Desky v očekávání

Dobrý způsob, jak přežít zimu, je těšit se na jaro. Výborný způsob, jak přežít zimu, je těšit se na nové desky, které v následujících dnech, týdnech a měsících uzří světlo světa. Pomalu ale jistě končí doba bilancování a začíná doba naposlouchávání nových přírustků. Nové desky budou vycházet jako na běžícím pásu a obzvláště v některých tušíme velký potenciál. Českou scénu necháme ještě chvíli bokem, té budeme věnovat dosti samostatné pozornosti. Čeho se však v první třetině roku nemůžeme dočkat z řad zahraniční produkce?

Belle and Sebastian – Girls In Peacetime Want To Dance

Belle & Sebastian mi nikdy nepřirostli příliš k srdci, z jejich kultovního If You're Feeling Sinister mě pořádně dostává jen Seeing Other People, nicméně rád poslouchám desky, u kterých si ti největší fanoušci stěžují, že už to není ono. Tak jsem v podstatě objevil mou nejoblíbenější kapelu - Smashing Pumpkins (při Zeitgeist). Zkrátka vás ty předchozí počiny nijak nezaslepují. Na Girls in Peacetime Want to Dance se tedy poněkud bezdůvodně těším. I když, bezdůvodně - třeba úvodní skladba Nobody's Empire zní zkrátka výtečně... (jz)

Sleater-Kinney – No Cities To Love

Poslední, už deset let stará deska The Woods mě až na vynikající singly příliš neuchvátila, mou nejoblíbenější zůstává tedy poněkud nedoceněná All Hands on the Bad One. Od novinky přehnaná očekávání nemám, postačí mi zkrátka klasická SK deska. Můj sen je jiný, vidět je alespoň jednou živě. A skrytě doufám v letošní OFF... (jz)

Team Me – Blind as Night

Skoro ještě dětské hlasy členů šestičlenné skupiny Team Me, která pochází z norského Elverumu, mohou vyvolávat pochyby, zdali jejich připravovaná druhá deska Blind As Night vůbec patří do stejné kategorie „dospělé“ hudby, nad kterou se tu pozastavujeme. Ale právě při vší naivitě a prvních objevech, že „ne všechno je tak, jak se zprvu zdá“, rozplynuvších se mladých láskách a bezstarostnosti života v téměř idylickém Norsku v průvodním stejnojmenném singlu k chystanému albu ze svého „dospívajícího“ světa udělali právoplatný a svébytný hudební výraz. Ten ještě umocnili dětským sborem a zabalili do pohádkové atmosféry. Zatímco MGMT si v začátcích jen pohrávali s náhodnými představami a asociacemi, Team Me staví seriózní dramatický podtext na střetu snivé hudby a reality vyjádřené slovy. Pop hit jak vyšitý. Těším se na březen. (zm)

Mount Eerie – Sauna

Jako pravověrný lo-fi chlapík chrlí Phil Elverum aka Mount Eerie jednu desku za druhou, artefakt za artefaktem. Loni si dal sice nezvyklou roční pauzu, avšak hned zkraje roku letošního napravuje. V únoru se budeme moci ohřát v jeho Sauně. Za období šestnácti let, dvou monikerů a dvou a půl tuctu nahrávek si prošel mnoha žánrovými etapami, v poslední době se však našel ve spirituální filozofii ponořené do všeobjímajících orchestrálních organických závojů, experimentů s formou a zkroucených dronemetalových ploch. V tom bude dle prvotních náznaků pokračovat. A téma? Před dvěma a půl lety mi Elverum prozradil, že ho přitahují myšlenky zenu. Přidejte si k nim vikinskou mytologii, úděl reálné existence a myšlenkový rámec Sauny máte kompletní. (tf)

Big Noble – First Light

Žijeme v éře obývacích pokojů. Nahrávací trend patrný doma i v zahraničí nenechal chladným ani ambientní instrumentální projekt Big Noble, za nímž stojí kytarista Interpol Daniel Kessler a elektronický producent Joseph Fraioli. Debutová nahrávka First Light vznikla „na gauči“ a s okny otevřenými dokořán newyorských ulic. „Chtěli jsme do hudby nechat proniknout ruchy z okolního světa. Hluk dopravy, šum lidí procházejících kolem,“ vysvětluje Fraioli a k symbióze hudby a městského ruchu dodává: „Věci, které nejdou vyjádřit slovy, popisujeme hudbou. Je to hudební reflexe nevyjádřitelného.“ Dosavadní dvě vlaštovky naznačují, že First Light bude zacyklenou chorální meditací beze slov, útěkem od každodenního shonu k pozvolně fluidní abstrakci syntezátorů a charakteristicky usoužené Kesslerovy kytary. (tf)

Father John Misty – I Love You, Honeybear

Od I Love You, Honeybear Fathera Johna Mistyho čekám obrovské věci, málokterý debut mě přesvědčil o potenciální síle druhotiny tolik, jako právě ten od Joshe Tillmana. Pokud jste na poněkud existenciální, přitom otevřené texty, Tillmanova novinka u vás, věřím, zaboduje.

