berlína, Bratislavy, Bruselu, Bukurešti, Haagu, Londýna, Mnichova, Sofie, Stockholmu, Tel Avivu, Tokia a Vídně.

Kdo kde hrál v roce 2015?

Kdybychom si vypomohli literární teorií a rozdělili hudební žánry na vysoké a nízké, lze říci, že česká centra se v zahraničí věnují převážně žánrům vysokým – (neo)klasice a jazzu. Postavení alternativní scény zřejmě vždy bude minoritní, i přesto se několik v Česku hojně skloňovaných nezávislých hudebníků a skupin za pomoci českých center „do světa“ dostalo. Zapojení českých center přitom probíhá dvěma různými způsoby – koncerty pořádají buď přímo ve svých prostorech (pokud jimi disponují), nebo (a to většinou) domlouvají či jinak podporují účast těchto interpretů v klubech či na různých festivalech. Mnohdy se přitom česká centra neomezují jen na zemi své působnosti, ale zasahují i do okolních států (to je příklad ČC Stockholm, které pořádalo turné kytaristy Štěpána Raka po Dánsku, Švédsku a Finsku, či ČC Bukurešť, které poslalo Ventolina a Aid Kida do moldavského Kišiněva a Tiraspolu v separatistickém Podněstří).

Pro mnohé možná překvapivě se loni jedním z největších exportérů české alternativy stalo právě české centrum v Bukurešti. Vedle výše zmíněného dua elektroniků Ventolina a Aid Kida ještě pomáhalo třeba s turné Schwarzprior a koncertem Please The Trees. „V Bukurešti máme své poměrně věrné publikum, většinou mladé lidi. České centrum je tu hodně populární a samozřejmě na naše akce chodí i publicisté. V ostatních městech, která jsou někdy i stovky kilometrů daleko a nikoho tam neznáme, je oslovení potenciálního publika složitější, ale zatím se nám to většinou dařilo,“ vysvětluje k situaci v Rumunsku ředitel bukurešťského ČC František Zachoval.

Také Berlínské centrum zvalo české hudebníky ve velkém. Elektroakustický koncert si v německé metropoli střihli Sundays on Clarendon Road, českou elektroniku pak prezentovali Subject Lost a Endless Illusion. Mimoto se ČC Berlín podílelo také na Floexově vystoupení na Denovali Festivalu či show Kafka Bandu.

Ve velkém se pak v pořádání českých (nejen) alternativních koncertů prezentovaly i Vídeň (využívajíc jednak slavnou exilovou putyku českých disidentů Nachtasyl, druhak showcase festival Waves), Londýn či Haag. O dalších aktivitách českých center napoví výběrová tabulka níže:

Překážky i malá vítězství

S jakými obtížemi se centra při snaze o uspořádání koncertů alternativních interpretů nejčastěji setkávají? Je to klasická dvojice: finance a nezájem. „Z důvodů velkých nákladů spojených s vycestováním často spolupracujeme s českými hudebníky žijícími v Japonsku,“ zaznívá například od Evy Takamine z Tokia. „Pokud bychom na to měli prostředky, rádi bychom se soustředili na kvalitní českou hudbu různých žánrů, a tím japonské veřejnosti, která zná převážně českou klasickou hudbu, podali ucelenější obraz současné hudební scény v ČR.“ Jenže prostředků se, částečně pochopitelně, nedostává.

„Ve Švédsku pro ČC nemá smysl pořádat koncerty bez PR záštity místní hudební instituce nebo festivalu, publikum by se tak omezilo na krajanskou komunitu a několik málo příznivců české hudby. Co se týče klubových koncertů, téměř neexistuje, že by se česká kapela dostala do Švédska bez promotéra (kterého si ovšem české kapely nemohou dovolit). Nabídky ČC nejsou úspěšné a končí nabídkou na pronájem klubu/sálu,“ přidává svůj postřeh Alena Schagen ze Stockholmu a Kristina Prunerová z ČC Brusel jí přitakává: „Pokud klub kapelu nezná, tak jí velmi těžko dělá propagaci, a tudíž není mnoho místního publika. Náklady na takovou akci z větší části bereme na sebe my, což nás vedlo k rozhodnutí se tomu příliš nevěnovat (pokud přijde na koncert 40 lidí a z toho 30 je Čechů, tak to trochu popírá naši misi propagace kultury belgickému publiku).“ „V několika případech jsme se pokusili prosadit českou kapelu do hudebního klubu, ale bez úspěchu,“ má podobnou zkušenost Ondřej Černý z ČC v Mnichově.

