Bedekr 4/2015 Bedekr 4/2015

Bedekr 4/2015

Současné venkovní počasí stále více svádí k toulavým botám. Neposedné sedmimílovky jsme nasadili i u nás v redakci a se čtvrtým dílem našeho Bedekru se vydali do žánrových i geografických zákoutí, kolem nichž jsme dosud kroužili jen prstem. Pocestujete s námi? Místo krosny sbalte přehrávače a žhavte sluchátka. Hranice neexistují, v hudbě je schengenský prostor všude, a proto prolétneme z Čech až na konec světa. Zastavíme se přitom na kávu u Sufjana či Modest Mouse, zjistíme, co se stalo s Portico Quartet, nakolik svědčí Chopinovi islandské gejzíry, co se přihodí, když do přehrávače vložíte kočku, ochutnáme moderní renesanci i barvy šera.


Colleen – Captain of None

Colleen – Captain of None Colleen – Captain of None

Francouzská ambientní víla Colleen (Cécile Schott) spojuje na své nejnovější desce dva stovky let od sebe vzdálené světy – křehké melodie z renesančních královských dvorů a moderní ambientní písničkářství plné ozvěn a loopů. Až na občasnou výpomoc s africkými perkusemi si vždy vystačí s jedním nástrojem, s nímž dokáže divy – s violou da gamba. Colleen splétá skrze sedm strun mozaikovitý barokní chamber folk a ze starobylé violy vytváří instrument netušených experimentálních možností. Jakkoli se drží minimalistických struktur a minima prostředků, díky nesčetnému vrstvení hudebních linek skrze loop station a neustálému proplétaní ozvěn, reverbů, fragmentů a šeplavého něžného hlasu ve výsledku přináší avantgardní subtilní hudební lyriku s dubovým nádechem, kterou se dotýká přírodní mystiky a tvářnosti Grouper či Julianny Barwick. V zajetí okřídlené melancholie a blankytné lehkosti Colleen vybrnkává uchopené tradice do neodolatelných aktualizovaných vazeb, barokní křivky osekává do těch nejtenčích detailů a kubisticky je lepí do mnohoúhelnosti. (tf)


Modest Mouse – Strangers to Ourselves

Modest Mouse – Strangers to Ourselves Modest Mouse – Strangers to Ourselves

Po několika posleších je to jednoznačné, Modest Mouse se po osmileté pauze vrátili s nejslabší deskou své diskografie. Strangers to Ourselves zní zkrátka vyčpěle. Není se ale čemu divit, vždyť mnohé z písniček kapela poprvé hrála už před několika lety – a právě Modest Mouse na mě vždy působili jako ti, jejichž síla tkví v čerstvém zachycení okamžiků, nikoli v mnohaletém střádání materiálu. Deska to není mizerná, najde se na ní několik povedených písniček, nicméně vzhledem ke kvalitě materiálu je přehnaně dlouhá a osekání na polovinu by nevadilo. Často až zarazí, jak nenápaditě některé písně působí, třeba hned úvodní a titulní skladba – namísto silného úvodu, kterými jsou Modest Mouse pověstní, se tentokrát začíná písní, u které takřka kroutíte hlavou a přemýšlíte, z jakého důvodu byla na desku vlastně zařazena.

Příští rok by měla na Strangers to Ourselves navázat nahrávka další, předem ji ale i přes letošní nezdar neodsuzuji – třeba se to jen chce znovu dostat do koloběhu nahrávání a skládání. Možná měl ale raději Isaac Brock sebrat polovinu Strangers to Ourselves (Lampshades On Fire, Shit In Your Cut, Ansel, The Ground Walks..., Wicked Campaign, Be Brave, Of Course We Know) a doplnit ji lepšími skladbami z desky číslo dvě. (jz)


Of Montreal – Aureate Gloom

of Montreal - Aureate Gloom of Montreal - Aureate Gloom

Ani Kevin Barnes se nebojí otevřeně vypovídat ze svých nejinternějších emocí (vzpomeňme třeba epickou The Past is A Grotesque Animal), aby v jiné písni mužské nejistoty ironizoval, a tak vlastně odlehčil vlastní emoční rozklad a zbavil se té ponižující definice poraženého a zklamaného člověka. Album Aureate Gloom je koncepčně záznamem procesu hledání osobní identity po rozchodu. Téma velmi časté, snadno náchylné k prázdnotě a klišé. Of Montreal však patří už drahnou dobu se sérií svých rychle po sobě nahraných desek do kategorie kapel, které dokážou emoce zhudebnit způsobem velmi inteligentním. Jejich vyjadřovací prostředky čerpají ze snad bezedné studnice slovní zásoby frontmana a barevných melodií, akordicky bohatých struktur i elektronického kouzlení, které se asi nikdy neomrzí. Můžete si donekonečna zpívat kontrapunkt temných textů You made my sky a graveyrad and my moon a funeral na sebevědomě veselou melodii, která přitahuje, protože disonance, navíc znějící líbivě, je účinným impulsem pro smysly. V tom je v principu kouzlo of Montreal, kteří však krom tohoto základu nabízejí promyšlené kompozice i dobrodružné psychedelické výlety do snů.

