Anders Trentemøller je z Dánska. Představit ho jako producenta elektronické hudby zdaleka nestačí. Je také multiinstrumentalistou a především hudebníkem, který ke skladbám přistupuje jako k malým příběhům. Často si v minulosti vystačil jen s nástroji, ale na své třetí studiové album Lost si přizval nemalé množství hostů, kteří jeho hudbu spojili se svými hlasy a vlastním vesmírem. Jana Hunter, Marie Fisker, Jonny Pierce, američtí Low a další. S touto deskou se proměnilo i Trentemøllerovo živé vystoupení, které bylo v létě v Ostravě hlasité a zcela pohlcující. Tam jsme se také v backstagi krátce sešli a povídali si právě o zmíněné nahrávce, Andersově způsobu tvorby a jeho inspiracích.
Na tvém posledním albu Lost jsi spolupracoval s několika vokalisty. Složil jsi pro ně jednotlivé skladby, ale texty si psali sami, jak probíhal celý proces?
Skládal jsem ve studiu a měl jsem v hlavě jejich hlasy, nevěděl jsem však, jestli budou souhlasit. Byl jsem pak docela nervózní, jak to dopadne, protože některé z nich vážně obdivuji a mám rád jejich hudbu. První track jsem poslal Mimi Parker z Low a měl jsem opravdu strach, že se jí to nebude líbit, ale nakonec byla z té písně nadšená. Navrhl jsem poté i ostatním umělcům, jestli by si nenapsali vlastní texty, protože tohle není moje parketa. Mnohem lépe se dokážu vyjádřit hudbou a jejím prostřednictvím vyprávím příběhy.
Mluvili jsme spolu o tom, jaké by mělo být téma písně a oni přicházeli s vlastními nápady. Chtěl jsem, aby si texty napsali sami, protože je to mnohem upřímnější a přirozenější. Líbí se mi také jejich vidění světa, ze kterého čerpají inspiraci.
Souhlasili úplně všichni umělci, které jsi na desce chtěl mít?
Ano, měl jsem obrovské štěstí, protože kdyby někdo z nich odmítl, bylo by pro mě docela těžké se s tím smířit. Skladby jsem psal přímo pro jejich hlasy.
Na turné s tebou jezdí jedna ze zpěvaček, kterou na albu slyšíme, Marie Fisker. Některé skladby jste museli zcela přearanžovat, aby sedly k jejímu hlasu. Přemýšlel jsi i nad tím, že bys vzal na turné třeba Jonnyho Pierce z The Drums, který zpívá jeden ze singlů Never Stop Running?
To úplně nešlo, nemohl jsem si vzít na turné všechny vokalisty. Jonny žije ve Státech, já a Marie Fisker, která je Dánka, jsme si spolu mohli sednout a přearanžovat skladby jen s akustickou kytarou a piánem. Hledali jsme úplně ty nejzákladnější elementy každé písně. Tehdy jsem si uvědomil, jak je dobré, kolik času jsem věnoval skládání melodie a že ty skladby vážně fungují jen s akustikou. Nechtěl jsem, aby se Marie snažila napodobovat způsob, jakým to zpívali jiní, takže to bylo trochu zvláštní, prakticky jsme dělali coververze našich vlastních skladeb. Díky tomu pro ni nebylo obtížné zpívat i píseň Jonnyho Pierce, protože jsem chtěl, aby to pojala po svém, jako by tu skladbu napsala ona.
Neplánujete s Jonnym nějakou další spolupráci? On už delší dobu připravuje sólovou desku, a podle singlu mu není vzdálená ani radikálnější elektronika.
Vím o tom, přemýšlím o své další desce tak, že bych teď raději využil pouze jednoho nebo dva vokalisty, aby album mělo ucelenější ráz, přirozenou flow. Když máte deset různých zpěváků, pak je dost těžké dosáhnout toho organického dojmu. Možná, že mé příští album bude čistě instrumentální, zatím nevím. Pomalu sbírám první nápady, asi na něm bude méně vokálů, ale ještě nevím.
