Jako s každým přelomem roku se i tentokrát ohlížíme za tím, co nejzajímavějšího z našeho pohledu přineslo uplynulých dvanáct měsíců. Ještě než si společně posvítíme na alba, představíme vám objevy, průlomy a debuty, které by podle nás neměly zůstat zapomenuty.
Zveme vás také k návštěvě naší stránky na Myspace, kde si můžete poslechnout mix složený z písní od jmenovaných interpretů.
Hudobné objavy nemusia byť len doslovné. Objavil som napríklad to, že najlepšie platne sa dajú kúpiť v obchodoch za 5 eur, či už PiL, Fleetwood Mac alebo The Kinks. Zistil som aj to, že po rozpade Beatles nahral McCartney výborný album. Je dosť možne, že keby Ram neoživil remastrom pri príležitosti 40. výročia, nikdy by som to nezistil.
Prekvapenie bolo aj to, aké silné dokážu byť koncerty, na ktorých punkáč s nezapojenou akustickou gitarou a bez mikrofónu má čo povedať. Eric Ayotte v Bratislave bol skvelý.
V úlohe spoluorganizátora koncertov som objavil to, že aj neobjavené kapely hrajúce pred pár ľuďmi vedia hrať fantasticky. To bol prípad Strange Forces aj Mile Me Deaf.
A tie naozajstné a čerstvé objavy? Francúzska folkáčka Soko nahrala debut, ktorý bude mať problém prekonať. Počúval som ho celý rok.
K jednomu z nejočekávanějších alb roku nepochybně patřila debutová deska Shrines elektro-popového dua Purity Ring, které na sebe upoutávalo pozornost již od minulého roku, kdy na internet postupně zveřejňovalo hrstku skladeb, jež svou kvalitou okamžitě zaujaly kritiku, posluchače a koneckonců i vydavetelství 4AD, pod jejichž křídly nakonec album vzniklo. Shrines veškeré očekávání naplnilo a definitivně potvrdilo potenciál této kanadské kapely.
Pakliže bychom vzali čistě instrumentální složku zmiňovaných Purity Ring a zamíchali do ní prvky Clams Casino, získáme dalšího silného debutanta loňského roku, kterým je britský producent s aliasem Holy Other. V českém kontextu si ho jistě leckteří z vás pamatují jako předskokana Beach House v MeetFactory. Tvorba Holy Other, jehož skutečná identita dosud nebyla odhalena, se pohybuje na pomezí ambientní elektroniky, witch-housu a chilloutu a svými propracovanými kompozicemi dokáže velmi překvapit, což dokazuje jak na pódiu, tak i na studiovém albu Held.
Susanne Sundfør není na hudební scéně ani zdaleka nováčkem. Teprve s loňským albem The Silicone Veil, které je již její páté v pořadí, však dokázala zpěvačka prorazit i za hranice svého rodného Norska a díky svému umu geniálně zkombinovat prvky elektroniky, popu, klasiky a jazzu a okořenit je velkým éterickým zpěvem pokrývajícím několik oktáv slavit kritický úspěch i fanouškovský zájem po celém světě.
Někdy ale člověk najde i skutečné klenoty mezi teprve začínajícími kapelami. Jedním takovým slibným objevem je psychedelická rocková kapela Rose Windows, která pochází ze Seattlu (neboli z „hudební líhni umělců“), a která svým zvukem parafrázuje to nejlepší z hippie éry, avšak činí tak střízlivě a uvědoměle k současnému kontextu a v ryze moderním kabátu. V současné době kapela připravuje debutové album, na nějž se nezbývá než těšit a doufat, že kapele nepřiřadí pouhý one-hit-wonder status.
They Shoot Music je seriál netradičných akustických vystúpení na netradičných miestach s netradičnými výsledkami. Okrem ich vlastných výtvorov a bizarných fotiek hudobníkov je ich facebook plný tipov na mladých interpretov a zaujímavých hudobných videí. Takto som objavila aj Soko, prostredníctvom jej videa We Might Be Dead By Tomorrow a je pre mňa asi najväčším hudobným objavom roku 2012. A práve vďaka nej a jej aktivite na sociálnych sieťach som objavila aj Keatona Hensona a Angusa Stonea. Soko je Francúzka, žije v Amerike, točí filmy, skladá pesničky, cestuje, robí videá, je hypochodner a o toto všetko sa delí so svojimi fanúšikmi.
Moje tri objavy roku 2012 majú niečo spoločné, aj keď hudba každého z nich iná. Je to ich individualistický prístup k textom a žánru. Spoločne by som ich zaradila do hybridného naivného DIY folku. Ich hudba je priamočiara, no nie jednoduchá, texty o bolesti, láske, ďiaľkach, živote ale zostávajú vkusné. Generačný menej freak a viac folk.
Na špičce mého žebříčku debutantů stojí čerstvá krev z britského Camdenu, čtveřice Tribes s albem Baby, které spatřilo světlo světa skoro přesně před rokem. Po dlouhé době velmi výrazný talent na poli uvěřitelného kytarového písničkářství bez pózy, ale s jasným názorem. Je samozřejmě mnohem více věcí, které si na Tribes cením, ale ještě je nezmiňuji naposled.
