My Bloody Valentine - Poněkud odlišný Valentýn

Pokud jste se již stihli podívat do svého kalendáře, tak jistě víte, že právě dnes, 14. února, se ve většině západního světa slaví den svatého Valentýna. V naší zemi mnozí tento den kvůli existenci prvního máje považují za zbytečný, avšak není sporu o tom, že tento svátek lásky našel své příznivce i u nás, což vám zcela jistě potvrdí tržby v kdejakém květinářství. Valentýn se během let promítl také do populární kultury a to ať už ve světě filmu či hudby.

Psal se rok 1981, když George Mihalka, režisér maďarského původu, natočil nikterak zázračný hororový slasher s názvem My Bloody Valentine. V tu dobu určitě netušil, že právě jeho filmem se již za pár let inspiruje jedna z nejvýznamějších kapel rockové hudby devadesátých let.

Nyní se přesuňme do roku 1983, dlouholetí přátelé kytarista Kevin Shields a bubeník Colm Ó Cíosóig, kteří již od svých dvanácti let získávali zkušenosti z účinkování v mnoha především punkových kapelách, se společně usídlili v projektu, který při svém zrodu sloužil spíš jako prostředek pro pobavení. Příležitostné zkoušení a koncerty v sestavě, která se obměňovala měsíc co měsíc, vedly k několika dočasným rozpadům. Ke konci roku 1984 se však společně se zpěvákem Davem Conwayem a klávesistkou Tinou Durkin dala kapela znovu dohromady a tentokrát již s mnohem serióznějšími cíly. Byl to právě Conway, který tehdy přišel s názvem My Bloody Valentine: „Znělo to jako pár dobrých slov,“ vyjadřuje se ke vzniku názvu v knize Mika McGonigala My Bloody Valentine's Loveless (33 1/3).

O pár let později stála kapela při zrodu nového hudebního stylu zvaného shoegazing (nebo také pouze shoegaze), avšak před tím se musela ještě prokousat mnoha problémy, které si vyžádaly i personální změny v kapele.

Cesta na kontinent a zase zpět

V počátcích se My Bloody Valentine nacházeli ve fázi hledání; jejich první kroky překvapivě neputovaly do Londýna, ale do nizozemského Amsterdamu, kde však neprožívali přímo šťastné časy, kvůli tísnivé finanční situaci jednu dobu museli pobývat dokonce v ne příliš pohostinném squatu. Po několika měsících tápání, hudební nevytíženosti a také bez naděje na jakýkoliv úspěch se přesídlili dále na východ do německého Berlína, kde se před kapelou objevila možnost nahrát své první dlouhotrvající album. Z nedostatku písniček se ale nakonec museli spokojit pouze s mini albem, pro které vybrali název This Is Your Bloody Valentine. Nahrávání se ani z části nevyvíjelo podle Shieldsových představ a kapela nesměla při mixování dělat žádné zásahy do nahrávky.  A jaká tedy panovala spokojenost s výsledným produktem? Fakt, že se od něj kapela v budoucnu snažila distancovat mluví asi za vše. Conway zde svým hlasovým projevem dává vzpomenout na zpěváky jako jsou Ian Curtis a Jim Morrison, ale to je asi jediná věc, která stojí za zmínku. Jinak se jedná o ničím překvapující nahrávku s  mizernou produkcí, která zní jako nepříliš povedený klon The Birthday Party. Ani po vydání tohoto alba se MBV nepodařilo prorazit a kvůli nedostatku peněz se rozhodli vrátit zpět na ostrovy. Nezakotvili však v Dublinu, jelikož jejich odjezd do Nizozemí tehdy doprovázelo nepochopení a výsměch ze strany známých a vrátit se domů v současném rozpoložení nepřipadalo v úvahu. Další stanicí při putování se jim tedy stal Londýn, do kterého již kapelu nenásledovala Tina Durkin.

