Bedekr 12/2015

První podzimní Bedekr je tady a s ním toulky po Čechách, Francii, Kanadě i Spojených státech. Dvanáctý díl hudebního průvodce pro všech koutech světa představí debuty (Lišaj) i návraty (The Libertines), nerozlučnou dvojici (CocoRosie) i solitéry (Kurt Vile, Torres) či znovu se připomínající stálice (Low, Metric). Tak místo krosny sbalte přehrávače, nažhavte sluchátka a pojďte si hrát na světoběžníky spolu s námi.

Dny se nezastavitelně krátí, listí padá ze stromů a vy stále ještě hledáte svůj soundtrack k letošnímu podzimu? Nemusíte zoufat, vaše hledání dost možná ukončí nový počin sester Casadyových, které na statku v jižní Francii namíchaly další ze svých koktejlů ponurosti a melancholie, okořeněný špetkou naděje a podávaný s dětskou upřímností.

Album Heartache City je příkladem uměleckého vývoje, kterého lze dosáhnout krokem zpět. CocoRosie se totiž rozhodly zbavit své „závislosti na technologii“, ke které v průběhu let dospěly díky nejrůznějším hudebním experimentům a jež se projevila zvláště na předchozích deskách Grey Oceans (2010) a Tales of a GrassWidow (2013). Vzhledem ke zvolenému kompozičnímu přístupu má proto jejich novinka hodně společného s debutem La maison de mon rêve (2004). Tentokrát pracovaly v ústraní bez dalších muzikantů, s minimem efektů a vyhýbaly se použití smyček či syntezátorů – jediným výraznějším technologickým výdobytkem tak zůstává jen občasný bicí automat. V pořadí šesté studiové album je proto v porovnání s předchozími deskami jemnější, obnaženější a instrumentačně minimalističtější, nikoli však na úkor rozmanitosti. Jak už tomu bývá u CocoRosie zvykem, není jejich hudba žánrově uchopitelná, východiskem zůstává „freak-folk“, který se však prolíná s prvky hip-hopu, psychedelie, latinsko-americké hudby, tradičního jazzu či afro-beatu.

Upřímné, křehké písně jsou plné nostalgie, kontrastů a strhujících hudebních nápadů, do popředí však vystupují především hluboké texty, které svým obsahem zcela odpovídají názvu desky. Hned několikrát se vrací témata ztráty a přehlížení, jednou podané narativně, jindy zas obalené v surrealistickém hávu. Sierra a Bianca se jako vždy nevyhýbají ani nejrůznějším společenským tabu (například balada Big and Black s dětskou naivitou popisuje rasismus a vraždu). Album tak pokračuje v linii jejich tvorby propojující krásu a znepokojení. (mp)

S posledními dvěma deskami filadelfského hudebníka Kurta Vilea jsem strávil mnoho času. Smoke Ring for My Halo (2011) je pro mne jednou z nejlepších folkových nahrávek z ranku „syrových“. Smog, déšť, mlha, listopadová rána. Výtečné skladby jako Runner Ups, přesto trochu nevyrovnaná kolekce, z níž nejvíc oceňuji právě tu drásavou atmosféru. Wakin on a Pretty Daze (2013) je přesným opakem. Léto, slunce, polehávání u rybníku za doprovodu bezstarostných šedesátkových sól... více než hodinová délka, přitom (téměř) žádná vata.

Samotnému mi bylo jasné, že stvořit něco tak charakteristického, jako byly poslední dvě desky, bude velice složité, ne-li nemožné. A taky se to tentokrát zkrátka nepovedlo. Jenže není potřeba se snažit za všech okolností vytvářet něco unikátního. Vile zde jednoduše přinesl kupu skvělých/slušných písniček. Jsou tu hitovky (Pretty Pimpin, Dust Bunnies), jsou tu zasmušilé songy připomínající Smoke Ring... (Wheelhouse či Stand Inside – jak napsala Kim Gordon: „the heart of the record“), deska se navíc díky absenci podbízivých melodií jen tak hned neoposlouchá. Jen škoda nepovedeného konce, instrumentálka Bad Omens působí zbytečně, Kidding Around zase zní jako kdyby Vile splácal několik svých starších skladeb dohromady. I tak se ale jedná o další skvělou desku v diskografii tohoto produktivního písničkáře. (jz)

