Bratři Orffové – Vymazánfoto: Jiří ŠiftařPoslední lednové dny vyzývají k posledním ohlédnutím za rokem minulým. Hudebním rekapitulacím jsme se věnovali dosytosti, ale co vizuální stránka věci? Vznikly na naší scéně v loňském roce videoklipy, které stojí za to připomínat? Dvakrát pět klipů ve dvou článcích vám napoví, že nepochybně ano. Co si o desítce nejzajímavějších počinů myslíme my a hlavně – co si o nich myslí samotní tvůrci a hudebníci? Jak na natáčení klipů vzpomínají, jak je vykládají a interpretují? Nahlédněte pod pokličku spolu s nimi, nejlepšími možnými průvodci...
Šerosvit, propadání bílé černé, rty a zuby, šupiny. Ten, jehož jméno nemá být zmíněno – byť zasvěcení skrze rukopis lehce dešifrují –, se hledal ve fotografii. Bájné ševelení živlů a střety démonů vyvedl od malířského plátna do těkavého záznamu všech těch dramatických fází měsíce, intimních, leč odvrácených pohledů, folklórem přetřená vášeň, labutí epitafy… V tomto duchu jeho hnutí, jak uvádí raději, navazuje. Projekt vyvřelého křiku je polapen a stává se v současnosti stěžejním vyjadřovacím prostředkem dosud nespatřeného vzezření, nedávno přesidlivšího ze Slovenska na západ. Vizuální část měla být na prapočátku pro mýtickou Katrinu, zaslíbenou KatieJane Garside, stěžejní; přestože se to nakonec převážilo, zdá se to být jen vábením, jemuž není těžké podlehnout. Stojí před námi zvíře či muž, siréna nebo sbor – je tajemství, před nimž stojíš, nemožné odhalit? Noc, černé černá, nehty, šíje. (lg)
„Do It! pre nás bol od začiatku jasný druhý singel. Je to vlastne úplne posledný song, ktorý sme na album napísali. Tak isto bolo jasné, že bude čiernobiely, pretože náš život bol v tej dobe čiernobiely.” Klip je zachycením posledního zlomu – první klapky padly ještě na Slovensku, v Liptově a Bratislavě, ta poslední už v Berlíně.
Kittchenova Pod Prahou vnímá město jako živý organismus, který je bytostně srostlý s lidskou duší a který ji nenávratně determinuje, svazuje, pohlcuje. To nejhlavnější se přitom odehrává freudovsky skryto kdesi pod povrchem, v nevědomí, v místě, kde člověk svádí ten největší boj – boj sám se sebou – a je nemilosrdně vystaven exploataci běsů. Poetické náznaky kuchařových slov ve videoklipu nabývají konkrétních obrysů. Krvavá něha a sebetrýzeň, silně znepokojující autenticita, pohlcující kontrast umělecké formy a surové performance, (nejen) na české poměry ojedinělý počin, který neprávem trochu zapadl. (tf)
A o tom, soudím, tento klip je. O neznámém, ale přesto přítomném, na povrchu možná děsivém, ale uvnitř o to větší měrou laskavém... O toleranci, respektu a nepředpojatosti, z kterých se může zrodit celoživotní přátelství nebo láska.”
Měl jsem hodně kamarádů, kteří mne od toho nápadu zrazovali. Ale jsem zpětně rád, že jsem důvěřoval svýmu instinktu. Protože mi přijde, že se nám podařilo vybalancovat ten správnej poměr brutality a něhy. Asi to nesedne každýmu. Ale mě to video dělá radost dodneška a přijde mi jako jedna z nejdůležitějších věcí, na které jsem se kdy podílel.