Londýnské zmrtvýchvstání

V Londýně se ke kapele připojila basistka Debbie Googe a MBV stihli v této formaci nahrát tři EP,  na kterých již byl znát značný posun a hudební vývoj.

Svůj typický zvuk, kterým v pozdějších letech inspirovali nespočetné množství hudebníku však My Bloody Valentine našli až s příchodem vokalistky Bilindy Butcher. Ta nahradila odchozivšího Conwaye, který již nedisponoval chutí být nadále členem kapely, k čemuž také dopomohly i jeho trvalé žaludeční problémy.

U mikrofonu Butcher doplnil do té doby zdráhavý Shields, který však nebyl na poli zpěvu žádným nováčkem, již dříve vymýšlel melodie a na zkouškách se místa před mikrofonem nikdy nebránil.

První EP, které v této, již konečné sestavě, dali MBV dohromady, neslo název Strawberry Wine. Ačkoliv délka EP čítajícího tři písně nedosahovala ani deseti minut, jednalo se o rozmanitě znějící počin. A především, kapela zde poprvé odkryla svou novou tvář a  také směr, kterým se rozhodla v dalších letech ubírat. Zpěv Shieldse a Butchera pohřbený pod návalem kytarových efektů vnesl do nahrávky nezaměnitelnou atmosféru, která byla v pozdějších letech definována nejčastěji jako „snová“.

Kořeny shoegaze

Zlomový okamžik nastal roku 1988, kdy se MBV upsali nezávislému labelu Creation Records a již s prvním EP Made Me Realise se přihrnuly první pozitivní ohlasy kritiků. Opravdový průlom však přišel až s vydáním debutového alba nesoucího název Isn't Anything. Nahrávání  trvalo dva týdny a podle členů kapely se pohybovala jejich průměrná doba spánku kolem dvou hodin denně. O Isn't Anything se často mluví jako o předkrmu k legendárnímu albu Loveless, což je trochu nešťastné pojmenování. Isn't Anything je samo o sobě albem velice inspirativním a právě ono položilo základy pro nově vznikající styl shoegaze (styl pramenící z dream/noise popu, jehož název vznikl podle nepřetržitého zírání hudebníků tohoto stylu do země během vystoupení, shoe = bota, gaze = zírat).  Album se setkalo s velice pozitivními ohlasy a v prosinci roku 1988 dokonce dosáhlo vrcholu v žebříčku UK Independent Chart.

Loveless

Na albu Loveless začali pracovat v únoru následujícího roku. Creation Records v původních plánech počítali s tím, že doba potřebná k nahrání alba by se měla pohybovat v rozmezí necelého týdne. Nicméně brzy vyšlo najevo, že tahle představa byla naprosto mylná. Týdny a měsíce ubíhaly a kapela měnila jedno studio za druhým, aniž by s deskou jakkoliv pokročila.

My Bloody Valentine se „trápili“ s nahráváním alba předlouhé dva roky (ačkoliv tím, kdo během nahrávání trpěl nejvíce bylo Creation Records v čele s ředitelem Alanem McGeem) a zlí jazykové tvrdí, že spolklo neuvěřitelných 250 tisíc liber a stačilo již jen málo k tomu, aby zruinovalo celé Creation Records. Nicméně, Shields tuto domněnku později vyvrátil s tím, že se jedná o holý nesmysl. Podle něj Creation Records vložilo do nahrávání něco mezi patnácti až dvaceti tisíci liber a většinu nahrávání si platila kapela ze svých vlastních prostředků.

Během oněch nekonečných dvou let stihli MBV nahrát a vydat dvě EP. První s názvem Gliter vyšlo v dubnu roku 1990 a úvodní sedminutová skladba s názvem Soon se posléze objevila na Loveless a to jako píseň ukončující celé album. O rok později vyšlo v pořadí již deváté EP nesoucí název Tremolo, jenž odkazoval k hojnému využívání tohoto kytarového efektu. I z tohoto EP se objevila jedna píseň na Loveless a to konkrétně To Here Knows When.

