Fenomén jménem Mark Kozelek

Mark Kozelek

Na tvorbu Marka Kozeleka jsem poprvé náhodně narazil asi v šestnácti letech. Někdo jej tehdy v jakémsi komentáři zařadil mezi největší songwritery devadesátek. Byli tam všichni, Isaac Brock, Kurt Cobain, Billy Corgan, Elliott Smith, Jeff Mangum... a mezi nimi právě nějaký chlapík s hodně zvláštním jménem, o kterém jsem v životě neslyšel.

Nedalo mi to a sehnal jsem si desku od jeho kapely Red House Painters. Volba tehdy padla na druhotinu Rollercoaster. A hned když skončila druhá Down Through, vše jsem pochopil. Tvorba Red House Painters byla tak silná, že jsem s ní strávil celou střední a vlastně mě ani nezajímalo, co se s oním Kozelekem děje dnes. Jen jsem věděl, že si říká Sun Kil Moon, znal jsem debut Ghosts of the Great Highway a přišlo mi, že dnes už nikoho moc nezajímá.

Pořádný průlom ve vztahu k Sun Kil Moon přišel skrze desku Among the Leaves, která vyšla před dvěma lety. Naprosto jsem tehdy chápal, proč prošuměla bez zájmu, proč obdržela průměrná hodnocení – vážně se totiž nejedná o nic převratného. Ale desku jsem si svým způsobem zamiloval, líbil se mi ten přístup – „tady máte 17 aranžérsky monotónních songů, které jsem prostě složil, nahrál a vydal.“ Z neambiciózního Among the Leaves doslova sršela rezignace na jakékoliv zviditelnění se. Kozelek se tedy, co se zájmu veřejnosti týče, přirozeně propadl zase o kus hlouběji. A nebylo se čemu divit. Když zpíváte „I wrote this one and I know it ain't great,“ ve skladbě, kterou pojmenujete Track Number 8, nic jiného vás asi ani potkat nemůže. Tehdy mi přišlo, že je v podobné pozici jako Billy Corgan ze Smashing Pumpkins – za sebou úspěšná minulost, dnes už se ale leda pere s nezájmem/posměchem, přestože je stále hudebně aktivní.

Když jsem slyšel první singl z letošní desky Benji (Ben's My Friend), povzdechl jsem si, že to bude tentokrát ještě větší propadák. Docela se mi to líbilo melodicky, taky textově, ale ten Kenny G-ovský saxík? „Koz“ už se definitivně zbláznil, neslo se fanouškovským diskuzním fórem. Písnička prošuměla bez valného zájmu, což se týkalo také další vypuštěné skladby Richard Ramirez Died Today of Natural Causes. Textově velmi podobná poetika jako na Among the Leaves či Perils from the Sea (2013), tedy nic svěžího či převratného...

A pak to přišlo. První byl zahlcen Twitter – novináři z Pitchforku se předháněli ve chvále. „Deska roku.“ Další hudební stránky následují, nikdo nechce být pozadu. Po pár dnech to vrcholí hodnocením 9.3 na Pitchforku, hype začíná. Benji proniká všude, po pár dnech/týdnech ji začínají zaznamenávat i posluchači v Česku, citují ji, sdílejí, hrdě si cpou její obal do avatarů na Facebooku. A spousta lidí nechápe. „Je to dobré, ale...“

Poslouchám Benjiho poprvé a deska mě poměrně nudí. Carissa, Dogs, Pray for Newtown, Richard Ramirez a Ben's My Friend – to jsou fajn písničky, ale pokud přece chcete fantastické písničky, stačí zalovit na jakékoliv jiné album (i na tom Among the Leaves se jich pár najde). Texty mě baví, ale na loňském Perils from the Sea to je úplně jiná liga. A právě Perils from the Sea je možná klíčem k hypu kolem Benjiho. Když tahle fantastická deska vyšla, bylo tomu dva měsíce po Kozelekově poslední desce. Další deska vyšla za čtyři měsíce. Avšak i navzdory tomuhle marketingově sebevražednému tempu úplně nezapadla, pro mnohé to bylo jako zjevení – možná nejlepší Kozelekova deska od dob Ghosts of the Great Highway, psalo se. Na nějaké velké haló to tehdy ale ještě nebylo, to se jen připravovala půda. Hudebník dal vědět, že tu ještě je (Hey Bastards, I'm Still Here) a s Benjim to pak vše přišlo.

Vlastně mi nevadí, že mě Benji nebaví takřka ani z poloviny jako Kozelekova ostatní tvorba. Jsem šťastný, že ho tohle ještě na stará kolena potkalo. A vyvažuje to fakt, že mě baví to všechno kolem. Kozelek si nenadálého zájmu patřičně užívá. Své typické štiplavé poznámky a v uvozovkách idiotské chování ještě stupňuje, když vidí, jak se média chytají každého jeho slova. War On Drugs o tom vědí své...