Konektor: Mark Kozelek

Mark Kozelek Mark Kozelek

Pokud patříte mezi milovníky devadesátých let, je pravděpodobné, že jméno Mark Kozelek pro vás nebude úplnou neznámou. Tento dnes již čtyřiačtyřicetiletý zpěvák, kytarista a příležitostný herec vyletěl právě počátkem zmíněné dekády s melancholií nasáklým uskupením Red House Painters. To dnes patří již mezi legendy teskného a pomalu plynoucího stylu slowcore. Nyní se pojďme na tento i jiné projekty Marka Kozelka podívat z bližšího úhlu.

První štace – Red House Painters

Red House Painters byli a také pravděpodobně navždy zůstanou Kozelkovým největším úspěchem na hudebním poli. Ačkoliv se mu s kapelou nepodařilo za téměř dvanáctiletou existenci naplno prolomit bariéry komerčního úspěchu, zanechal v tomto projektu množství nezapomenutelných a jedinečných nahrávek.

Kozelek vyrůstal ve státě Ohio, kde prožil komplikované a problematické dětství. Až děsivou kuriozitou se zdá být jeho drogová závislost, kterou si vypěstoval ve věku pouhých deseti let; té se mu nakonec ještě v útlém věku podařilo zbavit v odvykací léčebně. Již s "čistým štítem" založil roku 1989 kapelu Red House Painters; impulsem pro založení kapely mu bylo seznámení se s bubeníkem Alexandrem Koutsosem, se kterým následně nechal tíživou minulost za sebou a rozhodl se přemístit do slunné Kalifornie. Tam přibrali další dva členy a kapela dostala svou finální podobu. Po dobu tří let pečlivě pracovali na písních a v roce 1992 podepsali smlouvu s nezávislým labelem 4AD. "Jejich dema jsem dostal od Marka Eitzela, frontmana American Music Club. Nikdy předtím ani poté jsem neobdržel demo, které by mělo 90 minut! Zabralo to docela dost času, než jsem si to důkladně naposlouchal, i když po první skladbě zvané 24 jsem už vlastně nic víc slyšet ani nepotřeboval," popisoval tehdejší ředitel labelu Ivo Watts-Russel své prvotní setkání s kapelou.

I díky hromadě materiálu byla kapela ve svých začátcích nesmírně produktivní. Roku 1992 vyšel debut Down Colourful Hill; pro mnohé možná jedno z nejdepresivnějších alb všech dob, plné tesklivých zádumčivých melodií a sklíčujících textů týkajících se Kozelkovy drogové závislosti, smrti či ztraceného přátelství. Jediným momentem, který skrývá trochu optimismu je sarkastická prosba Lord Kill The Pain, která jakoby vypadla z repertoáru kultovních The Smiths.

Roku 1993 kapela vypustila další dvě nahrávky pojmenované jednoduše Red House Painters I a Red House Painters II. Jednička, která je pro lepší rozlišení známá kvůli svému obalu jako Rollercoaster, naservírovala fanouškům obří porci hudby trvající více než 75 minut. Rollercoaster také odkryl hitový potenciál, který se v kapele skrýval – písně jako Mistress či New Jersey byli v porovnání s debutem letmým úkrokem k větší srozumitelnosti pro širší publikum. Samotný Kozelek však nadšení z tohoto alba příliš nesdílí: "Vím, že pro mnoho lidí je Rollercoaster tím nejlepším z našeho repertoáru, ale pro mě samotného je to velmi složitá nahrávka k poslechu. Neslyšel jsem ji roky a ačkoliv si vzpomínám na několik nádherných okamžiků, kupříkladu oslovení cizinců z ulice, aby zazpívali refrén k Strawberry Hills, tak první věc, co mi vytane na mysli, je 9 měsíců plných obav."

Neuplynulo ani půl roku a kapela se přihrnula s třetí řadovkou, které se pro rozlišení říká podle obalu Bridge. Album obsahovalo převážně béčkový materiál z předchozího počinu a úpadek kvality byl znát.

Podtrženo sečteno, Red House Painters nabídli za dobu třinácti měsíců fanouškům více než 160 minut hudby – to je na začínající kapelu úctyhodné číslo.

S dalším albem přispěchali o dva roky později, když vydali Ocean Beach. To byla také kvůli narůstajícím problémům poslední nahrávka u labelu 4AD. I další album Songs for a Blue Guitar mělo být podle plánu vydáno u 4AD, nicméně ti se po vyslechnutí nahrávky rozhodli album nevydat a s kapelou rozvázat kontrakt. O důvodech koluje mnoho zvěstí; tou nejvíce omílanou je nesouhlas šéfa labelu Watts-Russella s nadměrnými a zdánlivě nekonečnými sóly. Navzdory tomuto faktu album pod hlavičkou labelu Supreme Records (tomu tehdy šéfoval režisér kultovních amerických teenage komedií John Hughes) zaznamenalo největší komerční úspěch v historii kapely. Na albu se vyskytuje také jejich nejznámější píseň Have You Forgotten, která se objevila v kasovním trháku Vanilkové nebe režiséra Camerona Crowa. Malou roli si ve filmu střihl i Kozelek, pro kterého to byla již druhá filmová zkušenost. Debutoval v hudebním dramatu Na pokraji slávy od stejnojmenného režiséra.

Ke konci devadesátých let se kapela nezadržitelně blížila ke svému konci, roku 1998 nahrála své poslední album Old Ramon, které však bylo kvůli problémům s hledáním labelu odstaveno a následně vydáno až o tři roky později u seatleského Sub Popu. Při zdlouhavém čekání na vydání si mezi fanoušky vytvořilo album reputaci jednoho z nejlepších "ztracených" alb moderní éry. Když pak po letech spatřilo světlo světa, stalo se symbolickou tečkou za účinkováním Red House Painters na hudební scéně.