Rozchod s Creation Records a následný rozpad

Po dokončení celého alba vládla navzdory všem potížím v Creation Records spokojenost, jednalo se podle nich o znamenité album. Kamenem úrazu však byl komerční potenciál nahrávky. I přes své nesporné kvality bylo nemyslitelné, že by album takového typu mohlo navrátit obrovské množství peněz, kteréza něj bylo utraceno. A tak tedy bez valného překvapení Loveless kýženého úspěchu na poli prodeje nedosáhlo. Čtyřiadvacáté místo v Británii bylo maximem.

Album se do žebříčků prodejnosti sice zlatým písmem nezapsalo, ale jiné žebříčky plní doposud. Jen málokdo dokáže  toto album opomenout při sestavování seznamu nejlepších alb historie a již vůbec ne při sestavování nejlepších alb devadesátých let. Loveless se také v pozdějších letech stalo inspirací pro takové interprety, jako jsou Thom Yorke,  Billy Corgan, Trent Reznor či Robert Pollard.

Přestože je album právem považováno za opus magnum této irské kapely, Creation Records po jeho dokončení odmítlo s MBV další spolupráci. Ředitel labelu McGee nedokázal snést již ani pomyšlení na to, že by s Shieldsem měl ještě někdy v životě spolupracovat.

Následné turné po USA se do historie moderní hudby zapsalo díky své neuvěřitelné až nesnesitelné hlasitosti, která návštěvníky koncertů při některých písních doslova mučila. Časopis Mojo označil toto turné jako druhé nejhlasitější v historii.

Říjnu roku 1992 podepsali MBV smlouvu s Island Records a peníze získané z podpisu smlouvy vynaložili na stavbu svého vlastního studia v Londýně, na jaře dalšího roku bylo studio hotové, avšak kvůli mnohačetným problémům s ním spojených v něm kapela tařka nepobývala. My Bloody Valentine nebyli v danou chvíli schopni dodělat své třetí album a aby toho nebylo málo, motor kapely, Kevin Shields, se od všech izoloval a podle svých vlastních slov i zbláznil. Ostatní členové začali kolaborovat s jinými interprety a roku 1997 My Bloody Valentine oficiálně ukončili činnost.

Návrat na pódia

Podle fám rozšířených mezi fanoušky bylo třetí album dokončeno a poté zničeno či někam uschováno. Údajně se jednalo dokonce o dvě alba, z nichž jedno z nich bylo ovlivněno stylem jungle.

Roku 2007 pro časopis Billboard Shields potvrdil, že kapela se znovu sešla za účelem dokončit album, které bylo v roce 1996 údajně hotovo již ze tří čtvrtin. V létě následujícího roku se My Bloody Valentine po dlouhých třinácti letech vrátili znovu na koncertní pódia. S novým albem to však stále nevypadá příliš růžově, můžeme zatím jen doufat, že Kevin Shields dostojí svému slibu, který roku 2007 učinil pro magazín Magnet: „Pokud nezemřeme, stoprocentně přijdeme s novou nahrávkou.“ Tohle vyjádření se ale poněkud odporuje s Shieldsovým dalším výrokem, ve kterém tvrdí, že by nikdy nevydal horší nahrávku než je Loveless. Lze něco takového brát vůbec vážně? Je téměř nepředstavitelné, že by po tak dlouhé přestávce byli MBV schopni přijít s něčím tak fantastickým a proto je lepší brát Shieldsovo vyjádření s velkou rezervou. Ať už by však měla nahrávka znít jakkoliv, bylo by úžasné, kdyby nám My Bloody Valentine stihli ještě něco ze svého umění předvést.

Mimochodem, v posledních letech to nebyl jen hudební My Bloody Valentine, který se znovu vrátil na scénu, roku 2009 se svého remaku dočkal i film, jenž byl inspirací pro tuto podivuhodnou partu z Dublinu.