„Chtěli jsme založit kapelu, která by dokázala utéct z indierockových rámců a parametrů a přinést něco jiného.“ Krátce po roce 2000 byl indie rock na vrcholu. Rodily se jedny z nejlepších kytarových desek posledních patnácti let, rodily se nové „vzory“. V onom plodném období, kdy ještě kytarovky byla radost poslouchat, se na scéně mihla i jedná jepičí formace, která se tehdejšímu zvuku zcela vymykala. A vlastně se mu vymyká dodnes. Poněkud po hříchu proto v humbuku kolem debutu The Strokes a dalších zapadla.
Čtveřice Life Without Buildings vykvetla z podhoubí fakulty umění v Glasgow, impulsem pro tři kamarády, kteří k sobě vzápětí přibrali i nezaměnitelnou femme fatale, byla párty a několikáté pivo v ruce. Už to svědčí o tom, že založení kapely v roce 1999 pro ně představovalo především hru, zábavu. Nabídka na natočení desky v roce 2000 byla nečekaným a příjemným šokem. První demo (skladbu New Town), které museli do labelu doručit, nahrávali narychlo v ložnici. A možná trochu nezáměrně jím definovali svůj ojedinělý rukopis, stojící na neučesaném zvuku a především neposedném (anti-)projevu zpěvačky Sue Tompkins.
Debutovou desku Any Other City vydali o rok později, v roce 2002 už hlásili rozchod. Přišlo jim, že jejich hra došla naplnění a nemá smysl pokračovat. „Někdy si říkám: Kdybychom zůstali pohromadě, jak by asi mohla znít naše druhá deska?“ zamýšlí se s odstupem a drobnými pochybami Sue. A má nejspíš pravdu. Tak jako každá hra, jako každý experiment, stojí i Any Other City na momentu překvapení, na ojedinělosti jediného exempláře. Kdyby se rozhodli nahrávat další desky, nejspíš by tím rozmělnili sami sebe a nedali vzniknout nenápadnému kultu.
Hudebně Any Other City nijak nevyčnívá nad produkcí tehdejší přívalové kytarové vlny. Máme zde klasickou sestavu kytary, basy a bicích a rozverné, tak trochu retro garážové melodie, profesionálně a s math-rockovou pečlivostí vypiplané k záměrně znějící nedokonalosti, s citem pro melodii, s citem pro chvíli, kdy z poklidného vybrnkávání vyloupnout odzbrojující hitový riff. Garáž, post-punk a indiepopová lehkost v jednom. Můstek, od něhož se Sue odráží ke své one-woman show, potrhlé monologické zpovědi.
Zapátrali-li bychom v historii, asi nikde bychom nenašli ženský hlas a projev tak okouzlující a iritující zároveň. Ostatně ani tehdejší kritici si s touto schizofrenií nevěděli rady. Jedni mluvili o nejoriginálnější interpretce současnosti, druzí vyzývali k hodinové výpovědi. Faktem je, že ti, kteří hledají krásu formy, zavrhnou Any Other City hned po první skladbě. Ti druzí si užijí nesmírně zábavné padesátiminutovky při dýchánku s hyperaktivní, zdravě maniakální slečnou, nepravou riot grrrl.
Zpěv, přesněji antizpěv Sue Tompkins je spontánní, zdánlivě improvizovaný, stylizovaný do mysli roztěkané, předčasně dospělé dívky, která není schopna na chvíli zavřít pusu a v jednom kuse, aniž by byla schopna udržet tok myšlenek, zaplavuje svého věrného naslouchatele (vás) sprškou dojmů, pocitů. Co na srdci, to na jazyku. Emoce, kterých i přes svůj nezpěv Sue rozdává více, než kdyby vyzpívala tři oktávy, střídá každou sekundu, jednou s tou holčinou souzníte, podruhé byste ji nejradši natáhli. Ze spárů jejího familiárního, dětského a nekontrolovatelného proudu vědomí přesto není úniku.
Není to navíc jen povrchní stylizace. Ve všem lze opět nalézt hru, prvek pro Life Without Buildings tolik důležitý. Sue je básnířka a ukazuje cit pro jazyk. Ve svých textech-kolážích si pohrává s ledabylou výslovností, díky níž na poslech volně mění významy provolávaných vět (The Leanover), vyžívá se v mnohanásobných opakováních hesel, které pokaždé zavříská s jinou dikcí, dynamikou, vervou, jako by zkoušela, kdy konečně najde ten správný odstín, který chce výpovědi dát (P. S. Exclusive), shromažďuje zvukomalebná slova a citoslovce, které ještě více umocňují její expresivní vyprávění (Let's Get Out). A když už si člověk říká, že toho hlasového tance a rozverného vřískání začíná být trochu moc a Suino alter ego by mohlo „dospět“, přijdou poslední dvě písně alba (Sorrow a Daylighting) a s nimi zvolnění, vyzrálé uzavření příběhu, uvědomění – Sue klidní svůj hlas, recituje, kytara tiše vybrnkává.
Jak už to mnohdy bývá, ten největší humbuk kolem Life Without Buildings se rozezněl až pár let poté, co již dávno nebyli aktivní. K návratu je však vlna zájmu nepřesvědčila. Připomněli se akorát v roce 2007 živákem ze šuplíku s názvem Live at the Annandale, v roce 2014 se pak během Record Store Day dočkalo Any Other City re-edice na vinylu. De facto jediný, kdo dodnes zůstal u umění, je Sue Tompkins. Od hudby se přesunula k malířství a živé a vizuální poezii.
