Při vzpomínkách na zlatou éru britského post-punku máme tendence se omezovat na několik málo ikonických kapel. A je to škoda, protože přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl na ostrovech nesmírně plodný a vedle Joy Division, Echo & the Bunnymen, Siouxsie and the Banshees, Buzzcocks či třeba Gang of Four vznikalo mnoho dalších skupin, které inspirovaly ve velkém, byť dnes leží jaksi ve stínu. Skotská čtveřice Josef K do této škatulky zapadá do puntíku. A vzhledem k tomu, že za svou krátkou kariéru stihla vydat jen jedno album a zhasla dříve, než pořádně zahořela, je též ideálním adeptem do dalšího dílu našeho nepravidelného seriálu Jepičích osudů.
Diskrétní snobi
Téměř by se na ně zapomnělo, nebýt revivalu post-punkové éry na přelomu milénia. Franz Ferdinand a Interpol, fenomény tehdejší doby, totiž během prvních rozhovorů až příliš často právě jakousi kapelu jménem Josef K zmiňovaly jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů a vzorů. Stačí letmé seznámení se „čtyřmi edinburghskými stíny“, jak je tenkrát tituloval magazín NME, a je hned jasné, proč.
Josef K měli to nepopsatelné cosi, co je dokázalo v poměrně úzkých post-punkových mantinelech odlišit. A nejspíš chyběl jen kousek k tomu, aby vytvořili nadčasový elitářský kult. Ano, byl to post-punk každým coulem, ale lépe než většina ostatních dokázal využít i popových, ne-li přímo tanečních struktur a postupů. Když se dnes člověk s odstupem zaposlouchává do toho mála, co po Josef K „zbylo“, rázem si uvědomí, že Alex Kapranos zde skutečně trochu opisoval. Těch podobností s Franz Ferdinand je až až.
„Josef K mohou být zcela seriózně považování za nejlepší popovou skupinu začínající na J, a to především díky tomu, jak dovedou s láskyplnou péčí zorganizovat popovou skladbu a zároveň ji předvést se zcela kamennou tváří,“ zaznívá v pamětech kritiků. Vezmeme-li v potaz, že popovému světu v té době vládli třeba Jackson 5, Josef K se ocitali ve zcela nečekané společnosti.
Zaměřme se však na onu „kamennou tvář“, výrazný distinktivní rys jejich jepičí kariéry. Josef K se stihli do povědomí zapsat jako „diskrétní snobi“, jako odměření chlápci, co nehnuli ani brvou a vzdor svým punkovým kořenům odmítali neřízený rock'n'rollový život plný alkoholu, drog a dalších výstřelků. Na pódiu vystupovali zásadně v oblecích nebo šik košilích, nehráli přídavky, nekomunikovali s publikem mezi písněmi. Vybavte si, jak se naživo prezentují Interpol, a už tušíte, odkud vítr vane…
Debut ne-debut
Josef K postrádali temnou atmosféru Joy Division, a přesto měli pochmurnosti na rozdávání. Napomáhal tomu především fakt, že zpěvák Paul Haig s dráždivě monotónním hlasem se v textech nechával inspirovat existencialismem Alberta Camuse, Knuta Hamsuna, Fjodora Dostojevského a hlavně – Franze Kafky. Od něj si vypůjčil nejen jméno hlavní postavy románu Proces, ale také chladný cynismus, který je v Kafkových dílech všudypřítomný. (Břitký britský humor projevovali Josef K třeba ve chvílích, kdy sice na koncertech nemluvili, ale čas od času mezi písněmi pouštěli nahrávky s předtočenými proslovy o jednotlivých skladbách.)
Životnost Josef K je vymezena lety 1979 a 1982, necelými třemi roky. Zmiňoval-li jsem v úvodu, že vydali pouze jednu desku, je potřeba přiznat, že to není tak úplně pravda. První album Sorry for Laughing, které Josef K nahráli v roce 1981, totiž sice oficiálně vyšlo, ale kapela jej hned po jedenácti hodinách urychleně stáhla z prodeje a odsoudila k zapomnění. Nelíbil se jí výsledný a příliš uhlazený zvuk. Do oběhu se tehdy dostalo jen pár kopií desky, jež jsou dnes vítaným sběratelským artefaktem.
Druhý pokus si kapela střihla o pár měsíců později v Belgii. Rozhodla se natáčet narychlo a naživo, aby byla nahrávka co nejautentičtější. Za dva (některé zdroje uvádějí šest) dní bylo hotovo. Zvuk však ani tentokrát nebyl nejpřesvědčivější, syrová koncertní energie se v něm nerozvinula naplno a z The Only Fun in Town se tak stalo spíše Pyrrhovo vítězství. Fanoušci sice kupovali nosiče houfně, ale recenze negativnější kritikou nešetřily. Ona tehdy vytýkaná nedokonalost, špinavost, „neposlouchatelnost“ je nicméně dnes, s odstupem přesně 35 let, vítaným atributem.
The Only Fun in Town nabízí osm písní a nepřekročí půl hodiny. Basa a bicí udávají rytmickou složku, dvě kytary se zběsile nahánějí v přiškrceném, ostřejším zvuku a stereotypní až znuděný zpěv Paula Haiga na to vše klade onen punc odměřenosti, přitažlivého nesouladu mezi obsahem a formou. Sedm skladeb je přímočarými střelami, energickými a přes jistou jednotvárnost zábavnými; dokazujícími, proč Josef K byli (a jsou) zařazování do post-punku i popu zároveň. Osmá (v pořadí čtvrtá) pak nad vším ční pomalejším tempem, atmosférou, kvalitou. It's Kinda Funny byla inspirována smrtí Iana Curtise a jako jediná absorbovala podprahovým cynismem prošpikovanou bezútěšnost nejen do textů, ale i do hudby. A je legrační, že jakkoliv se vymyká celkovému a oceňovanému rukopisu kapely, je tím nejhranějším a nejlepším, co z odkazu Josef K zůstalo.
