Kevin Barnes. Nedoceněná ikona alternativního popu. Muž, který tančí mezi labyrintem snů i nočních můr a realitou. Prokletý básník, který více než pod nadvládu návykových látek upadá do stínu vlastního neutěšeného nitra. Láska k jediné ženě je pro něj vysvobozením, inspirací, ale stejně tak důvodem neustálých bojů s vnitřními démony. S těmi, kteří ho provázejí už od narození, protože spokojenost pro něj není konečným stavem. Jeho hudba je přesně taková, jaký je on sám, což také přiznává. Chaotická, někdy temná, přitažlivá a veselá, volná a nesvázaná žádnou formou a pravidly.
Frontman, ústřední postava a kreativní tažná síla, která stojí za všemi písněmi a vedením nyní už projektu of Montreal má nepochybně zásadní roli. Ale přece jen by jeho hudba a její živá podoba nebyla tím, čím je, nebýt jeho největší múzy Niny Aimee Grøttland, s níž se v roce 2003 oženil. Pódiovou realizaci Kevinových šílených nápadů měl od začátku na starosti jeho bratr David Barnes (bee with wheels), autor veškerých vizuálů a obalů desek. Dlouhodobě byli členy of Montreal také kytarista Bryan Poole, který hrál zároveň s Elf Power, další z kapel kolem labelu Elephant 6 usídleného v amerických Athens ve státě Georgia. Zmíněná nahrávací společnost sdružuje americké muzikanty, kteří tvoří významnou součást tamější nezávislé scény 90. let, většinou žánrově ovlivněné psychedelickým rockem. Kromě of Montreal a Elf Power k ní patří třeba Neutral Milk Hotel, Apples In Stereo nebo Olivia Tremor Control.
Barevnost a variabilita je stylistickým základem, jedno album tak může znít jako eklektický freak folk, jiné je postavené na osmdesátkových synťácích. Ale rukopis of Montreal je stále zřejmý, přestože se Kevin nebojí otevřít svou kapelu častým změnám v sestavě. Sám tak zůstává jediným stálým členem. Nina Barnes (nyní Nina Twin), která krátce hrála ve skupině na baskytaru do té doby, než s Kevinem otěhotněla, nebyla jedinou ženou v historii of Montreal. Dlouholetou členkou kapely byla také klávesistka Dottie Alexander. Alba Daughter of Cloud a Lousy with Sylvianbriar obohatila v back vokálech zpěvačka Rebecca Cash. Navzdory tomu, že její zapojení signalizovalo možný nový směr a konec dominance jednoho muže, nakonec of Montreal opustila. Podle výpovědi Kevina je příliš talentovaná, aby zůstala v pozadí, o čemž svědčí třeba alternativní verze písně Feminine Effects, kde nazpívala hlavní vokály.
Kevinova silná potřeba sublimovat své vnitřní nejistoty a emoční bouře vedla k tomu, že of Montreal jsou jednou z nejproduktivnějších kapel současnosti. Od svého debutu Cherry Peel, který vyšel v roce 1997, nahráli celkem třináct studiových alb, když nepočítáme různá EP, kompilace a vedlejší projekty.
---> čtěte také Andrew Vanwyngarden: Album MGMT bylo jako katarze
Navíc Barnesova od dětství se projevující obsese hudbou ho velmi brzy nasměrovala k jedinému pravidlu, které pevně dodržuje: „hlavně žádná klišé“. Jediná píseň of Montreal obsahuje tolik různých akordů, až je těžké uvěřit, že to stále zní jako pop. Ale Kevinův styl střídání chaotických, hlasitých či noisových nebo experimentálních pasáží s funky rytmy a šedesátkovými hippie melodiemi v jediné skladbě nenarušuje soudržnost. A do všeho navíc stále elegantně zapadá i mnohdy překombinovaná slovní akrobacie sahající až k absurditě, citující různé inspirace od antiky až po Henryho Millera.
„Obecně, každý akordický postup funguje a nelze se zmýlit. Jedinou chybou je být nudný a předvídatelný. Můžete použít cokoliv. Všechno je možné, pravidla neexistují.“
(Kevin Barnes pro PopMatters, 2015)
Hissing Fauna a znovuzrození
Kevin šel vždycky vstříc vývoji, což ho vedlo i k tomu, že prakticky zanevřel na svou dřívější tvorbu a písně z debutu a dalších raných alb naživo vůbec nehraje. Brání se nudě, stereotypu a své nespoutané myšlenky plynoucí z emočních disbalancí prezentuje ve víru imaginace každému, kdo chce poslouchat. Nedělá však z posluchače pouhého zpovědníka.
„O své hudbě přemýšlím jako o spirituální hudbě. Má stejný účel jako gospel nebo písně z vězení či bavlnových polí – povznášet vaši duši.“
(Kevin Barnes pro BV Chicago, 2012)
Kevin Barnes (of Montreal)foto: Facebook.com/of MontrealNeschopen smířit se sám se sebou, na desce Hissing Fauna, Are You The Destroyer? prochází transformací, kdy přijímá alter ego jménem Georgie Fruit. Takto dále vystupuje na koncertech podobně jako Bowieho Ziggy Stardust. Dlouholetý vztah plný oddané lásky i nemožnosti být spolu vlivem komplikovaných okolností, s dítětem, které má každého rodiče z jiného konce planety, je nekonečnou studnicí pro texty písní. Nina Barnes totiž pochází z Norska, proto v některých názvech skladeb of Montreal narážíme na norské odkazy. Kevin s ní žil po narození jejich dcery Alabee v Oslu a jeho vnímání této pro něj cizí země se odrazilo i na albu Hissing Fauna.
