„I like money as much as the next motherfucker, but if I was in the music industry for the money, I would’ve quit a long time ago,“ říká John Garcia a já mu to věřím. Otec stoner rocku a bývalý zpěvák legendárních Kyuss (1996) se po neshodách a soudu s Joshem Hommem ohledně Kyuss Lives! vydal na sólovou dráhu a loni mu vyšel debut u Napalm Records.
V mezičase však nezahálel a kromě práce na veterinární klinice se pochopitelně věnoval hudbě. Vznikly tak projekty jako Hermano, Vista Chino či Unida. Ihned po rozpadu Kyuss Garcia stihl založit ještě jednu pouštní kapelu. Kapelu, která dle jeho slov neměla nikdy vzniknout a která nevydala jediné LP. Slo Burn.
Garcia prásknul dveřmi v budově Elektra Records, nasedl do svého Cadillacu a po Ventura Freeway zamířil směrem k Palm Desert. Cestou přistoupili obvyklí podezřelí. Chris Hale, Damon Garrison, Brady Houghton. Kytara, basa, bicí… and the circus left town.
První (demo) nahrávka vznikla pár měsíců poté. Pět skladeb, které kapela svépomocí distribuovala na kazetách. Naneštěstí se tento materiál nikdy nedočkal profesionálního zpracování. Jakkoliv by si to minimálně dva úvodní kousky Wheel Fall a Positiva zasloužily. Někde v dálce slyšíme jednoduchý riff. Pár rychlých úderů do bicích a letíme kalifornskou pouští na křídlech burácející kytary. Your turn to me was seen/ Miles and miles of green.
Na jaře roku 1997 pak konečně vychází u labelu Malicious Vinyl legitimní deska. EP s názvem Amusing the Amazing. Symbol léta, bez kterého se neobejde žádný pořádný road trip. Produkci si bere na starost Chris Goss (Kyuss, QOTSA, Foo Fighters) a do světa se tak dostává necelých šestnáct minut v nejlepším slova smyslu učebnicového stoneru. Podladěná, těžká a zastřená kytara vyluzující zábavné a zapamatovatelné riffy s úderností rozzuřeného býka. Prosté a efektivní. Garciův vokál jako strážná věž proti pochybujícím heretikům.
Úvodní vypalovačka The Prizefighter je nejpřímočařejší skladbou z celého alba, což je, vzhledem ke stopáži tohoto EP, trochu škoda, nicméně šlape jako železný oř z první sloky a než začne nudit, ozvou se první tóny skladby následující. Blood, blood, blood. Zaříkávadlo prostupující celým následujícím songem, který nikam zbytečně nežene, naopak si hraje s dynamikou a upomíná na klasické hity Kyuss, ba je v mnohém překonává. Druhá polovina alba (Pilot the Dune a July) pak budiž excelentní ukázkou stonerového umu. Výkladní skříň žánru. Progrese, změny tempa a zběsilost v srdci. S July uzavírá Garcia za velkého aplausu své koncerty dodnes. Některé hity prostě nestárnou.
Bohužel ani skvělá prvotina, ani tour s Ozzfestem nestačily k tomu, aby Slo Burn natočili dlouhohrající desku. Jestli vůbec nějaká byla v plánu. Slo Burn zanikli skoro tak rychle, jako spatřili světlo světa, přesněji v září roku 1997. Jediné, co po nich zbylo, je toto EP. Díky bohu za něj!