Every woman that I've slept with

Every friendship I've neglected

Didn't call when grandma died

I spend my money getting drunk and high

I've done things unprotected

Proceeded to drive home wasted

Bought things to win over siblings

I've said awful things, such awful things

And now

Now it's out

(jz)

Carl Barât and The Jackals – Let It Reign

Typicky britská frackovitá hra s parafrázemi dala název novému albu jednoho z těch zásadnějších členů The Libertines, Carla Barâta. Zatímco o excesech (ale zrovna tak nezanedbatelných hudebních výkonech a nových počinech) Petera Dohertyho slýcháme často, Carl Barât dominuje spíše britskému tisku a o jeho sólové tvorbě se vedle domovských The Libs a zaniklých Dirty Pretty Things zase tolik nemluví. Přitom i on má zcela svojský styl a je prvotřídním hudebníkem stejně jako Doherty, o čemž nás snad definitivně přesvědčí na svém debutu s doprovázejícími The Jackals. Glory Days zní jako výzva britské kytarové scéně, která se s ní vrací k mohutnějšímu zvuku a důrazu na kapelu (jen si vzpomeňte, kolik známých britských kytarovek stálo primárně na osobě frontmana a jeho opileckém básnění, hledání sebe sama a narcistickém sebevědomí). The Jackals je povedená banda, kterou si Carl chválí a kterou oceníme pravděpodobně i my. Jak už první videoklip napovídá, skotačivé písničky o holkách, vlastních nejistotách a tancovačky k anglickému pivu od Carla Barâta nečekejme. (zm)

José González - Vestiges & Claws

Dvanáct let od doby, co zaplavil ulice San Franciska barevnými míčky, a osm let od doby, co se na vrcholu slávy schoval pod hlavičku Junip, se největšímu švédskému písničkáři (promiň, Kristiáne aka The Tallest Man On Earth) José Gonzálezovi zastesklo po sólovém vybrnkávání. Vzal kytaru, zavřel se u sebe doma a na analog nahrál deset skladeb, které 17. února pod titulkou Vestiges & Claws vypustí dveřmi ven. A doletí s nimi i k nám. Hned dvakrát. Dosud nás José vzal do vesmíru a hlavu zamotal více, než Cuarónova Gravitace. Zamotá i zbytkem písní, nebo nepřekročí stín výtečného debutu? (tf)

José González se po nějaké době strávené se svou kapelou Junip vrací k tomu, co mu šlo nejlépe - k sólovým nahrávkám. Ne že by mě Junip nebavili, nicméně kvalitám Josého solitérským počinům se nikdy nepřiblížili. Rád bych, aby přišel také návrat k zastřené produkci debutu Veneer, ale to je asi nereálné. (jz)

V červenci na Colours of Ostrava, v březnu v Praze, ale už od poloviny února ve vašem pokojíčku. Zaposlouchat se do intimních desek Josého Gonzáleze vždycky bylo smysluplným rozjímáním a nejinak tomu jistě bude i tentokrát s Vestiges & Claws. Mnoho napovídá tichounký singl Every Age, v jehož třech a půl minutách švédský písničkář s argentinskými kořeny nenásilně popostrčí lidstvo, aby se chovalo líp. Minimalistický design alba, jak už bývá zvykem, jen podtrhuje skromnost, upřímnost a opravdovost Gonzálezovy hudební výpovědi. (hp)

Iron & Wine – Archive Series Volume No. 1

Hodně fanoušků barda Sama Beama by si přálo, aby se navrátil ke kořenům. Tedy aby popadl čtyřstopák, starou španělku a s šepotavým zpěvem nahrával, a v syrové podobě taky servíroval jednu skladbu za druhou. S prvními Archívy se jim tohle přání alespoň z části splní, Beam sice neustupuje ze své jazzovo-experimentální cesty, nicméně se chystá vypustit písně, které vznikly před mnoha lety a nepodařilo se jim dostat na řadové desky. Na první kompilaci tedy nalezneme skladby z odbobí Beamovy debutové desky... (jz)

