MGMT, Colours of Ostrava, Ostrava, 17. - 20. 7. 14foto: Radek BrázdilPotřetí mezi industriální dominantou Ostravy, potřetí na místě, které se z ostudného chátrajícího komplexu i přes všudypřítomnou, jednolitou rez vybarvilo v podmanivé kulturní centrum, snad jediné opravdové ostravské místo s duší. Colours of Ostrava za sebou mají třináctý ročník, pověrčiví by mohli hořekovat, že se jim číslo vymstilo. Jakkoli totiž „Barvy“ bezpochyby patří mezi jeden z mála skutečných českých hudebních festivalů, letos byly dramaturgicky pokulhávající.
Snaha probarvit program sice často rotujícími, vpravdě však hudebně nevýraznými jmény z řad rádiového mainstreamu přinesla jediný odstín, a to šedý, zařazením některých česko-slovenských „hvězd“ se pak Colours samy podrývaly. Hřešit na přitažlivost prostředí nelze donekonečna, barevnost pro široké spektrum diváků ano, ale ne na úkor hudební jakosti. Přesto se za čtyři dny plné hudby a pražícího slunce našlo několik opravdových skvostů. A koneckonců ani ona „chudší“ programová nabídka kromě jakéhosi vnitřního brblání vlastně až tak nevadila. Člověku alespoň odpadlo neoblíbené přebíhání mezi pódii a po koncertě měl mnohdy čas schovat se do stínů majestátních vysokých pecí a obdivujíc křivky spirálovitě se proplétajícího potrubí a důstojně a tiše stojících železných obrů vstřebávat hudební zážitky.
Zahřívací den s countrybilly, kytarami z haraburdí i psychedelickým bloumáním
Po stopách hudebního času. Tak by se dalo poeticky vyjádřit mé putování po pódiích při zahajovacím dni. Vše začalo u Orkiestry Św. Mikołaja, polské energické pětice ctící kouzlo a půvab folklórní východoevropské muziky. Frazeologická bezprostřednost lidové tvorby s naznačovanými přesahy k modernímu ukotvení, například rapu, obstarala bezstarostný, veselý úvod, nepopiratelná špetka recese na pódiu i pod ním nepřerostla do jízlivosti, takže se umělecký zážitek nevytratil.
Folklór vystřídalo country. Konkrétně jeho pátá generace ctitelů. Slim Cessna's Auto Club, břitcí šik kovbojové a jeden konsternující podivín, byli předcházeni aurou omračující koncertní kapely a významných aktualizátorů žánru. Obé se ale naplnilo jen v přídeších. Jejich countrybilly sice původní podobu country modifikuje, přesto si myslím, že náhodná návštěva libovolného zapadlého baru amerického jihu by mohla naskytnout setkání s kapelou mnohem uhrančivější.
V hudebních dějinách byla éra country vystřídána érou blues, stejně tak se šinul i čtvrteční večer v Dolních Vítkovicích. Oceňovaný Seasick Steve nedávno bavil na Pohodě, tentokrát přišel čas na Česko. Somatotyp bělovousého farmářského dělníka v džínových lacláčích, který se vrhl od lopaty k hudbě, melodiemi nezaujal. Pozoruhodnost si však vysloužil za své nástrojové kutilství a hudební dovednosti. To, co předváděl na své DIY kytary, vytvořené z haraburdí, jež naleznete v kdejaké dělnické kůlničce, se vidí málokdy.
Skutečnou diváckou satisfakci nabídli až tuzemští představitelé žánrové současnosti. Vložte kočku, jejichž koncert se do programu nečekaně zařadil až po nešťastném řešení chlapských sporů na Stodolní ulici, se stali vrcholem úvodního dne a zopakovali loňské nadšení. Elektronika, housle, samplování folku, slovní hříčky, v nichž se odráží Dada i Appolinaire, kličkování před škatulkami, frenetické, k tanci nutící stěny z mathrockových cihel a dancepunkové malty, živě kreslený VJing na zdi přilehlé budovy k tomu.