Pomyslné stupně vítězů dále patří indie folkařům Dry The River a jejich debutu Shallow Bed, jejichž přínos je zřejmý díky schopnostem psát písničky jako osobní výpovědi s dokonalým citem pro harmonii. Hlas Petera Liddlea sice příliš nevybočuje z celé série bon iverovských folkově laděných zpěváků, ale způsob, jakým s ním zachází ve skladbách Dry The River jejich hudbu barevně obohacuje zrovna tak jako citlivý přístup ke studiovému aranžmá skladeb. Howler na albu America Give Up sice mohou znít na první pohled jako další kytarovka, podivný mix britského stylu s americkou pózou, ale právě jejich nenucenost, jednoduchá hitovost a mladistvá drzost způsobila, že mi jejich deska vydržela v přehrávači několik měsíců.
Z dalších debutantů bych zmínila ještě Fixers s deskou We’ll Be The Moon, jejichž moderní psychedelický dance pop je jako křišťálová voda ve světě plném špíny a bezpečným únikem do nevědomí. Na poli mainstreamovější pop music mě celkem překvapila první deska Lany del Rey Born To Die, a to zejména přístupem k produkci, variabilitou skladeb a různých poloh hlasu zpěvačky, které jsou zde využity maximálně.
Natočit dneska album není nic výjimečného. A protože si to může dovolit kdekdo, jen těžko je pak samotný fakt vydání alba měřítkem kvality tvorby. Orientovat se pak ve stovkách „nejlepších kapel“ které byste týden co týden „neměli minout“, je úkol nejen nadlidský, ale hlavně i poněkud smysl postrádající. Při výběru nejzajímavějších debutových alb letošního roku tím pádem nutně vítězí osobní sympatie, doporučení okolí, ale často i náhoda, že se redaktorovi dostalo něco pod ruku.
Vřelostí, niterností a opravdovostí, jež mi u mnohých (nejen) debutujících hudebníků zejména elektro-popové scény chybí, mě velice potěšila následující tři jména. (A není bez zajímavosti, že se všichni inspiračně vrací k mnohem starším hudebním kořenům než k elektronickým osmdesátým letům.) Doporučuji blues rockové Američany Alabama Shakes v čele s charismatickou Paní zpěvačkou Brittany Howard, britskou indie-folkovou čtveřici Dry the River a londýnského soulového písničkáře Michaela Kiwanuku.
Ze stejných důvodů vyzdvihuji i polského písničkáře a milovníka blues Petera J. Birche. Mile mě překvapili i olomoučtí Nylon Jail, nevšedně kombinující country s elektronikou a psychedelií. Tak zní hudba, co má duši.
Jestliže loňský rok v hudbě přinesl nějakou silnou vlnu, pak to byly bizarní electro-popové performerky. Mě osobně minula. Minuly mě i projekty, jejichž tvorba by zvláštním způsobem oplývala novátorstvím. Přesto ke mě zajímavých nových věcí doputovalo víc než dost.
Žijeme v době, kdy dost velkou roli hraje marketing. Člověku se pak leckdy ani nechce do poslechu něčeho, co se na něj valí ze všech stran. Byl to i případ Lany del Rey, jejíž debut Born to Die je ale plný songů a nakonec se docela dobře zabydlel v mém playlistu.
S debutem Shallow Bed nezklamali ani mnou už loni indie-folkaři zmiňovaní Dry the River, ba dokonce se na polském Open’eru postarali o jeden z nejsilnějších koncertů fesitvalu. Na podobné hudební vlně jedou i Estonci Tenfold Rabbit, které bych vyzdvihl jako další z důkazů toho, že když máte talent a jdete si za svým cílem, máte šanci, i když pocházíte z malé země na konci Evropy.
U islandských Of Monsters and Men může iritovat, že možná až moc okatě připomínají Arcade Fire, jde z nich ale cítit hravost a – zvlášť na koncertě - opravdová lidskost. A to, že se singl Little Talks stal v jednom týdnu dokonce 2. nejhranějším v českých rádiích, je pro alternativní scénu docela velkým příjemným překvapením. Ze Severu bych každopádně upozornil ještě na norskou dream-popovou trojici Highasakite a jejich debut All That Floats Will Rain.
Pak jsou tady dva mladí britští zpěváci: dredatý šílenec King Charles, jenž spojuje písničkářství, pop a rock’n’roll se vším, co mu přijde do cesty, a Jake Bugg, který v osmnácti letech natočil desku, která navozuje náladu 60. let a počátků britského roku.
No a echt osobní tip na závěr: polská dvojice UL/KR, která vydala dvacet minut trvající album s minimalistickými texty, špetkou dream-popu i špetkou experimentální elektroniky.
Nebudu se tu snažit polemizovat o tom, zdali je letošní ročník lepší či horší než ten minulý. Takové soudy, pokud vůbec, jsem stejně schopen vynést až s několikaletým odstupem. Čeho jsem si však letos všiml, a stojí mi to za komentář, je jakýsi chlad, odtažitost a odcizenost, která čiší snad z každé druhé nahrávky dnešních nováčků, které se mi dostanou do rukou. Nevím, jestli je to dobou, v níž žijeme, současnými hudebními trendy či něčím úplně jiným, ale málokdo z nových interpretů mě dokáže skutečně naplnit nějakými emocemi, jako to dokáží alba byť jen deset let stará, jakoby často ono sdělení nebylo v dnešní době tolik důležité. Každopádně i tak jsem letos narazil na několik zajímavých jmen - se silným debutem vyrukovali Alt-J, Cloud Nothings odstartovali "znovu" svou kariéru výtečnou deskou Attack on Memory, která nechává vzpomenout na to nejlepší z devadesátek a svůj debut zvládl také Father John Misty aka Josh Tillman, ex-bubeník Fleet Foxes. A kdo mě nejvíce zaujal z českých luhů a hájů? Jednoznačně Black Tar Jesus, jehož projev je vskutku jedinečnou záležitostí, nejen co se naší scény týče.
