Tom Odellfoto: Cameron Alexander, facebook.com/TomOdellmusicKdy jste naposledy slyšeli dobrou popovou desku, která se nesnaží změnit svět (což je zpravidla neúspěšné, ať se kdo snaží sebevíc), a zároveň se neutápí v konzumní a přeplácané produkci? A myslím opravdu popovou v té nejužší definici, neptám se na vaše rapující hrdiny, kluky z garáže nebo psychedelické alchymisty. Ve světě mainstreamu, kde kralují cirkusové atrakce jako Miley Cyrus nebo stále ten stejný model idolu pro teenagerky jako je v současnosti Justin Bieber, je nějaká ta změna proudu určitě vítaná. Ať už se jmenuje Florence and the Machine, Ed Sheeran, Mumford and Sons nebo Tom Odell. Přestože jistý kritik vlivného britského hudebního listu NME má na danou věc jiný názor.
Zvláštní, jak se může pouhý jeden den, kdy někdo vstal z postele špatnou nohou, zapsat do análů hudební historie. Pokud se Tom Odell skutečně jednou proslaví a půjde si třeba pro Grammy, jistě se tomu už jen zasměje. Jeho debutové album Long Way Down získalo od NME nula bodů z deseti, tím spíše je však o čem mluvit. Skutečně je Tom Odell jen nějakou potrhlou recesí, která vyprodala pražský Lucerna Music Bar díky tomu, že je tak špatná, až si to člověk nemůže nechat ujít?
Kdo slyšel debut dvaadvacetiletého Toma Odella, rodáka z anglického Chichesteru, jenž studoval od dětství klavír a v osmnácti začínal zpívat na open micových večerech, už ví, že je to samozřejmě nesmysl. Někteří lidé mají s Tomem zřejmě jeden problém. Jeho písně nejsou o tom, jak je svět špatný, sexuálních dobrodružstvích dekadentů nebo jiných oblíbených tématech, na která tato cynická společnost stále slyší. Jsou o vztazích (ještě nedospělých), nenaplněné lásce a hledání toho, čemu se říká anglicky romance, tedy něčeho, co patří v očích některých jedinců jen do Shakespearových děl. Ne Bad Romance, prostě jen romance. Tom Odell zpívá o tom, co musel zažít každý, ale každý se s tím vyrovnává trochu jiným způsobem. A jistě pořád existuje množství nejen fanoušků, ale i hudebních publicistů, kteří jsou naladění na stejné notě a jeho tvorbu oceňují. Důkazem není pouze 173 000 liků na jeho fabocekovém profilu, ale i prestižní cena kritiků na Brit Awards.
Do širšího povědomí Toma dostala Lily Allen (nyní již vdaná zpěvačka Lily Rose Cooper), která ho jednou viděla vystupovat v Londýně a prohlásila, že „jeho energie na pódiu jí připomíná Davida Bowieho“. Výsledkem setkání byl podpis smlouvy s jejím labelem In The Name Of, což je odnož Columbie. Albu Long Way Down předcházelo EP Songs From Another Love, na němž vyšel i nejznámější singl Another Love. Letos v létě měl Tom předskakovat i Rolling Stones v Hyde Parku. Sám o tom vypráví historku, že chtěl za každou cenu dostat lístek na ten koncert, protože je velkým fanouškem Stones a nakonec za ním jeho manažer přišel s tím, že vstupenku dostane, ale musí i hrát. Ke vší smůle z toho nakonec sešlo. Zpěvák onemocněl a tak z vystupování před rock'n'rollovou legendou nic nebylo.
Tom Odell je typ umělce, který skutečně musel být objeven, jeden z mnoha dalších zpěváků potulujících se po barech najednou velebený hudebními kritiky. Zčistajasna přichází nabídka hrát před Rolling Stones v Hyde Parku. Tolik štěstí najednou probouzí i hlas odpůrců. Nesnadná pozice k obhájení, tak jako to mají všechny mladé objevy. Tom si první slávu a s ní spojená negativa ale zatím nenechává přerůst přes hlavu. “Někdy je dobré být trochu volnomyšlenkářský, můžete až příliš přemýšlet o věcech, které jsou vlastně v pořádku a v té chvíli si uvědomíte, že je lepší to nechat být. Když se nad tím zamyslím, někdy jsem dělal chyby, protože jsem byl perfekcionista.“ Jeho cílem není dokonalost, ale upřímnost a uvěřitelnost. A o čem jiném má být dobrý popový love song, než o dodání trochu té literární až fiktivní romantiky jinak reálně obyčejnému životu? Drama je potřeba, i v hudbě, i v životě. Tom Odell ho má, není jen uplakaným písničkářem, který nemůže zapomenout na svou poslední holku. Uvidíme, co dokáže naživo, už v pátek 15. listopadu v Praze.