Že se The Libertines dají zase dohromady a že nahrají ještě někdy nějakou desku? To prostě nečekal nikdo. A přece, jsou zpátky. Jsou zpátky po relativně krátké době, takže ještě nemusíme zdolávat mírné morální rozpaky jako u jiných kapel, co se v důchodovém věku znova rozhodnou nazout conversky. Navíc se vrátili s nahrávkou, kvůli níž si rozhodně neutrhnou ostudu. Ani tohle nebývá návratovým pravidlem.

Obsah nového alba nepřepíše dějiny tak, jak se to povedlo některým dřívějším skladbám z pera Doherty/Barât. Taky není moc pravděpodobné, že by si desku pustil někdo, kdo o The Libertines slyší poprvé v životě. Ale s tím se počítá. Pro ty, kteří si vydání Anthems for Doomed Youth (inspirace válečnou básní Wilfreda Owena) zapisují do kalendáře stejně výrazně jako Vánoce, je tu ale všechno, co chtějí slyšet.

Do pětačtyřiceti minut se pořád vejde ten příjemný rozptyl mezi slaďárnami s pianem, garážovým rock’n’rоllem a neurvalými post-punkárnami. Vzorec „jednu sloku já, druhou ty a refrén dohromady“ v kombinaci s nezaměnitelným, typicky neučesaným projevem obou hlavních aktérů, jejich smyslem pro nakažlivé melodie a s energií celé kapely – to dělá z novinky The Libertines desku, která by se neměla přecházet bez povšimnutí. Drogové aféry opravdu nejsou to jediné, proč by se o Dohertym a Barâtovi mělo mluvit. (hp)

Hel je pozoruhodný poloostrov na samém severu Polska, s pevninou spojený jen nepatrnou tenkou linií z písku a stromů. Podobně tenké a křehké linie spájí s uchopitelnou žánrovostí i EP Lišaje, které v obklopení Baltského moře vzniklo. Hned první poslech dere na jazyk nepolknutelnou větu. V Česku máme dalšího sběratele ruchů a hluků okolního světa, dalšího zvukového „fetišistu“. Na rozdíl od toho prvního, který si dává masku na obličej, však Lišaj pokládá masku přímo na svou hudbu. Nahlížet pod ní a s každým dalším poslechem objevovat naskládané vrstvy není lehké a žádá soustředění, otřepané klišé „s každým dalším přehráním získává nahrávka na smyslu a významu“ zde nicméně platí dvojnásob.

V mnohdy neprostupné, zastřené hlukové slupce Lišaj zachumlává ambientní fragmentové smyčky a s hiphopovými nádechy pronášené chmury plné přírodní symboliky, mystiky. Tenhle motýl zoufale netřepetá křídly kolem zářící žárovky, tenhle motýl se zcela oddává chladné noci a ve změti kovově ostrých, industriálních zvuků i přírodních šumů se snaží nalézt způsob, jak vymanit své vnitřní rozpoložení z dusné betonové džungle a panelových labyrintů. Nechci nic než / stromy a vítr / proud vody v noci, vyznává se. Les je víc než chrám. Ve verších ukrytá analogie na Lišajův předchozí projekt je příznačná, filozofie totiž zůstává, byť styl se mění. Szara je rap, v mnoha náznacích dokonce plný popových nuancí, avšak zároveň rapu na hony vzdálený. Rap zde není životní postoj a přesvědčení, nýbrž spíše jen nejvhodnější výrazový prostředek pro to, jak své ozvěny ventilovat. Hlavní podstata se skrývá v oněch shlucích ruchů, rozklížených, dezorientovaných, těžko uchopitelných, ale zároveň s jasně patrnou touhou po řádu a strukturách. Nic Szaru a lyrický subjekt nereflektuje lépe. (tf)

V poslední době jsem (znovu) propadl slowcoru. Seam, Sophia, The For Carnation, Duster... měla to být taková předzvěst před novinkou Low – jednou z mála slowcoreových formací, která se ještě drží naživu, aniž by výrazně měnila styl. Ones and Sixes je ale přesně důvodem, proč považuji v dnešní době tento žánr za poněkud vyčpelý. Deska zkrátka nepřináší nic nového a jako kolovrátek opakuje starší desky Low. Někomu to může stačit, já ale raději vždy sáhnu po deskách, které sice obsahují to stejné, ale v lepším provedení (třeba čtyři roky stará C'Mon, jejich poslední opravdu vydařená nahrávka).