Následní MGMT měli být první hvězdou letošního ročníku. V line-upu svítili na vrcholu. Zbyly však jen rozpaky. Z pár hitů jediné nadprůměrné desky a unylého projevu se zážitek uková těžko, do psychedelického oparu a proklamací o koncepcích a vrstevnatosti se nedá schovávat navěky. Dodnes nechápu, co se s MGMT, jednoznačně zručnými skladateli, stalo. Jedno opaření jim nestačilo, opařili se i podruhé. Nepopírám, že mi mohla uniknout pravá podstata druhé a třetí desky, jako pravděpodobnější, než že v nich nějaká podstata vůbec je, se mi však jeví vtipné konspirační teorie, že si z nás MGMT jen střílí. Třeba za pár let přijdou s něčím podobným, co (stejně neúspěšně) vyzkoušel Joaquin Phoenix. Tak či onak se jejich koncert změnil v netrpělivé přešlapování a nudné čekání na Kids. I výraznější písně z debutu naživo splývaly, imaginace se vymknula kontrole a uchopit ji bylo téměř nemožné. Na deset minut natáhnutá vzývaná hitovka tak byla odměnou za trpělivost ne úplně připravenému publiku. (TF)
Debut byl revoltou proti avantgardě a neposlouchatelným experimentům, oslava i parodie popu, tak trochu dělání si srandy ze sebe sama. Naopak MGMT vrací kapelu zpět tam, odkud přišla, k hledání nových způsobů vyjádření a skrytá temnota na albu jako by jaksi neseděla k těmto zdivočelým kids. Když porovnám svou původní představu o MGMT naživo a to, co jsem viděla v Ostravě, po instrumentální, vokální stránce i s velkoprodukcí a barvami hýřící stagí americké duo udělalo velký krok dopředu. Jen jsem v závěru cítila ten rozpor, kdy očekávané hity z debutu prostě zaznít musely (ale moc díky za krásnou Pieces of What), navzdory tomu, že do konceptu živého provedení aktuální třetí desky příliš nezapadaly, a boj s tím, jestli hrát ty srozumitelné popové písničky nebo si tahle kapela může dovolit se pustit do vazbení vrstev, koukat do země a zapomenout se docela. Chybělo mi více z třetího alba, chybělo mi více z MGMT. (ZM)
Den druhý: Instrumentální poklady, temperamentní tance a ničení smyčců
Jednou ze startovacích kapel pátečního dne byla tchajwanská formace A Moving Sound vystupující na příhodně pojmenované Moving stage. Jako jediná na festivale reprezentovala kulturu orientální Asie, ze které namíchala hudebně i vizuálně přitažlivou show. Na pódium si přinesla nejenom tradiční čínské hudební nástroje, například obdobu houslí Er Hu a drnkací Zhong Ruan, ale i kroje. Díky té správné míře neznámého se uskupení podporované tancem zpěvačky stalo magnetem pro oči i uši. Tradiční tchajwanské nebo čínské písně a instrumentální skladby samozřejmě dostaly moderní háv, párkrát se objevila i elektrická baskytara, což byla trochu škoda, avšak úroveň hry na zmiňované tradiční nástroje, ke kterým se řadily i tamní perkuse, byla velmi vysoká a hudební aranže ovlivněné tradičními a moderními proudy publikum ocenilo.
Instrumentální klenoty arabské hudby zahrálo turecké Taksim Trio, které disponuje fascinující mírou vkusu, co se týče aktualizace či tvorby melodií a jejich následnou aranží za pomocí moderních přístupů, jazzu nebo klasiky. Vcelku prazvláštní byla volba ozvučení a amplifikace akustických nástrojů pravděpodobně pomocí snímačů. Drnkacímu nástroji Saz Bağlama to trochu elektrizovalo barvu zvuku, ale strunnému Kanunu to dodalo výrazné spodní frekvence, užitečné pro zdůraznění rytmu a Klarnetu bohatý alikvótní zvuk. Celý Gong rezonoval v proměnlivých melodiích, na kterých se podílely všechny hudební nástroje (přičemž Kanun a Bağlama se střídaly v bohatých harmonicko-rytmických doprovodech), a posléze i v následných bouřlivých potlescích - ten poslední se konal ve stoje.
Jedna z nejlepších kapel letošního ročníku se dala popsat oxymóronem bohatá skromnost. Mužský pěvecký kvintet Lo Cór de la Plana z území neoficiálně označeného jako Okcitánie dokázal komunikovat mnoho poselství lidové, sakrální, ale i umělé hudby za použití vokální polyfonie a hry na perkuse. Bohatá byla i práce sboru s dynamikou, rytmikou skladeb a korsickými vícehlasy. Hřejivá lidskost, která se nacházela v písních v okcitánštině s levicovou orientací, dokázala spojit přítomný dav v hýřivou tančící spirálu. Všichni ruku v ruce jako jeden.
Neuvěřitelně velkou spotřebu smyčců má pravděpodobně polská pětice Vołosi. Při jejich pozdním večerním koncertu praskaly žíně jedna za druhou, šlo totiž o dosti temperamentní hudbu spojující klasiku a lidovou muziku beskydských hor z druhé strany hranice. Na kreativní paletě kvintetu se nacházely svižné čardáše, ale i klidné skladby s bohatou harmonií, a dokonce unikátní provedení části Beethovenovy Symfonie č. 9 na slezské gajdy. Posluchač se rozhodně nenudil, ve skladbách se objevovaly i nečekané prvky navozené všemožnými zvuky smyčcové sestavy. (AS)
Ale také poezie všedního dne a elektronické běsnění...
Je zaběhlou tradicí, že Colours nabízejí vedle hudby i jiné kulturní přesahy. Divadelní vystoupení, filmové sály, diskuse a besedy, stačí natáhnout ruku. Protentokrát nově přibyla i literatura. Ta ve verších. Poetická scéna byla jedním z nejsvětlejších okamžiků letošního ročníku, pod dohledem básnířky Blanky Fišerové nabídla celkem osm tematických bloků. Po úvodním křtu, který byl s poetickým nadhledem zapit příznačným krabicovým vínem, přestřihla pásku prezentace ostravské vlny, básníků odkojených či bytostně spjatých s ostravskou sivostí.