Šedá zóna, o které se příliš nemluví, ale přesto se mnohdy odehrává hned za rohem a je naší nedílnou součástí. Schwarzprior vzali s Ondřejem Novákem kameru a učinili sondu do temného okraje (ostravské) společnosti. Otočte líc a pohleďte na rub. Na místo, kde je člověk sražen na kolena sociální krutostí a vlastní bídností. Falešná naděje vstřikovaná tupou jehlou do žil, poslední doufání utopené v upatlaném automatu, nekonečné dny bez cíle v zatuchlých ulicích, zbytky důstojnosti pohřbené v matné záři bordelu, bezmocný vztek a prázdné pohledy. Sled syrových a autentických obrazů, které nastavují zrcadlo a ještě více temní a hnusí zvuk a téma výtečného debutu iddq. (tf)
Hned první večer byl příznačnej pro zbytek natáčení. Prošli jsme s klukama pár hnusnejch míst, potkali pár divnejch lidí a strašně se opili. Probudil jsem se v jakémsi křoví nedaleko klubu, bez tašky, bez kamery a bez kámošů. (...) Po par víkendech v Ostravě bylo vše natočený, ale výslednou formu všemu dal až střihač Šimon Hájek a postprodukční um Michala Křečka. Vyhodili jsme skoro tři hodiny natočenýho materiálu a po více než půl roce usilovný práce byla dokumentární sonda do duše lidí z periferie hotová.”
Kouzlo slow motion, hra světla a stínů uprostřed velkoměsta, síla jednoduchosti a atmosféra podmanivě použitého barevného filtru. Když člověk umí, stačí mu i pouhý iPhone k tomu, aby natočil úchvatný videoklip. Jiří Šiftař budiž důkazem. Jeho vizuální dílko pro skladbu Vymazán od Bratrů Orffů bere dech. Zachyceno v něm jest úmorné perpetuum mobile londýnského života, každodenní shon z práce a do práce putujících lidí. Namačkané metro se otevírá a zavírá, eskalátory se nezastaví, proudící postavy utopené v ranním smogu či padajícím šeru preferují odstíny šedé a s nikým se nebavíce zkroušeně míří do kanceláří a z nich. Nevyhnutelný stereotyp moderní doby. (tf)
Musím přiznat, že udělat klip k tak výjimečné a propracované věci, jako je Vymazán, bylo vlastně hodně snadné. Hutnost atmosféry, stavba, zvuková jedinečnost, textová vyspělost...takhle silná věc vás prakticky sama vede a říká si, co jí máte dát. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se, pak je otevřít a začít snímat. Umím si představit desítky různých vizuálních interpretací téhle skladby a věřím, že většina z nich by fungovala. Což se asi stává jen u výjimečných skladeb výjimečných kapel.”
Hip hop si libuje v karikatuře, v níž se hodí si protiřečit, bezostyšně (se) adorovat, zneužívat. Autenticita není černobílá, pravda hýří barvami, vrhají se nenapravitelné stíny, nezastavitelné tempo změn. Město je melancholií roztřesené, v měkkém hávu záběry snímají sochy, jejichž archetypální symbolika nabízí patřičné množství postmoderních výkladů, a tok slov z úst Separových, zabalených v trapu, lemují výkřiky světla a tmy. Divadelní třináctá komnata je svatým místem, kde se neberou servítky, světské flashbacky jsou upřímně-krutou, rychle nastříhanou svéhlavou a sociální kritikou. Všechno, z fleku, by ale mělo být popsáno přesně naopak. (lg)
„Trochu mě překvapilo, kolik lidí mi psalo, že ten klip propaguje násilí a špínu, přitom to je celý o lásce; ne, vážně: zaprvé si nemyslim, že by tam toho násilí tolik bylo, zadruhé je to o opaku. Práce se Separem byla super v tom, že se mu nápad líbil a nechal nám volnou ruku,” dodává Bláha, který točil i s Ektorem, Annou K., skupinou Tibet či BOY. Umění žít a užívat, stát se uměleckým dílem, se v jeho klipu zdůrazňuje každou vteřinou, a tak není divu, že se naráží na hranice: „Historek z natáčení mám spoustu a kdyby s náma byla ‚behind the scenes‘ kamera, bylo by to video zábavnější než samotný klip. Nevim, co z toho je publikovatelný, ale můžu snad jen říct, že během točení skončil jeden člen štábu na policejní stanici.”