Trochu mne mrzí, že Low nepotkal podobný osud jako jiné slowcoreové giganty Red House Painters. Formace kolem Marka Kozeleka se od poněkud svazujícího žánru oprostila už na přelomu tisíciletí a v dnešní době se Kozelek (ať už pod svým jménem či pod názvem Sun Kil Moon) nebojí riskovat a experimentovat. Ačkoli jeho materiál stále stopy slowcoru nese, Kozelek zkrátka nezabředl v devadesátkách a stále se někam posouvá. Low bohužel ne. Ones and Sixes není špatnou deskou – jen působí úplně stejně jako nahrávky předešlé. A to já si raději pustím ty Seam, Sophii, The For Carnation, Duster... (jz)

Moc podmanivějších žen za mikrofonem, než je Emily Haines, jsem asi nikdy nepoznal. Její hlas je tím hlavním, co člověka k Metric přitahuje. Pravda, hudba kanadské čtveřice vždy byla (a je) líbivá a přímočaré hitovky kombinující břitké riffy a synthpopové syntezátory by si našly fanoušky samy o sobě. Právě díky projevu své frontmanky však Metric vyčnívali a ve změti podobných kapel nezapadali. Přišlo mi proto, že pozice Metric je poněkud nedoceněná. A podobně to možná cítila i Haines se svými kumpány.

Haines se nikdy netajila tím, že by ráda více pronikla do rádiových éterů a nehrála jen po klubech. S novou nahrávkou jako by se to snažila změnit. Pagans in Vegas je totiž nejpopovější nahrávkou, jakou kdy Metric vypustili. Zajíkavý, a přitom nesmírně pevný a okouzlující soprán Hainesové opět omotává na první dobrou, také přímočaré hitovky zůstaly. Něco je tu však přeci jen jinak. Metric (minimálně pro tuto desku) téměř zanevřeli na kytary a veškeré výrazné prvky melodií postavili jen na syntezátorech a depešácké elektronice. Už to není ani indie rock, ani dance punk, ani new wave, ale čistě electro pop. Chybí i jakási typická dravost. Přeci jen, Haines už překročila čtyřicítku a nejspíš už nemá vůli za každou cenu rebelovat a útočit na bránu. Pagans in Vegas je textově i atmosférou nejdospělejší a nejzadumanější nahrávkou. A zároveň s tím i deskou průměrnou, jdoucí na jistotu.  Skladby jako The Shade, Cascades či For Kicks by mohly splnit sen a Metric do rádií dostat. Zbytek však zapadne v jakési nevýraznosti, kterou ani hlas Hainesové nevytrhne. Jako poslechovka do auta však ideální. (tf)

Courtney Barnett, Laura Marling, Jessica Pratt, Hop Along, Torres. Letošní rok zkrátka patří ženám. Sprinter je další z nesmírně povedených/zajímavých desek – Kanaďance Mackenzie Scott se na ní úspěšně daří přepínat mezi svižným a energickým rockem (Strange Hellos, Sprinter) a pomalými baladami (A Proper Polish Welcome – nejsilnější skladba celé desky). Nevyšel jen jediný experiment, podivně zneklidňující Son, You Are No Island, který, věřím, může mnohé posluchače od desky i odradit (zařazení na třetí místo působí nepochopitelně). 

Jsem velice zvědavý, kam povedou další kroky této mladé generace „písničkářek“. Dost možná, že právě současnost je jejich vrcholem: Marling má 25 let a za sebou už pět desek, Barnett je z nenadálého úspěchu očividně poněkud rozhozená a Torres zase pro změnu zpívá: I am a tired woman / In January I will just be twenty three... (jz)