Kurt Vile Kurt Vile Lukáš Janičík

Rivalita vs. kamarádství: Kurt Vile a Adam Granduciel (War On Drugs)

Není to nic vzácného. Dva kamarádi zjistí, že si hudebně rozumí, začnou spolu hrát, skládat, založí si kapelu a vše šlape až nezvykle dobře... Jenže postupem času u nich (či u jednoho z nich) převládne touha jít vlastní cestou, a tak se unikátní spolupráce rozpadá. Na hudební scéně se objevilo takových dvojic nespočet: z poslední doby zaujme třeba dvojka Robin Pecknold a Josh Tillman. Zatímco první zmíněný si vydobyl slávu jako frontman kapely Fleet Foxes, ten druhý mezitím vydával nespočet sólových desek. Ty ale velký zájem nebudily a pro veřejnost byl pořád známý jako pouhý bubeník Fleet Foxes. Zavedenou kapelu nakonec riskantně opustil a vložil veškerou energii do vlastní tvorby. Nynější situace? Pecknold si dal od hudby pauzu a studuje, Tillman se jako Father John Misty stal objevem posledních let a předešlou kariéru naprosto zastínil.

Neméně zajímavý je i příběh kamarádů Adama Granduciela (mozek War On Drugs) a písničkáře Kurta Vilea. Ti se poznali v roce 2003, kdy se Granduciel přestěhoval z Kalifornie do Vileovy domovské Filadelfie. „Adam byl úplně prvním člověkem, kterého jsem potkal, když jsem se vrátil po dvou letech z Bostonu,“ vzpomínal na podivuhodný osud zpětně Vile. Oba si hned padli do noty, trávili společně čas posloucháním desek, začali spolu skládat, nahrávat a vlastně se navzájem formovali... Dnes oba patří mezi kritiky respektované a posluchači obdivované hudebníky. Navzdory jejich tehdejšímu přátelství si ale každý prosekal cestu sám.

Společně hráli několik let ve dvou kapelách: Granduciel se připojil k Vileovým The Violators, Vile zase na oplátku pomohl Granducielovi nastartovat projekt War On Drugs. Vše šlo hladce, v roce 2008 vydali jak Vile, tak War On Drugs své debuty a o koncerty neměli nouzi. O rok později vyjeli na první evropské turné (Vile jako předskokan), jenže tehdy filadelfskému písničkáři došlo, že je čas na změnu. Potřeboval se zkrátka prosadit sám. A tak po návratu oznámil, že ve War On Drugs končí: „Mým cílem vždy bylo mít vlastní hudební kariéru. Kdybych zůstal, soustředil bych se hlavně na kapelu.“ A v té zkrátka neměl hlavní slovo.

Vile byl vždy dříčem. Musel napsat stovky písniček, aby se dostal na současnou skladatelskou úroveň. Jeho první pokusy se dají označit spíše za obskurní experimenty vhodné jen pro skalní fandy. Granduciel, na druhou stranu, je spíše přirozený talent – nesložil ani zlomek toho, co Vile, a za desetiletou existenci vydali jeho War On Drugs jen tři desky. Přesto jsou na tom hlavně díky loňské nahrávce Lost In The Dream v mnoha ohledech lépe – jejich desky jsou prodávanější, jejich koncerty navštěvovanější. Když před několika dny naplnil Vile vysněnou newyorskou Webster Hall, War On Drugs vyprodali dvakrát větší prostor Radio City Music Hall...

„Nejsme nepřátelé,“ říká o nynějším vztahu Vile, který má pro Granducielův hudební um jen slova chvály. Jenže zároveň lze v jejich vztahu naleznout jistou konkurenční pachuť či mírnou závist. Vile přiznává, že z prvotního úspěchu War On Drugs byl poněkud rozpolcený. „Byl jsem za ně opravdu šťastný, ale je pravda, že to docela zahýbalo s mou psychikou. Já jsem vždy dělal takové tvrdohlavé lo-fi, bylo obtížné najít cestu k posluchačům. Když mi táhlo na třicítku, měl jsem strach, že se mi nepodaří prorazit,“ vzpomíná.

Upřímnost je na něm obdivuhodná. Na alternativní scéně se to často hemží poněkud nudnou pokorou a úspěch hudebníci raději považují za dílo náhody. Vile se ale odvážných prohlášení nebojí a v aroganci či jisté nabubřelosti nachází spíše pobavení. Vždyť jeho debut nese název Constant Hitmaker, jindy zase zpívá, že Making music is easy / Watch me. Nemá taky problém přiznat, že by klidně prodal své písničky do reklam, a nebojí se mluvit o ambicích a přáních. „Doufám, že se nové desce bude dařit. Popravdě, myslím, že to s ní dopadne o něco líp než s Wakin On A Pretty Daze. Vím to. Kdyby tomu tak nebylo, byl bych nasraný.“

Stále ještě čerstvá b'lieve i'm goin down se od předchozích počinů příliš neodlišuje. Má ale jednu výraznou novinku – obsahuje skutečný hit, otvírák Pretty Pimpin. „Jsem rád, že takový song mám. Potřeboval jsem nějakou pecku, která by mohla do rádií,“ říká s typickou upřímností a dodává: „Kdyby každý song na desce zněl takhle, byla by ta deska trhák.“ Jeho slova potvrzuje počet zhlédnutí na YouTube: Pretty Pimpin jich během dvou měsíců získalo přes milion.

Samotný proces vzniku b'lieve i'm goin down popisuje jako náročný. „Nahrával jsem celou noc, hodiny a hodiny, dokud to nebylo perfektní. Vždy si chci něco dokázat.“ Nakonec prý stvořil materiál, z kterého by poskládal celé dvě desky. Důvod byl jednoduchý: čím více písniček na výběr máte, tím silnější deska může být. Těžko hádat, na kolik Vileovu pracovitost ovlivnil Granducielův loňský úspěch. Jeho vyjádření však napovídají, že v tom jistou roli nejspíš hrál. Potřeba si něco dokázat (a někomu něco dokázat) může být totiž u mnohých tou nejsilnější motivací. Na hudební scéně mohou být i vaši nejlepší přátelé konkurenty, které chcete předčit – a co teprv ti kamarádi, které opustíte, abyste dokázali, že se prosadíte i bez jejich pomoci. Zkrátka, pro tvrdě pracujícího a ambiciózního hudebníka to není ten nejkrásnější pohled, když si jeho (línější) kamarádi plní sny, zatímco on není ani v půli cesty...

Tento problém výstižně popsal Mark Kozelek (aka Granducielův „úhlavní nepřítel“, viz War On Drugs: Suck My Cock) na loňské desce Benji ve skladbě týkající se návštěvy koncertu jeho kamaráda Bena Gibbarda (Death Cab For Cutie). Když ho před lety viděl poprvé, hrál Gibbard na festivalu pro pár lidí, zatímco Kozelek byl na hlavní stage. Teď bylo na Gibbardově koncertu osm tisíc fanoušků – počet výrazně převyšující návštěvnost Kozelekových současných vystoupení. A navzdory přátelství na něj kvůli tomu dolehla velká úzkost a z koncertu raději odešel. And it was quiet and I was listening to the crickets / And Ben's still out there, selling lots of tickets / And though I'm contented, there's a tinge of competitiveness / But Ben's my friend and I know he gets it.

Komentáře

vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČR

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.