Na Aureate Gloom nenajdete akustické balady jako na posledním albu Lousy With Sylvianbriar, spíše návrat k absurdně zdivočelé deformaci pop songu a funkový rytmus jako na Paralytic Stalks. V závěrečné Ashoka’s Inferno Of Memory pak máte místy pocit, že posloucháte Led Zeppelin a dostává se vám obvyklého střídaní jemných akustických pasáží s těžkými kytarovými riffy, což je další z kontrapunktů pro of Montreal typických. Navzdory tomu, že novinka není výrazným odklonem od toho, co už od tohoto projektu dobře známe, přece tu máme tendenci k větší hlukovosti a zvukovým experimentům. Snad je to celkem očekávaný posun, protože poslední dvě desky stále hodně stavěly na popových melodiích. O málokterém albu, které čerpá z již vícekrát použitého a zase tolik nepřekvapuje, se dá říct, že nestagnuje. Barnes je však kreativní zvíře, tak u něj platí i tento protimluv. (zm)


Ólafur Arnalds & Alice Sara Ott – The Chopin Project

Ólafur Arnalds & Alice Sara Ott – The Chopin Project Ólafur Arnalds & Alice Sara Ott – The Chopin Project

Chopin mortus, vivat Chopin! Je dobře, že tvorba jednoho z nejslavnějších skladatelů nevychází jen na albech vyzdobených dobovým portrétem či dokonce bustou umělce, nýbrž s fotografií pohledných mladých muzikantů. Jistě, proč si nezahrát Chopina trochu po svém, rozhodli se klavíristé Ólafur Arnalds a Alice Sara Ott. A nebáli se vypůjčit si na album i ta nejznámější Chopinova díla. Ne náhodou si zde své místo našla především intimní nokturna, Islanďanovi Arnaldsovi a poloviční Němce/poloviční Japonce Ott svým naladěním blízká.

Některé ze skladeb nesou zřetelný Arnaldsův minimalistický rukopis, jiné následují spíše tradiční interpretace Chopinovy tvorby. Tuto různorodost reflektují i názvy jednotlivých skladeb – v těch, kterým se dostalo nových pojmenování (Verses, Reminiscence, Written in Stone), jako by byl Ólafur slyšet více. V ostatních, jež si zachovaly názvy původní (Nocturne in C Sharp Minor atd.), nemá netrénované ucho nejmenší šanci poznat, že jde o něco hodného speciální pozornosti. O to ale v případě The Chopin Project úplně nejde. Důležité je to, že hudba poloviny devatenáctého století obstojí o mnoho let později zcela bez výhrad, s přehledem se zařadí do kontextu moderní klasiky. (hp)


Portico – Living Fields

Portico – Living Fields Portico – Living Fields

Nečekanou a letos pravděpodobně nejvýraznější hudební proměnu sleduji již od samého počátku. Z Portico Quartet, opěvovaného talentu moderního jazzu, zůstala jen trojice a ta nastartovala novou éru. A jakkoli si ponechala kousek názvu, a nedovolila tak absolutní zpřetrhání asociací, vězte, že Portico jsou kapelou novou, debutující, s hledáním neprošlapaných jazzových cestiček zcela nesouvisející. Elektronika, (post-) dubstep, downtempo, to je nový základ devítipísňové kvaziprvotiny.

Living Fields pracuje se silnou atmosférou, a přestože i po několikerém poslechu mnoho míst splývá, pulsující fluidum, které se vznáší mezi smyčkami a řádky melancholické elektronické notové osnovy, je neodolatelné. Z tohoto umu, tedy budování silné hudební nálady, neztratili Portico nic. Co však budiž s novou érou ztraceno, je originalita. Ani tak zruční experimentátoři, jakými pohrobci Portico Quartet jsou, totiž nedokážou z úzkých mantinelů daného žánru vykřesat nic nového, kór když jim vítr z plachet již před několika lety odvál James Blake. Portico se navíc rozhodli skoncovat s instrumentální reflexí a do své tvorby přidali vokály, čímž si výrazně nechali slíznout smetanu. Přizvali si Jamieho Woona, Jona McCleeryho a Joe Newmana (z Alt-J), a zcela se tím odsunuli do pozadí. Zatímco v Portico Quartet poutali muzikanti hlavní pozornost, v Portico se primární zájem přikovává k výtečným, ztrápeným hlasům. K hostům. K těm, kteří mají na všem nejmenší podíl. A tvůrci zůstávají ve stínu. Ať už je to dobře, nebo špatně, Living Fields je i přes svou „obyčejnost“ a slepování již dávno osvědčených dubstepových kontur neobyčejně svůdná nahrávka, která obzvláště po nocích a za dešťů získává na nutkavé intenzitě. (tf)