Modest Mouse – Strangers to Ourselves

S ohledem na rok vydání poslední studiové desky by se mohlo zdát, že Modest Mouse chytli z nahrávacího prostředí fóbii. Leč opak je pravdou. Kultovní indie rocková parta okolo průšviháře a misantropa Isaaca Brocka si sice na oko dala osmiletou pauzu, reálně však na na březen ohlášené desce Strangers to Ourselves pracovala přes čtyři roky. A já letos nemám očekávanějšího hudebního návratu. Proč to Modest Mouse tak dlouho trvalo? To není známo. Stály-li za tím další životní pády frontmana, podařilo se je dobře ututlat, stály-li za tím čistě perfekcionistické důvody a rozhodnutí vypiplat nahrávku do toho nejmenšího detailu, máme se na co těšit. Ostatně, Modest Mouse dosud nenahráli slabou desku, jakkoli pozoruhodnost předmiléniových výtvorů už je nejspíš nedosažitelná. Jo, a možná přijde i kouzelník Krist Novoselic. (tf)

Modest Mouse už dávno nejsou indie kapelou s lo-fi garážovým zvukem. První singl z jejich připravované desky zní zkrátka rádiově, nicméně není se čemu divit, stejně už zněly songy z jejich poslední nebo předposlední řadovky. Když onen zvukový fakt přijmete, máte se na co těšit. Když ne, pusťte si radši Building Nothing Out of Something. (jz)

Of Montreal – Aureate Gloom

Každé nové album nezastavitelně kreativního rozporuplného poety Kevina Barnese je pro mě srdcovkou. Nejinak tomu bude i u nadcházející desky Aureate Gloom, která spatří světlo světa dříve, než jaro zaklepe na dveře. Jak vysvětlil sám frontman of Montreal, „aureate“ je něco krásného, zatímco „gloom“ je temnotou, krásná ošklivost a protimluv tedy charakterizuje estetiku celého alba. Objevují se názory, že se Barnes vrací k jen málo koordinovaným přechodům nálad tři roky starého Paralytic Stalks, on sám prohlásil, že na svém současném počinu zachytil návrat k vlastní identitě. Což je proces bolestný, plný velkých změn, dramat i užaslých a vtipných či sebeironizujících momentů. (zm)

Sóley

Vy všichni Skandinávií chronicky nemocní, zbystřete. Tomuhle podmanivému děvčeti se narodila malá múza a kromě toho, že je Sóley od té doby asi ještě půvabnější, má navíc plnou hlavu nápadů. A ty jsou nahrány a zmixovány a je jen otázkou času, kdy se dozvíme datum vydání zatím bezejmenného alba. Navzdory strašidelným názvům některých skladeb (Halloween nebo One Eyed Lady) můžete očekávat – pro Sóley obvyklé – snivé, islandskou melancholií prodchnuté písně. Garantujeme, že Sóley bude nejlepší kamarádka vašeho introvertního druhého já. (hp)

RURA

Druhé album skotské formace RURA, chystané na jaro 2015, je asi tak stejně očekávané jako to debutové. Progresivní kapela rozhodně nic neuspěchá. Jejich etablování proběhlo někdy okolo vystoupení na Celtic Connections v Glasgow v roce 2010. Stržená vlna fanoušků si na CD Break It Up (produkované Aidanem O’Rourkem) však musela počkat až do roku 2012. Ještě předtím RURA stihla v roce 2011 obdržet cenu Best Up And Coming Artist MG Alba Scots Trad Music Awards. Práce na novém albu, které začali natáčet v prosinci minulého roku, je už zřejmě hotová a na webu kapely visí pouze oznámení „Despite the Dark“ tour 2015 (pravděpodobně název novinky). Vše naznačuje tomu, že na desce opět zazní mix skotských i galicijských tradičních instrumentálek a originálních skladeb v neofolkovém či písničkářském hávu. (as)

the olllam

Svůj návrat do studia ohlásila na konci října 2014 i transatlantická sešlost the olllam. Stejnojmenné první album, se kterým vyrazili do světa v roce 2012, se dá považovat za průlom a objevení smysluplného směru, jakým se dá „popularizovat“ ITM (irská tradiční hudba). Na začátku roku 2014 k albu přibilo ještě několik elektronických remixů jejich převážně akustických čistě instrumentálních skladeb. Persona irské tradiční hudby John McSherry společně s Tylarem Duncanem a Mikem Shimminem (americká skupina Millish) a později i dalšími tehdy vytvořili invenční mix ITM, jazzu a novodobých rockových žánrů. Zvěsti o vydání zatím žádné nejsou. Co vymyslí pro novou desku, opravdu nelze předvídat. Trojice z the ollam Duncan, Shimmin a ještě Joe Dart totiž odběhla v roce 2012 k Pádraigu Rynneovi zplodit projekt Notify, který razil obdobný přístup, avšak představil úplně jiný zvuk. (as)