Snad nejmenší problémy mají v tomto ohledu v Bratislavě. „Česká hudba nemá na Slovensku postavení ‚zahraničního importu‘, je přirozenou součástí programu koncertních sálů, klubů, festivalů, hrají ji jak mainstreamová rádia, tak rádia alternativní. České kapely a hudebníci mají se slovenskými promotéry, organizátory festivalů, kluby atd. většinou osobní kontakty (není jazyková bariéra, česká hudba je známá) a domlouvají si přímo data vystoupení, podmínky. ČC Bratislava potom pomáhá převážně v oblasti PR (informujeme o akci na webu, Facebooku, v případě mediálně ‚prodejných‘ koncertů zpravujeme slovenské novináře, s kterými jsme v osobním kontaktu),“ říká ředitelka slovenské odbočky Vilma Anýžová.

To, že se všechny obtíže vyplatí překonávat a za české umělce orodovat, je příklad jazzového NTS Tria a jeho koncertu v Londýně. „Díky koncertu se triu podařilo získat nahrávací smlouvu s britskou společností Gearbox Record a pozvání prezentovat tento label na koncertu v roce 2016,“ prozrazuje Renata Clark.

Síla a možnosti tkví ve festivalech

Když už dostane česká alternativní scéna za pomoci českých center v zahraničí větší prostor, stává se tak v rámci různých festivalů – ať už pořádaných přímo ČC, či festivalů (převážně jazzových) jiných organizačních subjektů, na které ČC své koně dosazují.

Tak například ČC v Bukurešti má svůj festival Soundczech, který loni představil rumunskému publiku Ventolina a Aid Kida a v minulosti třeba Vložte Kočku či The Plastic People of the Universe. V Bruselu zase každý rok pořádají jednodenní pouliční minifestival Czech Street Party. A v Tel Avivu před pár lety organizovali Prague–Tel Aviv Urban Party, „což byla jedna z nejúspěšnějších hudebních akcí tady, kterou navštívilo přes 2000 lidí a při které v jednom z nejznámějších telavivských klubů zahrály dvě české (Už jsme doma a Fast Food Orchestra) a tři izraelské kapely,“ přibližuje Pavlína Schultz, PR manažerka telavivského centra.

ČC v Haagu a Rotterdamu loni úspěšně připravilo podhoubí pro českou prezentaci na showcase festivalu Eurosonic Noorderslag v Groningenu, který proběhl letos v půlce ledna. „Fokus byl na hudební skupiny, manažery a publicisty ze střední a východní Evropy. Českou účast koordinovalo MK ČR, Institut umění a ČRo. ČC Rotterdam podpořilo účast skupiny Kieslowski. Festivalu se dále zúčastnili VR/Nobody a Mydy Rabycad,“ říká Hana Schenková.

Příležitosti showcase festivalů cítí i další česká centra. „Pokoušíme se propojit soutěž Czeching Radia Wave s místním schowcasovým festivalem Glimps v Gentu, který zve hudební dramaturgy z Belgie, Holandska, Německa a Francie a snaží se zvát kapely ze střední a východní Evropy. Chtěli bychom prosadit, aby jeden z finalistů Czechingu mohl na festivalu vystoupit,“ prozrazuje Kristina Prunerová za ČC Brusel a ještě zajímavější zákulisní informaci přidává Martin Krafl z vídeňského centra: „Usilujeme o to, aby byla Česká republika na vídeňském festivalu Waves Vienna na podzim v roce 2017 hostující zemí. V této souvislosti připravujeme na letošní rok kurátorskou cestu pořadatelů festivalu do České republiky.“ Dočkáme se příští rok velké šance pro českou nezávislou scénu?

Když se bavíme o tom, do podpory jakých projektů se česká centra ráda pouští, často se v odpovědích opakuje magické slovo přesah. V Bratislavě tím rozumí propojování různých uměleckých oblastí: „Jednáme o vystoupení Kafka Bandu v rámci alternativního knižního veletrhu Brak na začátku června, o literárně-hudebním projektu na festivalu Pohoda a zapojili jsme se do organizace distribuční premiéry filmu Takovej barevnej vocas letící komety,“ vyjmenovává Vilma Anýžová. V Londýně při příležitosti 125. výročí narození Bohuslava Martinů uspořádali akci Inspired by Martinů, při níž byly uvedeny klasické komorní kompozice tohoto skladatele v kombinaci s elektronickými remixy jeho skladeb tak, jak je připravili hudebníci na základě otevřené výzvy. A v Tel Avivu jde zase ideálně o to, „aby byla navázaná spolupráce mezi českými a izraelskými festivaly či kapelami. Aby např. česká kapela udělala turné v Izraeli spolu s izraelskou formací a ta pak následně přijela do Čech.“