Sufjan Stevens – Carrie & Lowell

Sufjan Stevens – Carrie & Lowell Sufjan Stevens – Carrie & Lowell

Pokud byste měli slyšet jen jedinou letošní desku, neváhal bych a doporučil Carrie & Lowell. Nahrávka je důkazem, proč řadím folk už několik let k mému nejoblíbenějšímu žánru. Španělka, melodie, slova. Pro mnohé nuda, příliš se toho neděje, dle mého však žádný jiný styl o hudebníkovi tolik nenapoví. Carrie & Lowell je na první pohled smutná, depresivní deska, která se zabývá smrtí Stevensovy matky, nicméně na mě i přes ponuré texty působí právě naopak – za temné bych označil třeba počiny Elliotta Smithe (Drawn to the Blood vs Needle in the Hay), ze Stevensovy nahrávky však vyzařuje jakási zvláštní pozitivní a živoucí energie. Uvědomění, smíření, vyrovnanost. (jz)


Vložte kočku – Hedvika

Vložte kočku – Hedvika Vložte kočku – Hedvika

Nekompromisní pražská skupina Vložte kočku uzavírá svou trilogii albem Hedvika. „Život, to je to, oč Hedvice běží. Hedvika balancuje na hraně, neví, jestli ano nebo ne, chápe, jak věci jsou a co je potřeba, ale zatím si nezvolila cestu. Nebo možná zvolila, ale nedává to na sobě znát. Zatím. Hedvika, ta která vítězí v boji. Hedvika mezi protisilami, dovnitř-ven, já-ty, my-oni,” tak charakterizuje Cyril Kaplan duši a postoj personifikované nahrávky, která je konceptem a zároveň závěrem širší příběhové linie o hledání cesty životem. Ve zvukovém experimentování už kapela zachází ke krajnicím své palety, přesto ještě baví vtipným nápadem jako je opakovaný model série zvuků zakončený kukáním hodin ve skladbě Lemur lemur lemur sova.

Navzdory tomu, že všechna tři alba spojuje téma „mizení“, v případě Hedviky pak prostoru, skladby nutně nevyžadují pátrání po kontextech a záměrech autorů. Album ustupuje z formy uzavřenější písně, skoro-hitu (Dvě nebo tři cesty či Kostra na SEATu jimi rozhodně jsou) a balancuje na hraně art brut občas kříženého s absurdním dramatem, a znova probleskuje téma znudění vyvolávajícího existenciální otázky. Tato spojnice, která nemá konec ani začátek (ztráta prostoru se tedy snad skutečně realizuje) vrcholí Rozcestím, jako by se tu stále opakovalo hamletovské být, či nebýt? transformované v jít, či nejít? A kudy vlastně jít? S posluchačem je ale zacházeno přece jen jako s lidskou bytostí. Nezůstane ve vzduchoprázdnu otazníků. Vložte kočku mu dávají ještě poslední hit Smíření, který spojuje všechno to, co se stalo vlastním jazykem skupiny. Jednoduchá lyrická poetika sází na zvukový efekt opakovaných slov a sdružených rýmů stejně jako na výpověď samotnou v doprovodu pulzujících a přirozeně gradujících kláves. Střídavé rytmické modely bicích a retrospektivně znějící elektronika budují neklid a na chvíli připomenou základní žánrovou charakteristiku post-rocku. Žánry jsou však u Vložte kočku jen materiálem k vytváření koláží, zrovna tak jako citace notoricky známých písní (Lenka Filipová, Ready Kirken) a reminiscence vlastní tvorby. Účelem této koláže není rozklad a jiný úhel pohledu, ale rekontextualizace, recyklace a znovuzrození v dlouhodobém procesu. Očistně až rituálně obřadně zní deska, která se nabízí jako zpověď i snaha najít východisko uvnitř sebe. (zm)

Komentáře

Více z této kategorie:

« Bedekr 3/2015 Bedekr 5/2015 »

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.