Sólové experimenty

V době, kdy kapela netrpělivě vyhlížela vydání Old Ramona, stihl Kozelek vydat svůj první sólový počin. "Samozřejmě, že to čekání je unavující, ale vadí mi to hlavně kvůli klukům z kapely, pro mě není těžké se s tím vypořádat, protože mám jiné nahrávky, na kterých teď dělám," vyjádřil se k této nezáviděníhodné situaci.

Sólovka nesoucí název Rock 'n' Roll Singer byla podivnou směskou coverů AC/DC a Kozelkových originálních skladeb. Druhotina What's Next To the Moon šla ještě do většího extrému, když všechny skladby na albu byly drasticky upravené vypalovačky AC/DC. Na otázku, proč našel zalíbení v tak odlišném žánru, Kozelek odpovídá: "Mám vážně rád jejich texty, jelikož skvěle fungují, když pozměním náladu a zvuk skladby. A navíc, je to zábava je hrát!"

Kozelek má pro přehrávání skladeb zvláštní slabost už od dob Red House Painters, prvním vydaným coverem se stala skladba z alba Bridge, I Am Rock od americké dvojky Simon & Garfunkel. Postupně následovali další – All Mixed Up od The Cars, Long Distance Runaround od Yes či Silly Love Songs od kapely bývalého "brouka" Paula McCartneyho Wings. Zajímavým jevem je, že coverované skladby jsou od originálu takřka k nepoznání; Kozelek jim vtiskne svůj charakteristický rukopis a mnohdy je natáhne na "klasickou" délku 6-7 minut, kterou převážně disponují jeho vlastní skladby. Sám pak nechápe, proč lidem taková délka vadí: "Proč jsou lidi bez problému ochotní sledovat tříhodinový film, zatímco sedminutová skladba je pro ně příliš dlouhá?"

Ryze originálních skladeb je ve výčtu desek z jeho sólové dráhy poskrovnu, mimo dvě již zmíněné pocty rockerům z AC/DC vyšlo pouze několik živáků, na kterých kombinuje všechny mezníky své kariéry – ověřené skladby Red House Painters, oblíbené covery a také skladby z jeho druhé a stále fungující kapely Sun Kil Moon

Sun Kil Moon - pokračovatel fungujících stereotypů

Sun Kil Moon se dali dohromady z trosek Red House Painters již rok po prokletém albu Old Ramon a svým debutem Ghosts of the Great Highway dali jasně najevo, že se nejedná jen pouze o nějakou lacinou náhražku, ale minimálně o plnohodnotného následovníka. Album se setkalo s pozitivními reakcemi v řadách kritků i fanoušků, což dokazuje kupříkladu umístění skladby Carry Me Ohio v žebříčku 500 nejlepších skladeb minulého desetiletí sestaveném webem Pitchfork.

Ačkoliv se Kozelek nepovažuje za sportovního fanouška, na albu odkryl svou překvapivou vášeň – box. Tři z písní byly pojmenovány po předčasně zesnulých boxerech a poněkud netypický název kapely je pro změnu slovní hříčkou korejského boxera Sung-Kil Moona.

Když fanoušci horlivě vyhlíželi následovníka úspěšného debutu, vytasil se Kozelek s poněkud nepochopenou kolekcí přehraných písní americké indie-rockové kapely Modest Mouse. Zvláštností bylo, že album s příhodným názvem Tiny Cities neobsahovalo pouze dřívější, avšak i velice čerstvé skladby party kolem Isaaca Brocka.

Tiny Cities se bez velkého překvapení stalo terčem mnoha fanoušků obou táborů. Obdivovatelé tvorby Isaaca Brocka se pozastavovali nad skutečností, že vložit skladbě stejné emoce jako frontman Modest Mouse je nemožné a je pošetilé se o to vůbec pokoušet. Naopak milovníci Kozelkovy tvorby mu vyčetli "zlenivění" a nechápali, proč se hudebník takových kvalit neustále "zahazuje" s přejatou tvorbou. Stále se ale našlo mnoho fanoušků, kteří Tiny Cities považují za vydařené dílo. Sám Kozelek poslal kopii i členům Modest Mouse. "Zatím jsem od nich neslyšel žádnou odpověď, může to být tím, že se jim to nelíbí, může to být tím, že dělají na milionu jiných projektů. Možná to mají ve svém hledáčku, možná je jim to jedno, netuším."

Doposud má kapela na kontě čtyři oceňovaná alba, z nichž to poslední nesoucí název Admiral Fell Promises vyšlo v létě minulého roku.

V současné době se Kozelek za doprovodu akustické kytary chystá na turné po Evropě. Naživo nepatří mezi vyhlášené baviče a často působí velmi odtažitým a podrážděným dojmem, mnohokrát zmizel kvůli rušnému publiku předčasně z pódia a často se nezdráhá samotné posluchače napomenout. I díky tomuto ne příliš sympatickému jednání pak však mají jeho koncerty nezaměnitelnou a silnou atmosféru.

Ohledně budoucnosti se Kozelek vyjádřil v rozhovoru pro web City Pages následovně: "Nemám ani páru o tom, co mě čeká za rohem, co se týče tvoření." Lze však očekávat, že díky své pracovitosti se již nějaká ta novinka rýsuje. Můžeme jen tipovat, zdali se bude jednat o originální porci nových skladeb, či o další poctu jedné ze svých oblíbených kapel.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR
Nadace Český hudební fond

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.