Jak je důležité míti svého publicistu

Důležitost pak centra ve velkém přisuzují navazování a prohlubování vztahů s hudebními publicisty v daných zemích. „Podařilo se domluvit bulharského člena poroty soutěže Czeching Radia Wave a je předběžně rozjednaná i další spolupráce,“ říká Kateřina Churtajeva z ČC v Sofii a dodává: „S hudebními publicisty spolupracujeme vždy před příjezdem kapely z ČR – daří se tak např. předtočit rozhovory pro rozhlas, připravit interview pro časopisy.“ Ve velkém se spolupráci s kritickou obcí věnují, i díky geografické a kulturní blízkosti, zástupci ČC Bratislava. Na květnové tiskové konferenci budou prezentovat české hudební festivaly a nejvýznamnějšímu nebulvárnímu deníku SME nabídli press trip na Pražské jaro. „Další přínosnou aktivitou budou účasti českých odborníků z hudební oblasti na akcích pro slovenské publikum (kulaté stoly, semináře, rozhlasové debaty),“ doplňuje Vilma Anýžová.

Čeští hudební publicisté a odborníci z televizních, rozhlasových a psaných médií společně s programovou radou českých center v čele s Pavlem Klusákem jsou pak častými rádci českým center v tom, jaké hudebníky do svých poboček pozvat. Zosobňují jakousi pojistku relevance, i když jako vždy se najdou výjimky, které potvrzují pravidlo a vyvolávají otazníky nad kompetencí určitých lidí. To například v situaci, kdy kulturní rada Olomouckého kraje vybírala kapelu, která by region reprezentovala na koncertě v Mnichově, a ze všech možných skupin ukázala na O5 a Radeček…

Další perličkou pak budiž důkaz, že Česko se jen tak lehce nezbaví stínu normalizační hudební produkce. „Tady v Rumunsku je velmi populární kolektiv Discoteca, který se zabývá archeologií popové hudby v postkomunistických zemích, zejména z 60.–80. let. Oslovili jsme je, zda by neuspořádali československou verzi Discotecy, a zjistili, že pánové mají nečekaně rozsáhlé znalosti o naší populární hudbě z daného období, které zahrnují mnohem víc než Michala Davida a Hložka s Kotvaldem. Akce měla velký úspěch a na jaře ji chceme zopakovat v Temešváru a dalších městech západního Rumunska,“ říká František Zachoval.

Kdo na české koncerty chodí?

Otázka snad ze všech nejdůležitějších, protože právě skladba publika na alternativních koncertech (spolu)pořádaných českými centry nejvěrohodněji odráží to, zdali jejich organizování přitáhne početné zahraniční publikum a splní tak svůj cíl, či zdali na ně chodí „z nostalgie“ jen a pouze čeští krajané žijící v zahraničí.

Potěšující je, že s výjimkou geograficky blízkého Německa (konkrétně Mnichova a Berlína) a pracovně přitažlivého Londýna, kde je procentuální zastoupení českého publika často vyšší, někdy dokonce v poměru 1 : 1 k zahraničnímu osazenstvu, se naprostá většina návštěvníků skládá z cizinců neboli obyvatel dané země, kde příslušné ČC působí. Z Bukurešti, Vídně a Tel Avivu zaznívá, že na alternativní koncerty chodí převážně mladí. Hojnou návštěvnost takových vystoupení pak potvrzují ze Sofie, Tokia nebo Haagu, přičemž konkrétní čísla dokládá pro představu Stockholm – na osm koncertů Štěpána Raka přišlo dohromady kolem 1000 diváků, na koncert Lenky Dusilové pak 500 diváků.

To vše potvrzuje, že vzdor omezeným finančním možnostem a „nezajímavosti a malosti“ naší země se česká centra se svou úlohou potýkají poměrně dobře – v rámci svých možností se do portfolia svých akcí snaží pravidelně zařazovat alternativní, klubové projekty a propagovat je na festivalech, v některých případech se jim dokonce podařilo si v místech svého působení vybudovat určitou auru a stálé publikum. Přesto se však do hledáčku českých center dostane jen zlomek zajímavých klubových interpretů a mnoha z nim při touze hrát v zahraničí tak nezbývá nic jiného, než punkově nasednout do dodávky či vlaku a vyrazit na turné na vlastní pěst, tak, jak jsme tomu mnohdy svědky (At Bona Fide, Jéčko, Pacino, moin moin, The Maggie's Marshmallows a mnoho dalších.)