I spent the winter on the verge of a total breakdown
while living in Norway
I felt the darkness of the black metal bands
But being such fawn of a man I didn't burn down any old churches
Just slept way too much, just slept
(Sentence of sorts in Kongsvinger, album Hissing Fauna, Are You The Destroyer?, 2007)
Hissing Fauna není ničím jiným než hledáním Kevinovy vlastní identity, kterou nachází jak v realitě, když se vrací ke své ženě, jež od něj krátce odešla zpět do rodné země, tak ve svém uměleckém světě. Po osmi letech se to samé opakuje, Kevin se s Ninou rozvádí. Aureate Gloom je jeho terapií. Zvukově je album ponořené do odkazů na dřevní 70's rock a nezapomíná ani na psychedelické kořeny labelu Elephant 6. Průvodní singl Empyrean Abbatoir je koláží, která mate temným a odsuzujícím textem, hudba je však v kontrapunktu vzletně zpěvná. Skladba slepuje autobiografické střípky týkající se různých lidí, nejste si tak vůbec jistí, zdali Kevin mluví sám k sobě nebo k Nině či k někomu dalšímu. Vůbec se jedná o jeden z nejtvrdších textů, který kdy složil, když vyčítá: Before your hysterical silence, you came rapping at my door/With your body as a sacrament, your mind a killing floor a posléze zesměšňuje až k nicotě: Just as the Red Terror, you tried to kill what you couldn't reign / And now you're back in Knoxville masturbating your father's pain.
V mnoha skladbách oslovuje Kevin nyní už svou bývalou ženu jménem a prozrazuje tak dost ze svého soukromí. Zdá se, že si vlastně sebemenší intimitu nenechává pro sebe, není pro něj neobvyklé ani na některých koncertech vystupovat docela nahý. Ale přes veškeré fiktivní až groteskní nebo rozmáchlé deformace emočních výpovědí zůstává jeho skutečná osobnost zahalená. Příběhy z reality skrývá za vrstvami fantazie a zvukového i vizuálního divadla, které je někdy komické, jindy drásavě rozostřené nebo gradací vyzývá k očištění se od vlastní špíny hravým způsobem.
I'm in a crisis, I need help
Come on mood shift, shift back to good again
Come on mood shift, shift back to good again
Come on be a friend
Nina Twin is trying to help, and I
Really hope that she succeeds
Though I picked the thorny path myself
I'm afraid, afraid of where it leeds
(Heimdalsgate Like A Promethean Curse, album Hissing Fauna, Are You The Destroyer?, 2007)
V roce 2014 uvedli režisér Jason Miller a producent Andrew Napier dokument The Past Is A Grotesque Animal pojmenovaný podle dvanáctiminutového opusu, který definoval v polovině alba Hissing Fauna, Are You The Destroyer? pro of Montreal důležitý milník. Název je zcela příznačný. Ve filmu se dozvídáme dost o jeho vztahu s Ninou (celá skladba je o jejich manželské krizi a Kevinově transformaci v Georgieho Fruita) a situaci uvnitř kapely během mnoha let. Nepochopitelně však vypouští jednu důležitou kapitolu.
Paralytic Stalks
Pitchforkem pošlapané, ve zmíněném dokumentu zcela absentující a přitom svým způsobem nejvýraznější album, které of Montreal kdy natočili. Paralytic Stalks je komplexním dílem, které vybízí k úplnému chronologickému poslechu, protože jednotlivé stopáže složené z kolážovitých útržků, občas spojené opakovaným refrénem mají pevně daný koncept. Kevin tentokrát zpívá či polorecituje texty z vlastní perspektivy, ostatní osoby nechává stranou. Nejtemnější nahrávka pojednávající také o násilí a pomstě je hudebně inspirovaná avantgardními skladateli 20. století jako byli Charles Ives, Györgi Ligeti nebo Krzysztofem Pendereckim, je údajně jeho nejosobnější. A podle mínění svého autora nejvíce nenáviděná skladba Exorcismic Breeding Knife snoubí pop s „jinou hudbou“.
„Je tak smutné, že potřebujeme tragédii k tomu, abychom získali novou perspektivu v našich životech.“ Kevin znova a znova hledá ta nejjednodušší východiska z těch nejkomplikovanějších pocitů a prochází opět celou škálou stylů, rytmů a harmonie. Více toho samého, ale najednou má vše jakýsi vnitřní řád a logiku.
„Byl jsem na pódiu na živém koni. Byl jsem nahý. Celý jsem se pokryl třpytkami a všechny tyhle věci, byla to legrace, ale nechci to dělat pořád dokola. Nechci být karikaturou Georgieho Fruita.“
(Kevin Barnes pro Rolling Stone, 2011)
Nutkavá potřeba neustále tvořit a hledat nové cesty je možná některým kritikům nesrozumitelná. Paralytic Stalks končí smířením, oproštěním se od vlastního ega, které zároveň vyznívá sarkasticky.
Until this afternoon I was an exile
But now that word is obsolete
There are no nations, no concept of ego
Our illumination is complete
(Authentic Pyrrhic Remission, Paralytic Stalks, 2012)
Vše zdá se být v pořádku do chvíle, než přijde další prožitá iluze. Bloudíme navždy.