Mladá básnická krev Jan Němček přednášel ze své blížící se debutové sbírky Proluka a spojoval světy Hrušky a Těsnohlídka ml.; Jakub Chrobák uvedl svérázné ironické výkřiky z nové sbírky Jak prázdné kolo, po ráfku; Ivan Motýl připravil básnickou skladbu Hadry, kosti, píšťaly a plech – cynický místopis ostravských ulic, průvodce místní levicové zakonzervovanosti; Petr Hruška, výrazná osobnost ostravského básnictví a šeplavý mistr mrazivé pokojové poezie, pak za hudebního doprovodu ovanul několik svých veršů – předně z poslední sbírky Darmata, částečně však také ze stránek Aut vjíždějících do lodí a dalších.
První kroky za hudbou vedly druhý den na FullMoon stage, která letos opustila zvukově nevděčnou místnost v prostorách tovární budovy a rozkvetla na venkovním vzduchu. Dvojice Strangers in the city dala neutuchající výhni všanc své jednolité lo-fi, šum a noční chmury panelákových bytů, spojnici mezi Kittchenem a Philem Elverumem. Utajený poklad Veselí nad Moravou hrál především z chystaného debutu, syrové a šelestivé písničkářství nabíjí očekáváním.
Ve znamení alternativního písničkářství se vůbec odehrávalo to nejzajímavější z druhého dne. Emilíana Torrini se představila jako první ze zástupu Islanďanů. S důrazem na křehkost tklivé glorifikace své domoviny z poslední desky Tookah po špetkách drobila optimistickou něhu a něžný brut, nabízela se jako zasněná víla i nezdolná diva. Nejvíce u diváků rezonovala naivní Jungle Drum, škoda. Protože skutečný vrchol přišel až se sychravě gradovanou Blood Red.
Pravidlo, že skuteční headlineři se na Colours schovávají mimo hlavní pódia, platilo i tentokrát. Prvním opravdovým vrcholem bylo totiž vystoupení Jamieho Woona, kterého organizátoři překvapivě ukryli do Gongu, multifunkční auly vystavěné na obrysech zaniklého plynojemu. Jakkoli je totiž Woon hudebníkem ticha a noci, jeho tepající, dubstepem čeřený folk nepřemlouvá k zasněnému tanci dlouho. To se potvrdilo. Tři písně, tři intenzivní potlesky a už se v uličce těsně pod pódiem a na schodištích mezi hledištěm ve stoje vlnilo několik desítek pohroužených. Upřímná a překvapivá symbióza, která vše umocňovala a gradovala. Silné skladby z debutového Mirrorwriting rezonovaly nejvíce, po třech letech na ně však pomalu sedá prach, a tak se Woon předvedl i v konturách písní nových. Mnohem více v nich třímá akustickou kytaru, je méně přístupný a na první poslech hůře uchopitelný, v pomalých smyčkách vstřebává Finka i Jamese Blakea, kradmými krůčky chce zmizet z rádií a omotávat spíše soustředěnějšího posluchače. Místo psaní na zrcadlo bude psát za něj. Měsíc nad hlavou však zůstane i nadále. (TF)
Páteční festivalovou noc zakončil dánský elektronický mág Trentemøller se svou doprovodnou kapelou koncertem tak hlasitým, že se dle očitých svědků otřásaly domy až někde v Mariánských horách. Předvést naživo poslední desku Lost byla jistě výzva, vzhledem k tomu, že se na ní podílelo hned několik různých vokalistů a samozřejmě nebylo úplně reálné je všechny vzít s sebou na turné. Trentemøller to vyřešil šibalsky a přearanžoval některé písně pro hlas Marie Fisker (která na albu zpívá skladbu Candy Tongue) a s její pomocí jsme tak slyšeli živě i průvodní singl Never Stop Running, přestože Jonny Pierce z The Drums nebyl v Ostravě přítomen. První část koncertu se však dánský hudebník držel temných dunivých syntezátorů, teprve ve druhé části se zpěvačka chopila mikrofonu. Dvě doprovázející kytaristky včetně Marie Fisker se na pódiu celkem vyřádily a naplnily pověsti o tom, že Trentemøllerova hudba živě zní mnohem více jako rockový koncert než elektronické kouzlení, nebo raději fúze obojího. Album Lost dostalo celkem dost prostoru, a tak by to s novými deskami mělo být, nicméně zamrzela absence jedné z nejvýraznějších skladeb Gravity. (ZM)
Colours of Ostrava, Ostrava - Dolní Vítkovice, 17. -20. 7. 14
Ve druhém díle reportáže vám přineseme souhrn víkendu na Colours of Ostrava, kdy hráli například Ólafúr Arnalds, Darkside, The National, 9Bach nebo Hidden Orchestra.
