Shrinebuilder, ultimátní doom metalová superkapela, původně zformovaná již v roce 2003, vydala své první a jediné album léta páně 2009. Seskupení s nelehkým úkolem: dostát odkazu jeho členů. Wino (Saint Vitus, The Obsessed, The Hidden Hand), Scott Kelly (Neurosis), Al Cisneros (Sleep, OM) a Dale Crover (Melvins), formace, jež by měla každého fandu doom metalu donutit k výměně spodního prádla. Dle slov bubeníka Dalea Crovera „experiment, který vyšel“.
Všechno to začalo, když Al Cisneros oslovil Scotta „Wino“ Weinriche s nabídkou na založení tříčlenné kapely (společně s bývalým bubeníkem OM, Chrisem Hakiusem). Po pár letech spolupráce přizval Cisneros do čtveřice Scotta Kellyho, jenž se o nabídce vyjádřil následujícím způsobem: „Jakmile mě Al pozval do kapely a sdělil mi její název, přišlo mi to skvělé. Dávalo to naprostý smysl. Hudbu vnímám jako svatyni (shrine), je pro mě náboženstvím a způsobem života. Má svou mytologii a teologii.
Když v roce 2008 ukončil svou hudební kariéru Chris Hakius, nahradila jej kapela bubeníkem Melvins, Dalem Croverem. Během onoho roku si pak mezi sebou posílali nahrávky přes internet a několikrát se v různých sestavách sešli k živým zkouškám. V roce 2009 se pak poprvé setkali všichni v jedné místnosti a během tří dnů nahráli za pomocí The Deaf Nephew productions svůj debut a epilog zároveň. Kelly, který během zkoušení s kapelou napsal blog We burn through the night posléze nahrávání komentoval entuziasticky a po svém: „V momentě, kdy jsme se do té práce pustili, nás semlela ryzí tíha onoho projektu, která posunula celou tu věc do úplně jiné sféry. V tu chvíli bylo pátým členem Shrinebuilder božstvo. Tahle nahrávka ctí tradice vyjevené všemi, kteří kráčeli těmito nekonečnými síněmi před námi.“
Nejzajímavějším aspektem Shrinebuilder jsou bezesporu unikátní stylistické prvky jednotlivých hudebníků a jejich koherence a funkčnost v celku. Věc možná na první pohled samozřejmá, a přesto u superkapel málokdy viditelná. Podobných skupin, jež se ve výsledku podřídily společnému jmenovateli či výraznějšímu stylu jednoho z kolegů, najdeme spoustu, ale ve Shrinebuilder si každý jednotlivec zachovává svou výraznou tvář, aniž by výsledek působil jako nesoudržný součet částí. Nekonečná zásoba sludgeových riffů, subtilní náznaky psychedelie a nálož basou poháněných melodií na tripu. Jedním z nejvýraznějších benefitů této formace je pak trojice vokalistů. Prvek, který člověka dostane hned na začátku, když v úvodní Solar Benediction vystřídá Wina u mikrofonu Scott Kelly. Instantní husí kůže. Vrcholem desky budiž druhá Pyramid of the Moon. Dynamika kontrastních soft/heavy poloh umocněná věčně meditativním (zhuleným) vokálem Ala Cisnerose, jenž stoicky recituje osobitě vystavěnou mantru:
Sets upon sea of light / The non-returner soars / The opal rays beam preceptor on approach tenan / And glows lunar host / Ascendant freedom
Transference / Fuse the watcher at Jericho.
Zhudebněná nirvána.
Dalo by se čekat, že po vydání desky vyrazí kapela na tour, ale k tomu nikdy úplně nedošlo. Shrinebuilder kvůli časové vytíženosti členů v jiných projektech hráli sporadicky a vždy šlo o velkou událost. V legendárním kalifornském Viper Roomu zahráli dvojitý set a v roce 2011 headlineovali kultovnímu festivalu Roadburn. Nedostatek času byl nakonec nejspíše i strůjcem zániku této superskupiny. Přestože již v roce 2010 napsali materiál pro další desku, nikdy světlo světa nespatřila a nejspíše ani nespatří. Její vydání zpochybnil i Scott Kelly v rozhovoru pro server The Obelisk a poslední hřebíček do rakve nejspíše zabil Wino, když před dvěma lety prohlásil, že Al Cisneros je šílenec a nikdy s ním už desku nenahraje.
A možná je to tak i dobře. Eponymní album Shrinebuilder je dodnes nepřekonaným skvostem a bude tomu tak již navždy.