Album Lost jsi vydal i v instrumentálních verzích. Bylo to pro potřeby turné, protože všechny vokalisty sis nemohl vzít s sebou?
Ne, nebylo to takto účelové, Marie zpívá všechny písně živě a funguje to. Ale skladby zněly docela dobře i bez vokálu, hudba je univerzální jazyk a mluví k mnoha lidem. Někdy text příliš diktuje, o čem celá píseň je, a líbí se mi, když hudba mluví i sama za sebe.
Koncert v rámci turné k Lost nepůsobí vůbec jako elektronická klubovka. Zaznamenal jsi nové fanoušky tvojí hudby? Je dost možné, že s poslední deskou se vnímání tebe jako čistě elektronického producenta dost změnilo.
Určitě, všiml jsem si, že na mých vystoupeních se objevují i lidé, kteří podle mě poslouchají indie rock a podobné věci. Moje hudba není ani stoprocentně elektronická, ani stoprocentně rocková. Mnoho lidí se mě ptá, jestli ji můžu zařadit do té či oné škatulky, ale mě to vážně nezajímá. Pro mě je důležité dělat takovou hudbu, která dává smysl a doufám, že z toho lidé nejsou zmatení.
Nacházíme se na multižánrovém festivalu, docela by mě zajímalo, jestli ty sám na podobné hudební akce chodíš jako návštěvník?
Ano, většinou jsou to právě takové festivaly, kde je možné slyšet různé žánry. Ta nejlepší věc na tom vždycky je, že náhodou narazíš na kapelu, kterou jsi nikdy předtím neslyšela. Jdeš prostě do stanu nebo ke stagi a hraje tam někdo, koho vůbec neznáš, a tohle objevování je na festivalech skvělé. Zvláště, když jde o undergroundové umělce, o kterých se jinak nedozvíš.
Máš nějaký tip na festival, který bys doporučil?
Nejraději mám německý Melt! a Roskilde v Dánsku. Letos jsem hrál na Coachelle, tam to bylo úžasné. Colours of Ostrava se mi taky zdají dost zajímavé, díky prostředí, je tu hodně stagí, dokonce jedna věnovaná poezii, ta myšlenka se mi moc líbí.
U jaké hudby momentálně sbíráš inspiraci?
Mám strašnou paměť na jména, ale momentálně poslouchám Beak, projekt Geoffa Barrowa z Portishead, mají skvělý zvuk, zní to trochu jako krautrock, Soft Moon, The Horrors, A Place to Bury Strangers, Slowdive, kteří teď jedou na turné spolu s Low. Jsou to vlastně dvě moje nejoblíbenější kapely vůbec, když jsme hráli na Roskilde, obě jsem tam viděl živě, na to nezapomenu.
Až skončí turné, máš už nějaké plány, co budeš dál tvořit?
Určitě plánuji zavřít se do studia a najít si pro sebe nějaký tichý prostor, protože turné je hlavně o hraní, parties a cestování, děje se toho hodně naráz. Chtěl bych se zase chvíli soustředit jen na skládání hudby, potřebuji být ve svém studiu alespoň dvanáct až čtrnáct měsíců bez turné. Koncertování mě baví, ale už se taky těším, až se vrátím zpátky do studia a začnu pracovat na něčem novém.
Ve studiu jsi tedy raději sám, bez lidí okolo a diskuzí s nimi?
Přesně tak, pro mě je to docela osamělá činnost, ale za rok, jak je album hotové, už pracuji zase s kapelou, můžeme jít ven a hrát tu hudbu živě. A oni v této fázi také přicházejí s vlastními nápady, jak nový materiál převést do koncertní podoby. Je to celkem velká změna, když po všech těch hodinách a měsících, kdy sedím ve studiu sám, najednou vyjdu s kapelou na velká pódia.
Kdo přišel o koncert Trentemøllera na Colours of Ostrava nebo ho chce zažít znova v klubové podobě, má příležitost ve čtvrtek 2. října v pražském Roxy.
